Maurice Leblanc

Maurice Leblanc

Hraběnka Cagliostrová

I ARSENE LUPIN VE DVACETI LETECH

Raoul d’Andrésy zhasl svítilnu a odhodil kolo za svah hustě porostlý křovinami. Na benouvilleské zvonici právě odbíjela třetí.

V husté noční temnotě pokračoval po polní cestě vedoucí k panství Haie d’Étigues a došel až k jeho obvodovým zdem. Chvilku čekal. Ozýval se dusot koňských kopyt a rachocení kol po dláždění dvora, zvonky, pak se náhle rozevřela obě křídla brány… a ze dvora vyjela bryčka. Raoul si sotva stačil povšimnout dvou mužů a rozeznat hlaveň pušky. Vůz už byl na hlavní cestě a uháněl k Étretatu.

Copak to vidím, řekl si, lov na alkouny je určitě uchvacující, ale skála, kde je pobíjejí, je dost daleko… musím se dovědět, co znamená tahle improvizovaná partička lovu a všechny ty odjezdy a příjezdy.

Vydal se doleva podél hradeb panství, obešel je a za druhým rohem se na čtyřicátém kroku zastavil. V ruce držel dva klíče. Prvním otevřel nízkou branku, jíž se dostal na schodiště vytesané uvnitř starého, už napůl rozpadlého opevnění obklopujícího z obou stran jedno křídlo zámku. Druhým klíčem odemkl tajný vchod ve výši prvního patra.

Nepočínal si nijak zvlášť opatrně, věděl totiž, že služebnictvo bydlí na druhé straně a jediná baronova dcera Clarissa d’Étigues má pokoj ve druhém patře. Rozsvítil kapesní svítilnu a kráčel chodbou,

která ho dovedla až do rozlehlé pracovny. Právě tady požádal Raoul před několika týdny barona o ruku jeho dcery a byl přijat s výbuchem rozhořčeného vzteku. Moc dobře si to pamatoval a nebyla to zrovna příjemná vzpomínka.

V zrcadle spatřil svůj bledý jinošský obličej, snad ještě bledší než obvykle. I když jím zmítaly city, dokázal se dokonale ovládnout a chladnokrevně se pustil do práce.

Netrvalo mu to dlouho. Během svého rozhovoru s baronem si všiml, že jeho protivník stočil občas pohled k velikému mahagonovému psacímu stolu. Raoul znal všechna možná místa, kam se dají umístit skrýše, a všechny mechanismy, kterých se v takovém případě používá. Za minutu objevil v jedné dutině dopis napsaný na velmi jemném papíře a stočený do ruličky jako cigareta. Bez podpisu, bez adresy.

Studoval ten list, jehož obsah mu připadal zpočátku příliš banální na to, aby stál za tak důmyslné ukrytí. Podrobil ho pečlivému zkoumání: soustředil se na jistá významnější slova a vypustil nedůležité věty sloužící jen jako výplň a nakonec dokázal rozluštit toto sdělení:

„V Rouenu jsem znovu objevil stopy naší nepřítelkyně. V místních novinách jsem nechal uveřejnit zprávičku, že nějaký sedlák z okolí Étretatu vykopal ze země starý měděný sedmiramenný svícen.

Okamžitě telegrafovala majiteli povoznictví v Étretatu, aby jí poslal dvanáctého ve tři hodiny odpoledne na nádraží do Fécampu kočár. Ráno toho dne dostane majitel povoznictví jinou telegrafickou zprávu, která její příkaz zruší. O to se postarám. Na nádraží ve Fécampu najde tedy váš vlastní kočár, a ten ji v patřičném doprovodu přiveze do našeho shromáždění.

Budeme tedy moci utvořit tribunál a bez milosti proti ní vynést rozsudek. V dobách, kdy velikost cíle ospravedlňovala prostředky, trestalo se okamžitě. Mrtvý pes nekouše. Vyberte si řešení, které vám bude vyhovovat, ale stále mějte na mysli slova naší poslední rozmluvy. Nezapomeňte, že úspěch našeho podnikání a dokonce sama naše existence závisí na této ďábelské stvůře. Buďte opatrný.

Uspořádejte hon, ten odvrátí případná podezření. Já přijedu přes Havre přesně ve čtyři hodiny s dvěma našimi přáteli. Tenhle dopis nezničte. Až bude po všem, vrátíte mi ho.“

Přehnaná opatrnost škodí, pomyslel si Raoul. Kdyby se ten, co baronovi psal, neměl tolik na pozoru, baron by byl tohle psaní určitě spálil a já bych teď nevěděl nic o plánovaném únosu, ilegálním soudu a dokonce, Bůh mi odpusť, o připravované vraždě! Hrome! Zdá se, že můj budoucí tchán je i přes svou značnou zbožnost zapleten do záležitostí ne zrovna bohulibých. Byl by schopen vraždit? To všechno je zatraceně vážné a já bych mohl mít na pana barona v ruce pořádnou zbraň.

Raoul si zamnul ruce. Ta záležitost se mu líbila a vlastně ho ani příliš neudivovala. Už nějakou dobu vzbuzovaly jeho pozornost jisté maličkosti. Rozhodl se, že se vrátí do svého hostince, vyspí se a včas se dostane zpátky sem, aby odhalil, co zosnoval baron a jeho hosté a kdo je ta „pekelná stvůra“, kterou chtěli odstranit.

Všechno uklidil a uvedl do původního stavu, ale místo aby odešel, posadil se ke kulatému stolku, na němž stála Clarissina fotografie, a začal ji s hlubokým rozněžněním zkoumat. Clarissa d’Étigues, jen o málo mladší než on…! Osmnáct let! Rozkošnické rty… snivé oči… svěží obličej blondýnky, růžový a jemný, světlé vlasy, jaké mívají dívenky prohánějící se po cestách cauxského kraje, a výraz tak něžný, tak kouzelný…!

Raoulův pohled ztvrdl. Mladíka napadla nehezká myšlenka a on ji nedokázal potlačit. Clarissa byla nahoře ve svém odloučeném pokoji sama. Už dvakrát použil klíčů, které mu sama svěřila, a pozdě odpoledne ji navštívil. Proč by to neměl udělat dnes? Ke služebnictvu nemohl dolehnout žádný hluk. A baron se má vrátit až během odpoledne. Nač tedy odcházet?

Raoul nebyl žádné snící neviňátko. Skutečná poctivost a ohleduplnost se v něm svářila s pudy a chutěmi, jejichž přílišnou žhavost dobře znal. Ale jak měl odolat takovému pokušení? Pýcha, touha, láska, naléhavá potřeba dobývat ho nutily jednat. Už se nezdržoval zbytečnými ohledy a hbitě vystoupal po schodech.

Přede dveřmi zaváhal. Už sice do nich několikrát vstoupil, ale jen ve dne, jako uctivý přítel. Jaký je rozdíl jít sem v tuto noční hodinu!

Rozhovor s vlastním svědomím však trval krátce. Jemně zaklepal.

„Clarisso… Clarisso, to jsem já!“

Uběhla minuta a nic se neozvalo. Zaklepal tedy znovu a silněji. Dveře budoáru se otevřely a objevila se dívka s lampou v ruce.

Všiml si její bledosti a strachu a to ho natolik vyvedlo z míry, že couvl a byl připraven odejít.

„Nezlobte se na mne, Clarisso… Přitáhlo mě to sem proti mé vůli… Řekněte jen slovo a já odejdu…“

Kdyby Clarissa Raoulova slova poslouchala, byla by zachráněna. Lehce by byla ovládla protivníka, smířeného už předem s porážkou. Ale ona nic neslyšela, nic neviděla. Chtěla se rozhořčit, ale dokázala vykoktat jen nezřetelné výčitky. Chtěla ho vyhnat, ale její paže neměly sílu ani k jedinému pohybu. Třesoucí se rukou odložila lampu. Pak se s ní svět zatočil a upadla. Omdlela…

Měli se rádi už tři měsíce, ode dne, kdy se setkali na jihu, kde Clarissa trávila nějaký čas u své přítelkyně z penzionátu. Okamžitě cítili, že je pojí silné pouto. Pro něj byl jejich vztah nejlíbeznější věcí na světě, pro ni pak předznamenání jakéhosi otroctví, do kterého propadala čím dál víc. Od začátku byl pro ni Raoul neuchopitelnou, tajemnou bytostí, které nikdy neporozumí. Zarmucoval ji svou lehkomyslností a zlomyslnou ironií. Ale jak byl přitom svůdný! Kolik v něm bylo radosti! Kolik náhlých výbuchů nadšení a mladistvého třeštění! Všechny jeho nedostatky braly na sebe podobu výjimečných kvalit a jeho neřesti vypadaly jako ctnosti, o nichž se zatím neví, ale které se teprve začnou rozvíjet.

Po návratu do Normandie ji jednoho rána překvapila štíhlá silueta mladého muže sedícího vysoko na zdi proti jejím oknům. Vybral si hostinec vzdálený jen několik kilometrů, a tak ji mohl téměř každý den navštěvovat v okolí Haie d’Étigues.

Clarissa už neměla matku a vedle svého otce nebyla šťastná. Byl to tvrdý, ponurý člověk, přehnaně zbožný, zblázněný do svého titulu a chtivý peněz. Jeho nájemci se ho báli jako nepřítele. Když se ho Raoul, jehož mu ostatně nikdo nepředstavil, odvážil požádat o ruku jediné dcery, rozzuřil se baron na toho nápadníka, holobrádka bez postavení a bez styků tak strašně, že by ho snad byl zpráskal.

Mladík ho ovšem dokázal zkrotit pohledem, jakým se ovládá divoká zvěř.

Clarissa chtěla smazat v Raoulově duši vzpomínku na tento nepříjemný rozhovor, a tak udělala tu chybu, že mu otevřela dveře do svého budoáru. Byla to nebezpečná neopatrnost, jíž Raoul využil se vší logikou zamilovaného.

Toho dne předstírala nevolnost a nechala si přinést oběd do pokoje, zatímco se Raoul skrýval ve vedlejší místnosti. Po jídle zůstali oba dlouho v objetí u otevřeného okna a vzpomínali na polibky a důvěrnosti. Spojovala je něha a láska, a i přes spáchaný hřích nevinnost.

Přesto Clarissa plakala…

Ubíhaly hodiny. Svěží větřík vanoucí od moře se proháněl po rovině a laskal jejich tváře. Proti nim za velkým ovocným sadem obehnaným zdmi a sluncem zalitými pláněmi s řepkou byla proláklina, kterou mohli vidět napravo bílou linku vysokých útesů táhnoucích se až k Fécampu. Nalevo byla étretatská zátoka, avalská brána a vysoko strmící špička horské jehly.

Pravil něžně:

„Nebuďte smutná, má drahá. V našem věku je život tak krásný a bude ještě krásnější, až se nám podaří překonat všechny překážky. Neplačte.“

Osušila si slzy a pokusila se na něj usmát.

Byl štíhlý jako ona, ale měl široká ramena, vypadal elegantně a přitom velmi statně. V energické tváři se vyjímala posměšná ústa a oči zářící veselostí. Měl na sobě krátké kalhoty a kabát, pod nímž bylo vidět koupací tričko z bílé vlny, a vypadal neuvěřitelně pružně.

„Raoule, Raoule,“ řekla smutně, „i když se na mne díváte, nemyslíte na mne! A to ani po tom, co se mezi námi stalo! Je to vůbec možné? Na co myslíte, Raoule?“

Řekl se smíchem:

„Na vašeho otce.“

„Na mého otce?“

„Ano, na barona d’Étigues a na jeho hosty. Jak mohou pánové jejich věku ztrácet svůj čas pobíjením ubohých nevinných ptáků sídlících na jedné skále?“

„Je to jejich záliba.“

„Jste si tím jistá? To mne dost znepokojuje. Nesmělo by to být léta páně roku 1894, abych věřil… Nedotkne se vás to?“

„Jen mluvte, můj milý.“

„Tak tedy, vypadají spíše jako spiklenci! Ano, je to, jak vám říkám, Clarisso… Markýz de Rolleville, Matyáš de la Vaupeliere, hrabě Oskar de Bennetot, Roux d’Estiers a další, všichni tihle urození pánové z okolí Caux osnují spiknutí.“

Ušklíbla se:

„Říkáte hlouposti, můj milý.“

„Ale vy tak krásně posloucháte,“ odpověděl Raoul, teď už přesvědčený, že Clarissa o ničem neví.

„Vypadáte tak směšně, když čekáte, že vám budu povídat něco vážného!!!“

„Něco o lásce, Raoule!“

Vášnivě uchopil do dlaní její hlavu.

„Celý můj život je jen láska k tobě, má drahá. A jestli mám jiné starosti a jiné cíle, je to jen proto, abych tě získal! Clarisso, představ si: tvůj otec je spiklenec, je zatčen a odsouzen k smrti a já ho zachráním! Potom by mi přece musel dát ruku své dcery?“

„Jednoho dne ustoupí, můj drahý.“

„Nikdy! Nemám jmění, ani společenské postavení.“

„Máte přece své jméno… Raoul d’Andrésy.“

„Ani to ne.“

„Jak to?“

„D’Andrésy bylo jméno mé matky, a ta ho na rozkaz své rodiny přijala nazpět, když ovdověla. Její rodina totiž byla tím sňatkem pobouřena.“

„A proč?“ zeptala se Clarissa trochu ohromená z toho nečekaného přiznání.

„Proč? Protože můj otec byl obyčejný kmán, chudý jako Job… prostý profesor… a profesor čeho? Gymnastiky, šermu a boxu!“

„Jak se tedy jmenujete?“

„Ó, mé jméno je strašně obyčejné, ubohá Clarisso.“

„Tak mi ho řekněte.“

„Arsene Lupin.“

„Arsene Lupin?“

„Ano. Není to právě omračující, skvělé jméno a líp bylo ho změnit, že mám pravdu?“

Clarissa vypadala zdrceně. Ať se jmenoval jak chtěl, nic to pro ni neznamenalo. Ale v očích jejího otce byl šlechtický přídomek hlavním vybavením budoucího zetě…

Přesto vykoktala:

„Neměl jste zapírat svého otce. Není to žádná hanba, být profesorem.“

„Žádná hanba?“ rozesmál se naplno smíchem, který se Clarisse vůbec nelíbil. „To víš, že to není žádná hanba, a já ti přísahám, že jsem dokonale dokázal zužitkovat všechny ty lekce boxu a gymnastiky, které mi dával, když jsem byl ještě cucák! Moje matka však měla patrně nějaké pádné důvody, když se toho vynikajícího člověka zřekla, ale do toho nikomu nic není.“

Náhle ji prudce políbil a začal před ní tančit a vytáčet piruety. Pak se k ní vrátil a zavolal: „No tak se směj, holčičko! Všechno je přece k smíchu. Směj se! Arsene Lupin nebo Raoul d’Andrésy, co na tom záleží! Důležité je mít úspěch. A já ho mít budu! O tom není pochyb. Všechny věštkyně mi předpověděly velikou budoucnost a mezinárodní věhlas. Raoul d’Andrésy bude generálem, ministrem nebo velvyslancem… nebo aspoň Arsenem Lupinem. Tahle věc je s osudem jasně dohodnutá. Obě strany to podepsaly. Jsem připraven. Ocelové svaly, mozek číslo jedna! Chceš, abych chodil po

rukách nebo tě nosil na konečcích prstů? Anebo ti mám raději štípnout hodinky tak, aby sis toho nevšimla? Taky ti můžu recitovat Homéra řecky nebo Miltona anglicky. Můj Bože, život je tak krásný! Raoul d’Andrésy… Arsene Lupin… dvě tváře jedné sochy. Kterou z nich ověnčí sláva, to slunce smrtelníků?“

Náhle se zastavil, jako by mu samotnému začala jeho bujarost vadit. Mlčky pozoroval tu malou tichou místnost, jejíž klid porušil, stejně jako zničil mír v duši a čisté svědomí téhle dívky. V náhlém, nečekaném zvratu, v němž spočívalo kouzlo jeho osobnosti, poklekl před Clarissou a vážně ji oslovil:

„Odpusťte mi. Neměl jsem sem chodit, to bylo ode mne špatné… není to moje vina… Stěží sám nacházím rovnováhu mezi dobrem a zlem… oboje mě přitahuje. Musíte mi pomoci, Clarisso, najít správnou cestu a odpustit mi, když budu chybovat.“

Vzala jeho hlavu do svých dlaní a řekla vášnivě:

„Nemám ti co odpouštět, miláčku. Jsem šťastná. Jsem si jistá, že budu kvůli tobě hodně trpět, ale

předem a s radostí přijímám všechna muka, která mi způsobíš. Vezmi si mou fotografii. Snaž se, aby ses nemusel nikdy červenat, když se na ni budeš dívat. Já zůstanu stále taková, jaká jsem dnes. Tvá milenka a tvá žena. Miluji tě, Raoule.“

Políbila ho na čelo. Už se zase smál a zvedaje se z podlahy pravil:

„Teď jsi mě pasovala na rytíře. Jsem jednou provždy neporazitelný a připraven zničit své nepřátele. Jen přijďte, nepřátelské voje. Vstupuji na scénu!“

Raoulův plán – nechme prozatím stranou jméno Arsene Lupin, vždyť on sám, neznaje zatím svůj osud, jím trochu pohrdal – tak tedy Raoulův plán byl velmi jednoduchý. Nalevo od zámku, schovaná mezi stromy sadu a opírající se o hradební zdivo, jemuž kdysi sloužila jako bašta, se ztrácela v záplavě břečťanu nizoučká kuželovitá věž. Raoul ani na chvilku nezapochyboval, že schůzka o čtvrté se bude konat zrovna tady, ve velkém sále, kde baron obvykle přijímal své nájemce. Raoul si všiml jednoho otevřeného okna nebo větracího okénka vedoucího do pole.

Jak snadný výstup pro tak šikovného mladíka! Vyšel ze zámku, proplazil se pod břečťanem a vyšvihl se po jeho silných výhonech až do výklenku okna zasazeného v tlusté zdi. Byl natolik hluboký, že se do něj vešel celý a mohl tak nepozorovaně z výšky pěti metrů s hlavou maskovanou listovím pozorovat celý sál, velikou místnost s dvaceti židlemi, stolem a širokou kostelní lavicí.

O čtyřicet minut později do ní vstoupil baron s jedním ze svých přátel. Raoul se ve svých předpokladech nemýlil.

Baron Godefroy d’Étigues měl svaly jako jarmareční zápasník, cihlově rudé tváře lemované zrzavými vousy, jeho pohled byl pronikavý a energický. Ten druhý byl jeho bratranec, kterého znal Raoul jen podle vidění. Oskar de Bennetot vzbuzoval stejný dojem normandského zemana, jen byl ještě o něco hrubější a těžkopádnější. Oba vypadali značně neklidně.

„Jsme tu včas,“ řekl baron, „za chvíli za námi přijdou la Vaupeliere, Rolleville a d’Aupegard. Ve čtyři dorazí Beaumagnan s knížetem d’Arcole a de Brie. Ti přijdou sadem… otevřel jsem tam branku… a pak… a pak… už tu bude ona, jestli budeme mít to štěstí a upadne do naší léčky.“

„Pochybuji,“ zamumlal Bennetot.

„Proč? Objednala si kočár a kočár tam bude. Nastoupí do něj a d’Ormont, který bude dělat kočího, ji sem přiveze. Na nábřeží Quatre-Chemins vyskočí na stupátko Roux d’Estiers, otevře dveře a zkrotí tu dámu. Pak ji oba svážou.“

Přistoupili k sobě. „A pak?“ zašeptal Bennetot.

„Pak vysvětlím celou situaci našim přátelům, odhalím úlohu, kterou hraje tahle žena…“

„Myslíš si, že dosáhneš toho, aby ji odsoudili?“

„Ať toho dosáhnu, nebo ne, výsledek bude týž. Beaumagnan to od nás vyžaduje. Copak mu můžeme odporovat?“

„Ach, Beaumagnan,“ povzdechl Bennetot. „Ten nás jednou všechny zničí.“ Baron d’Étigues pokrčil rameny.

„Potřebujeme takového muže, abychom mohli bojovat proti ženě, jako je ona. Připravil jsi všechno?“

„Ano. Obě loďky jsou na pláži u úpatí Farářových schodů. Ta menší je proražená a potopí se deset minut poté, co ji spustíme na vodu.“

„Nachystal jsi kámen?“

„Ano, obrovský děravý balvan. Otvorem v něm prostrčíme lano a uvážeme ho k loďce.“

Odmlčeli se. Ani jedno ze slov, která pronesli, neuniklo Raoulovi a každé z nich ještě posílilo jeho vybičovanou zvědavost.

Heršoft, nedal bych tuhle svou lóži ani za celé království, myslel si. To jsou mi pěkní ptáčci, tihle pánové! Povídají si o vraždě jako o tom, jak často si mění límeček!

Hlavně ho udivoval Godefroy d’Étigues. Jak mohla být ta jemná Clarissa dcerou takového intrikána? Za jakým cílem se vlastně hnal? Jaké tajemné úmysly ho vedly? Nenávist, chamtivost, touha po pomstě, kruté pudy? Připomínal kata z dávno minulých časů, kata připraveného provést svou neblahou práci. Plameny osvětlovaly jeho purpurovou tvář a zrzavé vousy.

Tři další hosté se dostavili společně. Raoul je často vídal jako důvěrné přátele v Haie d’Étigues. Posadili se zády ke dvěma oknům, z nichž proudilo do sálu světlo, takže jejich tváře zůstávaly v polostínu.

Ve čtyři hodiny vstoupili další dva. Jeden z nich, ten starší, vojáckého vzezření, upnutý v redingotu, s bradkou, které se za Napoleona III. říkalo „císařská“, zůstal stát na prahu.

Všichni se zvedli a šli vstříc tomu druhému. Raoulovi bylo okamžitě jasné, že jde o autora nepodepsaného dopisu, o toho, koho očekávali a kterého baron označil jménem Beaumagnan.

I když byl jediný z nich, kdo neměl titul ani šlechtický přídomek, přijímali ho jako svého šéfa s úslužností, která odpovídala jeho velitelskému postoji a autoritativnímu pohledu. Oholená tvář, propadlé tváře, nádherné oči planoucí vášní a cosi přísného až asketického v jeho chování i oblečení, to všechno připomínalo spíš církevní osobu.

Poprosil je, aby si znovu sedli, omluvil hraběte de Brie, který nemohl přijít, a představil svého druha:

„Kníže d’Arcole… Patrně už víte, že kníže d’Arcole patří k nám, ale náhoda chtěla, že se nemohl účastnit našich setkání. Jeho činnost se rozvíjela daleko odtud a pro nás tím nejšťastnějším způsobem. Dnes je pro nás jeho svědectví velmi důležité, protože kníže d’Arcole se již dvakrát, poprvé v roce 1870, setkal s tou pekelnou stvůrou, která nás ohrožuje.“

Raoul pocítil jisté zklamání. Lehce si spočítal, že ta „pekelná stvůra“ musela už překročit padesátku, když se s ní kníže d’Arcole setkal před dvaadvaceti lety.

Kníže zaujal místo mezi hosty, zatímco Beaumagnan odvedl Godefroye d’Étigues stranou. Baron mu předal obálku, která obsahovala bezpochyby onen kompromitující dopis. Potom spolu potichu velmi živě diskutovali. Vtom náhle Beaumagnan energickým gestem rozmluvu přerušil.

„Kdepak, s tímhle pánem nejsou žerty,“ řekl si Raoul. „Odsouzení je neodvolatelné. Mrtvý pes nekouše. Prostě ji utopíme a basta, je to jediné možné řešení.“

Beaumagnan přešel do poslední řady. Ale ještě než se posadil, pravil:

„Přátelé, víte dobře, jak je tato chvíle pro nás závažná. Všechny nás pojí nádherný cíl, jehož chceme dosáhnout. Konáme společné dílo nesmírné důležitosti. Zcela právem se nám zdá, že zájmy naší země, našeho náboženství – a já jedno od druhého neodděluji – jsou spjaty s úspěchem našich plánů. Ale tyto plány se od jisté doby kříží s obrovskou odvahou a nesmiřitelným nepřátelstvím jisté ženštiny, která se díky znalosti určitých údajů pustila do hledání stejného tajemství, které jsme my již téměř vyluštili. Jestli se jí to podaří před námi, všechno naše úsilí se rozplyne vniveč. Ona, nebo my, tady není místo pro všechny. Přejme si, ať se ta bitva rozhodne v náš prospěch.“

Beaumagnan se posadil a opřel se oběma rukama o opěradlo židle před sebou tak, aby jeho dlouhá postava nebyla vidět.

Ubíhaly minuty. Mezi těmi muži, kteří se tu sešli z příčiny jistě schopné rozpoutat živou konverzaci, vládlo naprosté ticho. Pozornost všech byla upoutána na vzdálené zvuky doléhající sem zvenku.

Zadržení té ženy naprosto ovládlo jejich ducha. Nemohli se dočkat, až budou mít před sebou svého protivníka.

Baron d’Étigues zvedl prst. Byl slyšet vzdálený klapot koňských kopyt.

„To je můj kočár,“ pravil.

Ano, ale byla v něm také ta žena?

Baron se přiblížil ke dveřím. Jako obvykle byla zahrada prázdná. Služebnictvo se vždycky pohybovalo jen na předním dvoře před hlavním portálem.

Hluk se přibližoval. Kočár opustil cestu a jel rovnou přes pole. Zanedlouho se objevil mezi dvěma vjezdovými pilíři. Kočí udělal smluvené gesto a baron zajásal:

„Vítězství! Máme ji!“

Kočár zastavil. D’Ormont sedící na kozlíku hbitě seskočil dolů. Roux d’Estiers se vyšvihl z kočáru. S baronovou pomocí vytáhli z kočáru ženu se svázanýma rukama a nohama a s hlavou zakrytou závojem. Dopravili ji až ke kostelní lavici, která trůnila uprostřed sálu.

„Nenastaly nejmenší těžkosti,“ vyprávěl d’Ormont. „Hned jak vystoupila z vlaku, nastoupila do kočáru. U Quatre-Chemins jsme ji svázali dřív, než stačila říct slovo.“

„Sundejte ji ten závoj,“ přikázal baron. „Také ji klidně rozvažte, ať se může hýbat.“ A sám jí uvolnil její pouta.

D’Ormont sundal ženě závoj a objevila se její hlava.

Všem přítomným unikl výkřik údivu a i Raoul zažil na svém vyvýšeném místě, odkud mohl zajatkyni vidět v plném světle, pohnutý úžas, neboť spatřil ženu v celé skvělé nádheře mládí a krásy.

Do udiveného šepotu náhle zazněl výkřik. To kníže d’Arcole přiběhl až k první řadě sedících s vyděšenou tváří a vytřeštěnýma očima a blábolil:

„To je ona! Poznávám ji! To je strašlivé, to je strašlivé!“

„Copak, kníže?“ zeptal se baron. „Vysvětlete nám to.“ A d’Arcole pronesl tu nepochopitelnou větu:

„Je naprosto přesně stejně stará jako před dvaadvaceti lety.“

Žena seděla vzpřímeně, sepjaté ruce položené na kolenou. Klobouk jí patrně spadl během toho přepadení, a tak její napůl rozpuštěná kštice padala na záda v hustých proudech spoutaná jen jedním zlatým hřebenem. Nad čelem byly vlasy s plavými odlesky hladce sčesané a na spáncích lehce zvlněné.

Tvář byla obdivuhodně krásná, nesmírně čistých linií a oživená výrazem, který se i při její strnulosti a snad i strachu dal nazvat úsměvem. Svou jemnou bradou, lehce vystouplými lícními kostmi a mandlovýma očima s těžkými víčky připomínala ženy Leonarda da Vinciho nebo spíš Bernardina Luiniho, jejichž veškerý půvab spočívá v úsměvu, který sice nevidíme, ale tušíme ho, a proto nás znepokojuje. Oblečena byla jednoduše: odložila cestovní plášť a objevily se šedivé vlněné šaty, pod nimiž se rýsovala její krásná postava a ramena.

A hrome! pomyslel si Raoul, který z ní nespustil oka, tahle pekelná a překrásná stvůra nevypadá zrovna útočně! To se jich muselo sejít devět nebo deset, aby ji porazili?

Pozorně si prohlížela všechny, kteří ji obklopovali, a snažila se rozpoznat v polostínu ty ostatní. Nakonec řekla: „Co mi chcete? Neznám tady nikoho. Proč jste mě sem přivezli?“

„Jste náš nepřítel,“ prohlásil Godefroy d’Étigues. Lehce zavrtěla hlavou:

„Váš nepřítel? To musí být nějaký omyl. Jste si jistí, že se nemýlíte? Jsem paní Pellegriniová.“

„Vy nejste paní Pellegriniová.“

„Ujišťuji vás…“

„Ne,“ opakoval baron Godefroy silnějším hlasem. A dodal slovy stejně zvláštními a matoucími, jako před chvílí kníže d’Arcole:

„Pellegrini bylo jedno z jmen, pod nimiž se schovával v 18. století muž, za jehož dceru se vydáváte.“ Neodpověděla okamžitě, jako by dobře nepochopila absurditu toho tvrzení. Pak se zeptala:

„A jak se tedy podle vás jmenuji?“

„Josefína Balsamová, hraběnka Cagliostrová.“

II JOSEFÍNA BALSAMOVÁ,

NAROZENÁ ROKU 1788…

Cagliostro! Ta neobyčeně zvláštní osobnost, která vzbuzovala v Evropě tolik pozornosti a která dokázala tak významně zahýbat francouzským dvorem za vlády Ludvíka XVI.! Královnin náhrdelník… kardinál Rohan… Marie Antoinetta… jak zneklidňující události v životě tak tajuplném!

Podivný, záhadný člověk s nadáním pro intriky a skutečnou schopností ovládat druhé.

Byl to podvodník? Kdo ví! Máme snad právo popírat, že jisté bytosti výjimečně jemných, vytříbených smyslů mají schopnosti nahlížet na svět živých i mrtvých způsobem, který je nám ostatním odepřen?

Máme snad považovat za šarlatána nebo šílence toho, v jehož mysli znovu ožívají vzpomínky na minulé existence, který si dokáže připomenout, co už kdysi v minulém životě viděl, a dokáže těžit z dřívějších zkušeností, ze ztracených tajemství a zapomenutých znalostí a využívá tak moci, kterou my nazýváme nadpřirozenou?

I když Raoul d’Andrésy na své pozorovatelně zůstával skeptický a v hloubi duše se usmíval – sice možná trochu zdrženlivě – obratu, který události dostaly, zdálo se, že účastníci schůzky klidně přijímají ta nejvýstřednější tvrzení jako neoddiskutovatelná fakta. Měli snad nějaké nezvratné důkazy týkající se této záležitosti? Objevili snad u té, která se podle jejich tvrzení vydávala za Cagliostrovu dceru, dar jasnovidectví a předvídání, který kdysi připisovali slavnému divotvorci a kvůli němuž byl považován za kouzelníka a čaroděje?

Godefroy d’Étigues, který jediný ze všech zůstával stát, se naklonil k mladé ženě a pravil:

„Jmenujete se přece Cagliostrová, nebo snad ne?“

Uvažovala. Bylo zřejmé, že hledá vtipnou a rychlou odpověď na svou obranu a zároveň nechce odhalit příliš mnoho dřív, než pozná nepřítelovy zbraně. Odpověděla tedy mírně:

„Nic mě nenutí k tomu, abych vám odpovídala, protože vy nemáte právo se mě vyptávat. Ale nevím proč bych měla popírat, že jsem ke svému jménu, které jsem dostala po narození – Josefína Pellegriniová – přidala z rozmaru jméno Josefína Balsamová, hraběnka Cagliostrová. Obě patří osobnosti, která mě vždycky velmi zajímala, Josefu Balsamovi.“

„Popíráte tedy svá dřívější prohlášení, že jste jeho přímým potomkem?“

Pokrčila rameny a odmlčela se. Byla to opatrnost? Pohrdání? Nebo protest proti takové absurdnosti?

„Nechci tohle mlčení považovat ani za přiznání, ani za odmítnutí,“ pravil Godefroy d’Étigues obraceje se ke svým přátelům. „Slova této ženy nemají žádnou váhu a byl by to ztracený čas je vyvracet. Jsme tu proto, abychom učinili závažná rozhodnutí v záležitosti, kterou všichni známe jako celek, ale většina z nás nezná jisté detaily. Je tedy nezbytné připomenout si fakta. Jsou sepsána v co nejstručnější formě v zápisníku, který vám teď přečtu, a vás prosím, abyste pozorně naslouchali.“

A pomalu přečetl těchto několik stran, o jejichž autorovi Raoul ani na chvilku nezapochyboval. Určitě to byl Beaumagnan.

„Na začátku března roku 1870, tedy čtyři měsíce před vypuknutím války mezi Francií a Pruskem, okamžitě vzbudila v davu cizinců, kteří zaplavili Paříž, nejvíce pozornosti hraběnka Cagliostrová. Tahle krásná, elegantní žena, rozhazující peníze plnými hrstmi, byla všude, kam vstoupila, ve všech

salónech, kde ji přijímali, vždy předmětem největší zvědavosti. Objevovala se obvykle sama nebo v doprovodu mladého muže, jehož představovala jako svého bratra. Nejdříve zaujalo její jméno, pak i velmi působivý způsob, jakým dokazovala své příbuzenství se slavným Cagliostrem: tajemné chování, několik zázračných uzdravení, odpovědi na otázky, které jí lidé kladli o její minulosti i budoucnosti.

Díky románu Alexandra Dumase byl Josef Balsamo alias hrabě Cagliostro tenkrát velmi v módě. Užívajíc stejných prostředků jako on, chlubila se, že je Cagliostrová dcera. Snad byla ještě odvážnější. Tvrdila, že zná tajemství věčného mládí a s úsměvem hovořila o různých setkáních a událostech, které se jí měly přihodit za vlády Napoleona I.

Její věhlas dosáhl takové míry, že dobyla brány Tuilerií a objevila se na dvoře Napoleona III. Povídalo se dokonce o soukromých sezeních, kde prý císařovna Eugénie shromažďovala kolem krásné hraběnky své nejdůvěrnější přátele. Jedno tajné číslo satirického deníku Šarivari, které bylo ostatně okamžitě zabaveno, nám jednu takovou seanci popisuje. Zúčastnil se jí také jeden z příležitostných spolupracovníků deníku. Vybírám tuto pasáž:

‚Je v ní něco z Giocondy. Výraz, který se mnoho nemění, nejde ho dost dobře popsat, který je stejně lichotivý a nevinný jako krutý a zvrácený. V pohledu má tolik zkušenosti a ve svém neměnném úsměvu tolik hořkosti, že by jí člověk klidně přisoudil těch osmdesát let. V takových chvílích vytáhne z kapsy malé zrcátko ve zlatém rámečku, kápne na ně dvě kapky z maličkého flakónku, osuší ho a pozoruje se v něm. A znovu je tu nádherné mládí.

Když jsme se jí vyptávali na tajemství toho zrcátka, odpověděla:

– Patřilo Cagliostrovi. Pro ty, kteří do něj hledí s důvěrou, se čas zastaví. Podívejte se, na rámečku je datum 1783 a pod ním jsou čtyři linky – čtyři veliké hádanky. Tyto čtyři hádanky vyšly z úst samotné Marie Antoinetty. Cagliostro se je pokoušel vyluštit a říkal, že ten, kdo k nim najde klíč, se stane mocnějším než králové.

– Můžeme je také znát? – zeptal se někdo.

– Proč ne? Znát je neznamená ještě jim rozumět a ani sám Cagliostro na jejich vyluštění neměl čas. Mohu vám tedy říci jen jejich počáteční hesla. Zde jsou:1

In robore fortuna (Poklad v dubu) Náhrobní deska českých králů Poklad francouzských králů Sedmiramenný svícen.

Potom se obracela ke každému z nás a odhalila nám věci, které nás uváděly v úžas.

Ale to všechno byla jen předehra. Císařovna se záměrně střehla položit jí sebemenší otázku týkající se jí osobně, ale chtěla znát některé věci o budoucnosti země.

Hraběnka vytáhla zrcátko a podala je císařovně: – Ať vaše veličenstvo laskavě lehce dýchne na zrcátko. –

Potom podrobně prostudovala opar, který na skle vytvořil císařovnin dech, a zašeptala:

– Vidím nádherné věci… v létě tohoto roku vypukne velká válka… vítězství… návrat vojska pod Vítězným obloukem… Vítají císaře… – ‚

„Tak toto je dokument, který nám byl předán,“ pravil Godefroy d’Étigues. „Dokument velmi zarážející, protože byl otištěn jen několik týdnů před vyhlášením války. Kdo byla ta žena? Kdo byla dobrodružka, jejíž nebezpečné předpovědi působící na dost slabou povahu nešťastné císařovny mohly vyprovokovat katastrofu roku 1870? Jakýsi člověk (viz stejné číslo Šarivari) se jí jednoho dne zeptal:

‚Dcera Cagliostra? Budiž. Ale kdo byla vaše matka?‘

‚Moje matka?‘ odpověděla. ‚Hledejte velmi vysoko mezi Cagliostrovými současnicemi… Ještě výše… Ano, je to tak… Josefína de Beauharnais, budoucí Bonapartova manželka, příští císařovna…‘

Teď už nemohla policie Napoleona III. zůstat nečinná. Koncem června odevzdala stručnou zprávu pořízenou jedním z jejích nejlepších agentů. Přečtu vám ji:

‚Italský pas této signoriny, i když když pohlížím se značnou rezervou na datum narození, byl vystaven na jméno Josefína Pellegriniová-Balsamová, hraběnka Cagliostrová, narozená v Palermu 29. července 1788,‘ psal agent. ‚Rozjel jsem se do Palerma, a tam se mi podařilo objevit staré matriky

mortaranské farnosti. V jedné z nich, z 29. července 1788, jsem objevil oznámení o narození Josefíny Balsamové, dcery Josefa Balsama a Josefíny de la P…, poddané francouzského krále.

Byla to Josefína Täscherová de la Pagerie, což je dívčí jméno rozvedené manželky vikomta de Beauharnais a budoucí ženy generála Bonaparta? Pátral jsem dále tímto směrem a po velkém úsilí jsem se dověděl z dopisů jednoho poručíka, patřícího k velitelství útvaru vojenské pařížské policie, že roku 1788 málem zatkli pana Cagliostra, který, i když byl po aféře s náhrdelníkem vypovězen z Francie, bydlel dále pod jménem Pellegrini v malém hotelu ve Fontainebleau a denně tam přijímal návštěvu vysoké, štíhlé dámy. Josefína de Beauharnais v té době skutečně bydlela také ve Fontainebleau. Bylá vysoká a štíhlá. Navečer, před stanoveným dnem zatčení, Cagliostro zmizel.

Druhý den nato náhle odjela Josefína de Beauharnais.2 O měsíc později se v Palermu narodilo dítě.‘

Sama o sobě nejsou tato fakta nijak omračující. Ale jakou mají cenu, když se dají do souvislostí! O osmnáct let později uvádí Josefína do Malmaisonu dívku, kterou prohlašuje za svou kmotřenku. Ta dívka si získá přízeň císaře Napoleona, hraje si s ním jako s děckem. Jak se jmenuje? Josefína, nebo spíš Josina.

Následuje pád císařství. Car Alexandr I. přijímá Josinu a posílá ji do Ruska. Jaké jméno a titul si zvolí? Hraběnka de Cagliostro.“

Baron d’Étigues nechal poslední dvě slova doznít v tichu. Poslouchali ho velmi pozorně. Raoul byl trochu vyvedený z míry touhle neuvěřitelnou historkou a snažil se zachytit na hraběnčině tváři záblesk nějakého vzrušení. Zůstávala však naprosto nepohnutá, krásné oči se stále trochu usmívaly.

Baron pokračoval:

„Tato zpráva a pravděpodobně i nebezpečný vliv, který měla hraběnka na Tuilerie, přerušily náhle její šťastný osud. Ona i její bratr byli vypovězeni z Francie. Bratr se uchýlil do Německa, ona do Itálie. Jednoho rána přijela do Modeny, kam ji doprovodil mladý důstojník. Poklonil se před ní a pozdravil ji. Ten důstojník se jmenoval kníže d’Arcole. To on si mohl obstarat oba dokumenty: číslo časopisu Šarivari i tajnou zprávu, jejíž originál je v jeho rukou, opatřený jeho pečetí a podpisem. To on před vámi potvrdil nepochybnou totožnost té, kterou viděl onoho rána v Modeně a dnes tady.“

Kníže d’Arcole se zvedl a vážně pronesl:

„Nevěřím na zázraky a přesto: to, co říkám, je potvrzení zázraku. Ale pravda mě zavazuje prohlásit na mou vojenskou čest, že tato žena je touž ženou, kterou jsem pozdravil na nádraží v Modeně před dvaadvaceti lety.“

„Kterou jste pozdravil jen stručně, bez jediného zdvořilého slůvka?“ zašpičkovala Josefína Balsamová.

Obrátila se ke knížeti a zeptala se ho pobaveným hlasem, v němž bylo trochu ironie.

„Co tím chcete říci?“

„Tím chci říci, že francouzský důstojník je příliš dvorný na to, aby se rozloučil s hezkou ženou jen prostým pozdravem uvedeným v protokolu.“

„Co to má znamenat?“

„To znamená, že jste jistě pronesl nějaká slova navíc.“

„Možná. Už si nevzpomínám…,“ řekl kníže d’Arcole trochu v rozpacích.

„Naklonil jste se k vyhnankyni, pane. Políbil jste jí ruku a ten polibek byl možná trochu delší, než bylo třeba. Pak jste řekl: ‚Doufám, madam, že okamžiky, které jsem měl to potěšení strávit ve vaší přítomnosti, nebyly jediné a poslední. Co se mne týče, nezapomenu na ně už nikdy.‘ A potom jste opakoval, zdůrazňuje přitom to své dvorné: ‚Nikdy, slyšíte, madam, nikdy…!‘“

Kníže d’Arcole vypadal jako člověk velmi dobře vychovaný. A přesto ho takhle přesná připomínka jedné minuty před čtvrt stoletím natolik rozrušila, že zabručel:

„Ksakru!“

Ale velmi rychle se vzpamatoval a odměřeným tónem přešel do útoku:

„Na to jsem zapomněl, madam. Ale jestli byla vzpomínka na toto setkání příjemná, potom ji zcela vymazala vzpomínka na druhé setkání.“

„A co se dělo při tom druhém setkání, pane?“

„Bylo to na začátku příštího roku ve Versailles, kam jsem doprovázel francouzské zplnomocněnce. Měli tam projednávat uzavření míru po naší porážce. Zpozoroval jsem vás, jak sedíte v jedné kavárně za stolkem, pijete kávu a smějete se s německými důstojníky, z nichž jeden byl Bismarckův pobočník. Toho dne jsem pochopil roli, kterou jste hrála v Tuileriích, a také kdo vás tam vyslal.“

Už alespoň deset minut tu padala prohlášení, odvíjel se tu děj života až neskutečně nabitého událostmi. Žádné argumenty. Žádný pokus o logické a výmluvné vysvětlení tak nepochopitelné věci. Nic než fakta. Nic než stručné důkazy, nelítostné, břitké jako rány pěstí. Nejděsivější na celé záležitosti bylo, že jako důkazy viny této mladičké ženy měly sloužit vzpomínky starší než jedno století!

Raoul d’Andrésy se nemohl vzpamatovat. Zdálo se mu, že celá tahle scéna je vytažená jako z

nějakého románu nebo spíš z jakéhosi fantastického a ponurého melodramatu. I spiklenci mu připadali jako neskutečné osoby, když byli schopni naslouchat nepravděpodobným historkám tak pozorně, jako by šlo o naprosto pravdivá fakta. Raoul si byl vědom toho, že intelektuální úroveň normandských zemanů, posledních zůstatků minulé éry, je velmi průměrná. Ale přesto, jak mohli klidně přijímat tu astronomickou výšku věku, která jí byla připisována? Mohli být jakkoli naivní a důvěřiví, ale přece měli oči!

A ve srovnání s nimi vypadal postoj hraběnky Cagliostrové ještě podivněji. Proč to mlčení, které mohlo znamenat jen souhlas nebo přiznání? Odmítala snad zničit legendu o svém věčném mládí, která jí zaručovala a ulehčovala provedení jejích záměrů? Anebo nevěděla o strašlivém nebezpečí, které jí viselo nad hlavou, a celou tuhle scénu považovala jen za obyčejný žert?

„Tak taková je její minulost,“ uzavřel baron d’Étigues. „Pomlčím o událostech, které se odvíjely mezi touto minulostí a dneškem. Josefína Balsamová, hraběnka Cagliostrová sice zůstala v pozadí, ale byla zapletena do komedie boulangismu,3 do panamského dramatu, najdete ji při všech událostech neblahých pro naši zemi. Ale máme jen kusé znalosti o úloze, kterou v nich hrála. Žádný důkaz.

Nechme to tedy stranou a přejděme do současnosti. Jen ještě jedno slovo. Madam, nemáte k věcem, o nichž tu mluvíme, nějaké připomínky?“

„Ale ano,“ pravila pomalu.

„Tak mluvte.“

Mladá žena pronesla stejným, trochu výsměšným tónem: „Protože se mi zdá, že tu se mnou vedete proces, a to na způsob středověkých tribunálů, chtěla bych vědět, jestli jste dobře uvážili trest, který zasloužím. Po celém tom výčtu mých nashromážděných prohřešků byste mě mohli odsoudit k upálení zaživa jako čarodějnici, špiónku, kacířku. Ani jeden z těchto zločinů svatá inkvizice neodpouštěla.“

„Ne,“ odpověděl Godefroy d’Étigues. „O vašich rozličných dobrodružstvích se tu mluvilo jen z toho důvodu, abychom si o vás mohli udělat co nejlepší obraz.“

„A vy si tedy myslíte, že teď už o mně hodně víte?“

„Z hlediska, které nás zajímá, ano.“

„Spokojíte se s málem. A jakou spojitost vidíte mezi těmi různými příhodami?“

„Vidím ji ve třech bodech. Za prvé, svědectví všech osob, které vás poznaly a díky nimž se můžeme vracet až ke dnům velmi vzdáleným. A pak je tady důkaz vaší domýšlivosti.“

„Jaký důkaz?“

„Zopakovala jste knížeti d’Arcole slova, která jste si vyměnili na nádraží v Modeně.“

„To je pravda! A co dál?“

„Dál jsou to tři portréty, které vás zobrazují. Je to tak?“ Prohlédla si je a prohlásila:

„Ano, na všech portrétech jsem já.“

„Ten první je miniatura malovaná roku 1816 v Moskvě podle Josiny, hraběnky de Cagliostro,“ řekl Godefroy d’Étigues. „Ten druhý je fotografie z roku 1870. A tahle třetí fotografie byla nedávno udělána v Paříži. Všechny portréty jsou podepsané. Je to váš podpis. Stejné písmo. Stejná značka.“

„A co to dokazuje?“

„To dokazuje, že tatáž žena…“

„Že tatáž žena,“ přerušila ho, „má v roce 1894 stejný obličej jako v roce 1816 a 1870. Na hranici s ní!“

„Nesmějte se, madam. Víte dobře, že v našem společenství je smích odporné rouhačství.“ Netrpělivě se pohnula a uhodila do opěradla lavice.

„Tak už, pane, skončeme tu parodii! Co se děje? Co mi vyčítáte? Proč jsem tady?“

„Jste tady, madam, abyste nám složila účty ze zločinů, které jste spáchala.“

„Z jakých zločinů?“

„Bylo nás dvanáct přátel, kteří jsme sledovali jeden cíl. Nyní už je nás jen devět. Tři jsou mrtvi a vy jste je zabila.“

Raoulovi se zdálo, že jakýsi lehoučký stín přelétl jako mrak přes Giocondin úsměv. Ale okamžitě se krásný obličej vrátil ke svému obvyklému výrazu, jako by nic nemohlo narušit klid této ženy, ba dokonce ani tak děsivé obvinění, které jí baron tak nelítostně vrhl do tváře. Skutečně se zdálo, že nemá žádné obvyklé pocity a má-li je, pak je dokáže dokonale skrýt a neprojeví je žádným gestem nevole, vzpoury nebo strachem, jako jiné lidské bytostí. Jaká anomálie! Ať vinna, či nikoli, jiná žena by se dávno vzbouřila! Ona mlčela. Bylo to z cynismu, nebo z nevinnosti?

Baronovi přátelé zůstávali nehybní, jejich tváře byly tvrdé, zachmuřené. Za nimi se úspěšně schovával před Josefíniným pohledem Beaumagnan. Raoul ho viděl, jak se opírá o opěradlo židle s tváří v dlaních. Ale jeho oči pod roztaženými prsty žhnuly a upíraly se na tvář nepřítelkyně.

V hlubokém tichu pronesl Godefroy d’Étigues obvinění nebo spíš tři části senzační obžaloby. Učinil to suše, stejným tónem, jakým mluvil do nynější chvíle, bez nepodstatných detailů, jako by předčítal napsaný projev.

„Před osmnácti měsíci byl nejmladší z nás, Denis Saint-Hébert, na honu na svých pozemcích v okolí Havru. Na sklonku odpoledne opustil svého nájemce a lovčího, hodil si pušku přes rameno a odešel, jak řekl, obdivovat z výšin útesu západ slunce nad mořem. Tu noc se neobjevil. Ráno následujícího dne našli jeho mrtvolu na skalách, které obnažilo moře.

Sebevražda? Denis Saint-Hébert byl bohatý, dařilo se mu dobře, měl šťastnou povahu. Proč by se zabíjel? Zločin? To nikoho ani nenapadlo. Tedy nehoda.

V červnu jsme měli další smutek a za podobných okolností. Georges d’Isneauval lovil velmi časně ráno racky u úpatí dieppeských útesů a uklouzl na chaluhách tak nešťastně, že si rozbil hlavu o skálu.

V bezvědomí padl na zem. O několik hodin později ho zpozorovali dva rybáři. Byl mrtev. Zůstala po něm vdova a dvě malé dcerky.

Zase nehoda, že? Ano, nehoda pro vdovu, pro dvě siroty, pro rodinu… Ale pro nás? Copak je možné, aby dvakrát po sobě nehoda tak krutě zasáhla naši malou skupinku? Dvanáct přátel se spojilo, aby odhalilo veliké tajemství a dosáhlo cíle nesmírného dosahu. Dva z nich přišli o život. Musíme předpokládat, že se stali obětí zločinu, který byl namířen nejen proti jejich osobám, ale i proti dílu, které konali.

Kníže d’Arcole nám otevřel oči a ukázal nám správnou cestu. Kníže d’Arcole věděl, že nejsme sami, kdo víme o existenci velkého tajemství. Věděl, že se během seance u císařovny Eugénie četl seznam čtyř hádanek, které Cagliostro zanechal svým potomkům, a že jedna z nich zní stejně jako ta, jejíž tajemství luštíme – záhada sedmiramenného svícnu. Bylo tedy potřeba hledat mezi lidmi, kteří mohli ten text také znát.

Díky značným pátracím možnostem, kterými vládneme, jsme byli během čtrnácti dnů u cíle. V jednom soukromém hotelu v odlehlé pařížské ulici bydlela dáma jménem Pellegriniová. Žila v ústraní a často odjížděla na celé měsíce. Velmi krásná, ale skromného vystupování, snažila se být nenápadná a pod jménem hraběnka Cagliostrová navštěvovala různá místa, kde se věnovali magii, okultismu a černé mši.

Opatřili jsme si její fotografii – tuhle – a poslali ji knížeti d’Arcole, který tehdy cestoval po Španělsku. S úžasem na ní poznal ženu, kterou znával kdysi.

Pátrali jsme dál po místech jejího pobytu. V den, kdy zemřel Saint-Hébert v okolí Havru, byla na cestě do Havru. Na cestě do Dieppe byla v den, kdy Georges d’Isneauval umíral u úpatí dieppeských útesů.

Vyptával jsem se rodin zesnulých. Vdova po Georgesovi d’Isneauvalovi mi svěřila, že její manžel měl v poslední době poměr s nějakou ženou, kvůli které nesmírně trpěl. Podle vyznání, které napsal

Saint-Hébert a které jsme našli v jeho papírech (dodnes jsou uloženy u jeho matky), byl náš přítel tak neopatrný, že si poznamenal našich dvanáct jmen a jisté údaje týkající se sedmiramenného svícnu do zápisníku. Ten mu byl ukraden nějakou ženou.

Všechno se vysvětlilo. Žena, která se zmocnila části našeho tajemství a toužila znát ještě víc, stejná žena, kterou miloval Saint-Hébert, se nechala milovat i Georgesem d’Isneauvalem. Získala jejich důvěru a ze strachu, aby o ní nemluvili se svými přáteli, je zabila. Ta žena je tady před námi.“

Godefroy d’Étigues se znovu odmlčel. Ticho se stávalo tíživým, soudci vypadali v této ztěžklé, úzkostí naplněné atmosféře jako ochromení. Pouze hraběnka Cagliostrová si zachovávala svůj lhostejný výraz, jako by se jí nedotklo ani jediné slovo.

Raoul d’Andrésy obdivoval ze svého místa kouzelnou, rozkošnou krásu mladé ženy a současně pociťoval jistou nevolnost, když viděl, kolik důkazů se proti ní hromadí. Obžaloba ji svírala čím dál víc. Ze všech stran se na ni hrnula fakta útokem a Raoul nepochyboval, že přijde ještě přímý úder.

„Mám vám vyprávět i o vašem třetím zločinu?“ zeptal se baron. Odpověděla rozmrzelým tónem:

„Jak je libo. Všechno, co mi říkáte, je naprosto nesrozumitelné. Hovoříte o osobách, které neznám,

dokonce ani jejich jméno mi nic neříká. Takže o zločin víc nebo míň…“

„Vy neznáte Saint-Héberta a d’Isneauvala?“ Pokrčila rameny a neodpověděla.

Godefroy d’Étigues se k ní naklonil a řekl tišším hlasem:

„A Beaumagnana?“

Zvedla k baronovi nevinné oči:

„Beaumagnana?“

„Ano, to je ten třetí z našich přátel, kterého jste zabila. Není to dlouho… jen… několik týdnů… Byl otráven… Ani toho jste neznala?“

III SVATÁ INKVIZICE

Co mělo znamenat tohle obvinění? Raoul pozoroval Beaumagnana. Zvedl se ze sedadla, ale zůstal shrbený a schovávaje se za zády svých přátel přiblížil se až k Josefíně Balsamové a sedl si vedle ní. Byla obrácena k baronovi, takže si ho nevšimla.

Teď konečně Raoul pochopil, proč se Beaumagnan schovával a jakou strašlivou léčku nachystali spiklenci mladé ženě. Jestli se skutečně pokusila Beaumagnana otrávit a jestli opravdu věřila, že je mrtev, jak velký otřes asi zažije, až spatří Beaumagnana živého a připraveného ji obžalovat! Ale je možné, že se ani nezachvěje a Beaumagnan jí bude připadat stejně cizí jako všichni ostatní. To by byl potom důkaz v její prospěch!

Raoul prožíval takovou úzkost a tak moc si přál, aby se jí podařilo překazit komplot, že dokonce uvažoval o způsobu, jakým by ji mohl varovat. Ale baron d’Étigues nepustil ani na chvilku svou kořist a už pokračoval:

„Na ten zločin si patrně nevzpomínáte, že?“

Svraštila obočí a podruhé tak projevila určitou netrpělivost, ale stále mlčela.

„Možná že jste Beaumagnana ani neznala?“ ptal se dál baron a nakláněl se k ní jako vyšetřující soudce číhající na nějakou nešikovně pronesenou větu. „Mluvte! Znala jste ho?“

Neodpověděla. Patrně toto tvrdošíjné naléhání způsobilo, že se měla na pozoru. Do jejího úsměvu se přimísil jistý neklid. Jako štvané zvíře cítila ve vzduchu léčku a upírala oči do tmy ve snaze něco objevit.

Pozorovala Godefroye d’Étigues, obrátila se k Vaupelierovi a Bennetotovi a pak se otočila na tu stranu, kde seděl Beaumagnan…

Strašlivě se lekla, škubla sebou, jako by spatřila strašidlo, a zavřela oči. Vztáhla ruce, aby zahnala ten úděsný přízrak, a šeptala:

„Beaumagnan… Beaumagnan…“

Bylo to přiznání? Podlehne teď a přizná své zločiny? Beaumagnan čekal. Veškerou svou nadlidskou vůli vložil do přání, aby konečně podlehla, aby se zhroutila a všechen její odpor se rozplynul. Jeho úsilí bylo skoro viditelné, měl sevřené pěsti, žíly na čele nalité krví a drsná tvář byla křečovitě stažená.

Chvilinku se zdálo, že se to podaří. Mladá žena slábla a pomalu podléhala svému démonickému protivníku. Krutá radost mu změnila tvář. Jeho naděje však byla marná! Vytrhla se ze závrati, která se jí začala zmocňovat, a vzpamatovala se. Každou další vteřinu nabývala sil, vracel se jí klid a na tváři se znovu objevil úsměv. A s neotřesitelnou logikou pronesla:

„Vy jste mě vylekal, Beaumagnane, četla jsem v novinách o vaší smrti. Ale proč se mě vaši přátelé snažili splést?“

Raoul okamžitě pochopil, že všechno, co se až do nynějška odehrálo, nemělo žádný význam. Teprve teď stáli tváří v tvář dva skuteční protivníci. Pravý boj začínal a vzhledem k Beaumagnanovým zbraním a osamocenosti a bezmocnosti mladé ženy bude patrně krátký.

Teď už nešlo o potměšilé a bezzubé napadání barona Godefroye, ale o skutečný útok opravdového nepřítele ještě umocněný vztekem a nenávistí.

„To je lež! Lež!“ zvolal. „Všechno, co řeknete, je lež. Vy sama jste zosobněná lež, přetvářka, nízkost, zrada, neřest! Všechno, co je na světě hnusného a odpuzujícího, se skrývá za vaším úsměvem! Ach ten úsměv, jaká odporná maska! Chtěl bych vám ho vyrvat rozžhavenými kleštěmi!

Ten úsměv znamená smrt a věčné zatracení pro každého, kdo se jím nechá svést… Ach, jaká odporná bídnice je tahle žena…!“

Od začátku měl Raoul dojem, že přihlíží soudu svaté inkvizice. Ještě zřetelněji to pociťoval při vystoupení tohoto rozzuřeného muže, který metal své kletby silou fanatického středověkého mnicha. Jeho hlas se chvěl nevolí. Gesta byla hrozivá, jako by chtěl vlastníma rukama uchopit za krk tu bezbožnici, jejíž božský úsměv zatracoval a odsuzoval k pekelným mukám.

„Uklidněte se, Beaumagnane,“ pravila laskavě, a to ho rozzuřilo ještě víc, jako by mu do tváře vmetla nejhorší urážky.

Přesto se však snažil ovládnout a kontrolovat slova, která se v něm hromadila. Ale ona se přece drala z jeho úst, zajíkavě, překotně, někdy ale tak tiše, že jeho přátelé, k nimž se teď obracel, stěží rozuměli téhle zvláštní zpovědi, při níž se tloukl v prsa jako křesťané z dávných dob kající se na veřejnosti ze svých hříchů.

„Chtěl jsem se s ní sám pustit do boje hned po Isneauvalově smrti. Ano, myslel jsem si, že se ta čarodějnice na nás vrhne znovu… a že já budu silnější než ostatní… že jsem odolnější vůči svodům a pokušení… Věděli jste bezpochyby o mém zaměření v té době. Byl jsem již zasvěcen církevní službě a chtěl jsem znovu obléknout kněžský šat. Byl jsem tedy dobře chráněn před zlem formálními závazky vůči církvi a ještě víc plamenem své víry. Vydal jsem se na jedno z těch míst, kde se konají spiritistické seance. Doufal jsem, že ji tam potkám.

Skutečně tam byla. Ani jsem nepotřeboval, aby mi ji přítel, který mě na seanci zavedl, ukázal. Poznal jsem ji okamžitě a přiznávám, že už na prahu jsem pocítil jakousi temnou obavu a zaváhal jsem.

Pozoroval jsem ji. Mluvila jen s několika lidmi, chovala se velmi zdrženlivě, spíš jen poslouchala a kouřila cigarety.

Podle mých záměrů si šel přítel sednout do hraběnčiny blízkosti a pustil se do hovoru s osobami z jejího kroužku. Pak na mne z dálky zavolal jménem. Zahlédl jsem záblesk v jejím pohledu. Určitě mé jméno znala, přečetla si ho v zápisníku ukradeném Denisovi Saint-Hébertovi. Beaumagnan byl jedním z dvanácti spojenců… jeden z deseti, co dosud žili. A žena, která až do této chvíle vypadala, že je ponořena v jakémsi snu, se rázem probudila. Minutu nato mě už oslovila. Ve dvou následujících hodinách rozvinula všechen půvab svého ducha i své krásy a dostala ze mne slib, že ji přijdu příštího dne navštívit.

V té chvíli, v té samé vteřině, kdy jsem ji opustil, v noci, nebo ještě u dveří jejího bytu jsem měl udělat jedinou rozumnou věc – utéci na konec světa. Ale bylo příliš pozdě. Už ve mně nezbyla žádná odvaha, žádná vůle, žádná prozíravost, nic jiného než šílená touha ji znovu spatřit. Přitom jsem zastíral tuto touhu velkými slovy: vlastně plním úkol, poslání… musím poznat hru našeho nepřítele, usvědčit ji z jejích zločinů a potrestat ji za ně atd. Tolik záminek! Ve skutečnosti jsem byl od prvního

pohledu na ni přesvědčen o její nevinnosti. Takový úsměv musel být zcela určitě známkou té nejčistší duše.

Ani posvátná vzpomínka na Saint-Héberta, ani vzpomínka na ubohého Isneauvala mě v tu chvíli nepřivedla k rozumu. Nechtěl jsem prohlédnout. Žil jsem několik měsíců v temnotách, vychutnával jsem nejhorší radosti a ani jsem se nestyděl, že žiji v hanbě a skandálu, nečervenal jsem se při pomyšlení na to, že již neplním své povinnosti a odříkám se víry.

Takové zločiny jsou nepochopitelné u člověka, jako jsem já, přátelé. A tak jsem spáchal další, který převýšil všechny ostatní. Zradil jsem naši věc. Porušil jsem slib mlčení, který jsme si uložili, když jsme se sešli nad společným dílem. Tato žena zná tutéž část velkého tajemství jako my.“

Po těchto slovech se ozvalo mumlání plné nevole. Beaumagnan sklopil hlavu.

Teď už Raoul lépe chápal drama, které se tu před ním odehrávalo, a osoby, které v něm hrály, nabývaly jasnějších obrysů. Zemani, venkované, hrubci, ano, to souhlasilo, ale byl tu Beaumagnan, Beaumagnan, který je oživil svým dechem, který jim vnukal své nadšení. Uprostřed těch nezajímavých a fádních existencí měl tenhle člověk význam proroka a mystika. Ukázal jim spiknutí jako povinnost, které se on sám oddal tělem i duší, jako se kdysi muži oddávali Bohu a opouštěli své hradní věže, aby se mohli účastnit křížových výprav.

Takové mystické vášně přemění ty, kteří se jimi nechají zapálit, na hrdiny nebo na katy. V Beaumagnanovi bylo určitě něco z inkvizitora. V 15. století by byl určitě bezbožníka pronásledoval a mučil, aby z něj vyrval přiznání.

Měl instinkt vladaře a postoj člověka, pro kterého neexistují překážky. Mezi cíl, jehož chtěl dosáhnout, a jeho samotného se postavila žena. Ať zhyne! Tu ženu sice miloval, ale veřejná zpověď ho očistí. Jeho spojenci snášeli vliv tohoto tvrdého pána, protože se choval tvrdě i sám k sobě.

Přiznání vlastní slabosti a hříchu ho tak ponížilo, že ho přešla zlost. Pokračoval tlumeným hlasem:

„Proč jsem jí podlehl? Nevím. Člověk by nikdy neměl podlehnout. Ani se nemohu vymluvit na to, že se mě vyptávala. Nebylo to tak. Jen udělala narážku na čtyři rébusy, které zanechal Cagliostro.

Jednoho dne jsem téměř nevědomky pronesl ta čtyři nenapravitelná slova…! jen tak…, abych se jí zalíbil…, abych měl v jejích očích větší cenu…, aby byl její úsměv ještě něžnější. Namlouval jsem si:

Stane se naším spojencem…, pomůže nám svými radami, svou prozíravostí ještě umocněnou věšteckými schopnostmi… Byl jsem zkrátka blázen. Hřích mě natolik opájel, že můj rozum kolísal, ztrácel se.

Probuzení bylo strašlivé. Jednoho dne – bylo to před třemi týdny – jsem musel odejet s jistým posláním do Španělska. Ráno jsem se s ní rozloučil. Odpoledne ke třetí hodině jsem odešel ze svého bytu u Lucemburského paláce, protože jsem měl schůzku v centru Paříže. Brzy nato jsem zjistil, že jsem zapomněl dát svému sluhovi nějaké pokyny, a vrátil jsem se domů přes dvůr a schodištěm pro služebnictvo. Můj sluha odešel z domu a nechal otevřené dveře do kuchyně. Už z dálky jsem slyšel nějaký hluk. Pomaloučku jsem se přiblížil. V mém pokoji někdo byl a byla to tahle žena. Viděl jsem její obraz v zrcadle.

Co dělala, skloněná nad mým zavazadlem? Pozoroval jsem ji.

Otevřela lepenkovou krabičku, v níž byly v oplatkách prášky, které si s sebou beru na cesty proti nespavosti. Vyňala z ní jeden prášek a nahradila jiným, který měla ve své peněžence.

Moje vzrušení bylo tak silné, že mě ani nenapadlo vrhnout se na ni. Když jsem přišel do svého pokoje, byla pryč. Už jsem ji nemohl chytit.

Běžel jsem k jednomu lékárníkovi a nechal jsem si udělat rozbor těch prášků. Jeden z nich obsahoval jed, který mě měl zabít.

Měl jsem teď nezvratný důkaz. Tím, že jsem tak neopatrně mluvil a řekl jí vše, co vím o tajemství, byl jsem odsouzen. Takovým způsobem se chtěla zbavit neužitečného konkurenta, který by ji jednoho dne mohl připravit o část kořisti, nebo odhalit pravdu, obžalovat ji a porazit. Tak tedy smrt. Smrt jako pro Denise Saint-Héberta a Georgese d‘ Isneauvala. Smrt hloupá, bez opravdového důvodu.

Napsal jsem jednomu svému společníku do Španělska. O několik dní později uveřejnily některé španělské deníky zprávu o smrti jistého Beaumagnana v Madridu.

Od té chvíle jsem byl jako její stín. Neopouštěl jsem ji ani na krok. Nejdřív jela do Rouenu, pak do Havru, nato do Dieppe, tedy na ta místa, která ohraničují terén našeho pátrání. Podle mého důvěrného sdělení věděla, že chceme převrátit vzhůru nohama jedno staré převorství v okolí Dieppe. Vydala se tam a využívajíc toho, že je panství opuštěné, pátrala tam celý den. Pak jsem její stopu ztratil a našel jsem ji znovu až v Rouenu. Zbytek už znáte z vyprávění našeho přítele d’Étiguese. Víte, jak jsem nastražil léčku a jak se do ní chytila přilákána na vnadidlo sedmiramenného svícnu, který údajně našel nějaký sedlák na svém poli.

Tak taková je ta žena. Jistě jsou vám zřejmé důvody, proč ji nemůžeme předat spravedlnosti. Vypukl by skandál, do něhož bychom byli zataženi, a vyšly by najevo naše záměry a cíl našeho podniku. Je to tedy zhola nemožné. Naší povinností tedy je, ať je to jakkoli strašné, soudit ji sami, bez nenávisti, ale se vší tvrdostí, kterou si zasluhuje.“

Beaumagnan se odmlčel. Skončil svoji obžalovací řeč s vážností, která byla pro obžalovanou daleko nebezpečnější než jeho dřívější vztek. S touhle sérií zbytečných vražd vypadala jako skutečná, téměř zrůdná vinice.

Raoul d’Andrésy už sám nevěděl, co si má myslet. Opovrhoval tím mužem, který mladou ženu miloval, a právě tu rozechvěle připomenul radosti té svatokrádežné lásky…

Hraběnka Cagliostrová se zvedla a dívala se svému protivníkovi přímo do tváře, stále trochu uštěpačná.

„Tak jsem se nezmýlila,“ řekla, „chystáte pro mne hranici?“

„Stane se s vámi to, k čemu vás odsoudíme, a nic nezabrání provedení našeho rozsudku,“ prohlásil.

„Rozsudku? A jakým právem?“ zeptala se. „Na to jsou soudci. Vy nejste soudci! Říkáte, že máte strach ze skandálu? Ale co mně záleží na tom, že vy potřebujete skrýt své plány, zahalit je stínem a mlčením? Pusťte mě na svobodu.“

Pronesl:

„Vás propustit? Propustit vás, abyste mohla pokračovat ve svém smrtonosném díle? Jsme vašimi pány a vy se podrobíte našemu soudu.“

„Vašemu soudu o čem? Kdyby byl tady mezi vámi jediný skutečný soudce, jediný člověk, který ví, co je skutečná pravda a co pouhá pravděpodobnost, vysmál by se vašim hloupým obžalobám a vašim důkazům bez souvislosti.“

„To jsou jen slova! Fráze!“ zvolal. „Tak mi dokažte pravý opak… řekněte něco, co přebije svědectví mých vlastních očí.“

„Proč bych se hájila? Už jste se rozhodli.“

„Rozhodli jsme se, protože jste vinna.“

„Vinna jsem tím, že sleduji stejný cíl jako vy, to přiznávám, a to byl také důvod, proč jste provedl tu ohavnost, vetřel se do mojí blízkosti a hrál komedii lásky. To, že jste se pak chytil sám, vám patří! A že jste mi důvěrně svěřil vše, co víte o tom rébusu, o němž jsem stejně věděla z Cagliostrových dokumentů,… tím hůř pro vás! Teď jsem tím přímo posedlá, přísahala jsem, že dosáhnu cíle ať se děje, co se děje a proti vaší vůli. To je můj jediný zločin ve vašich očích.“

„Váš zločin je, že jste zabíjela,“ pronesl Beaumagnan, který už se znovu nechával unést vztekem.

„Nikoho jsem nezabila,“ odpověděla pevně.

„Shodila jste Saint-Hebérta do propasti a uhodila jste d’Isneauvala do hlavy.“

„Saint-Hébert? D’Isneauval? Nikoho z nich jsem neznala. Dnes slyším jejich jména poprvé.“

„A já? A co já?“ vykřikl prudce. „Mne jste také neznala? Mne jste nechtěla otrávit?“

„Ne.“

Rozlítil se a v návalu vzteku jí začal tykat:

„Ale já jsem tě viděl, Josefíno Balsamová! Viděl jsem tě, jako tě vidím teď! Když jsi mi podstrkovala jed, viděl jsem tvůj úsměv, byl najednou divoký, koutky rtů se zvedaly… byl to škleb prokleté ženy.“

Potřásla hlavou:

„To jsem nebyla já.“

Pobouřilo ho to. Jak se vůbec může odvážit…? Ale ona mu klidně položila ruku na rameno a řekla:

„Nenávist vás zaslepuje, Beaumagnane. Vaše fanatická duše se bouří proti hříchu lásky. Ale přesto mi dovolíte, abych se hájila, je to tak?“

„Je to vaše právo. Ale pospěšte si.“

„Bude to krátké. Požádejte přítele, ať vám půjčí tu miniaturu udělanou v Moskvě roku 1816 podle hraběnky Cagliostrové… (Beaumagnan poslechl a vzal miniaturu z baronových rukou.) Tak… Teď se na ni pozorně zadívejte. Je to můj portrét, že?“

„Kam tím míříte?“ zeptal se.

„Odpovězte. Je to můj portrét?“

„Ano,“ odvětil krátce.

„Tedy, jestli je to můj portrét, žila jsem v té době. Už je to osmdesát let a bylo mi tehdy pětadvacet nebo třicet? Uvažujte, než mi odpovíte. Teď váháte, co, je to přece jen zázrak! Neodvažujete se to potvrdit…? A to mám pro vás ještě něco lepšího… Otevřete vzadu rámeček miniatury a na rubu porcelánu uvidíte jiný portrét, portrét usmívající se ženy, jejíž hlava je zahalena tenoučkým závojem padajícím až k obočí, vidíte skrz něj vlasy rozdělené pěšinkou na dva vlnité pruhy. Že jsem to zase já?“

Zatímco Beaumagnan dělal všechno podle jejich pokynů, zahalila si hlavu tylovým závojem, jehož okraj se dotýkal linie obočí, a rozkošně sklopila oči. Beaumagnan srovnal obrázek s originálem a zakoktal:

„To jste vy… to jste vy…“

„Bez jediné pochyby, že?“

„Bez jediné. Jste to vy…“

„Tak si přečtěte datum po pravé straně.“

„Milán, roku 1498.“ Opakovala:

„Roku 1498! To je čtyři sta let.“

Upřímně se rozesmála a její smích zvonil sálem.

„Netvařte se tak zmateně,“ pravila. „Věděla jsem, že tenhle dvojportrét existuje, a dlouho jsem ho hledala. Ale můžete si být jistý, že tu nejde o žádný zázrak. Nechci vás přesvědčovat, že jsem stála před čtyřmi sty lety modelem malíři tohoto portrétu. Ne, jde jednoduše o portrét Panny Marie a je to kopie fragmentu ze Svaté rodiny od Bernardina Luiniho, milánského malíře a žáka Leonarda da Vinciho.“

Pak náhle zvážněla a než její protivník stačil nabrat dech, pokračovala:

„Teď už možná chápete, kam mířím, Beaumagnane. Tu Luiniho Madonu, mladou dívku v Moskvě a mne spojuje něco nepochopitelného, překrásného a nepopiratelného, je to absolutní podoba. Ty tři tváře nepatří třem různým ženám, ale jedné jediné. Proč tedy nechcete připustit, že se stejný úkaz může objevit i v jiných podmínkách a za jiných okolností a že ta žena, kterou jste zahlédl ve svém pokoji, jsem nebyla já, ale jiná žena podobající se mi tak dokonale, že vás spletla… A ta žena také znala a zabila vaše přátele Saint-Héberta a d’Isneauvala.“

„Viděl jsem… Viděl jsem,“ protestoval Beaumagnan. Téměř se jí dotýkal, stál proti ní, bledý a chvějící se nevolí. „Viděl jsem. Mé oči viděly.“

„Vaše oči vidí také portrét starý pětadvacet let, vidí miniaturu starou osmdesát let a obrázek namalovaný před čtyřmi sty lety. Jsem to všude také já?“

A nabídla Beaumagnanovým zrakům svůj mladý obličej, svoji svěží krásu, zářivé zuby, jemné tváře svěží jako ovoce. Málem už ochaboval. Zvolal:

„Ach! Ty čarodějnice! Jsou chvíle, kdy i takovým nemožnostem věřím. Copak člověk někdy může u tebe vědět, na čem je? Podívej, ta žena na miniatuře ukazuje tady dole, pod nahým ramenem na bělostné hrudi černé znaménko. To znaménko máš na hrudi také… Viděl jsem ho… Ukaž ho všem, ať ho vidí, ať jsou dokonale zasvěceni!“

Byl smrtelně bledý a po čele mu stékal pot. Vztáhl ruku k jejímu upnutému živůtku. Odstrčila ho a pravila velice důstojně:

„Tak dost, Beaumagnane, nevíte, co děláte, a nevíte to už několik měsíců. Poslouchala jsem vás tady celou dobu a byla jsem ve značných rozpacích, protože jste o mně mluvil jako o své milence, ale já jsem nebyla vaší milenkou! Je jistě nesmírně vznešené bít se v prsa na veřejnosti, ale v tom případě se sluší říkat pravdu. K tomu jste vy neměl dost odvahy. Démon pravdy vám nedovolil vyřknout tu ponižující zpověď o vašem neúspěchu a zbaběle jste nechal všechny věřit tomu, co se nikdy nestalo. Celé měsíce jste se plazil u mých nohou, zapřísahal jste mě, hrozil jste mi, ale ani jednou se vaše rty nedotkly mé ruky. To je celé tajemství vašeho chování a vaší nenávisti.

Nedokázal jste mě obměkčit, chtěl jste mě tedy zničit. A teď mě tady před svými přáteli předvádíte v tom nejhorším světle, jako zločince, špiónku, čarodějnici! Člověk jako vy by neměl, podle vašich vlastních slov, podlehnout a vy jste podlehl. Nemohlo se to tedy stát jinak než za působení ďábelských čarodějných praktik. Ne, ne, Beaumagnane, vy nevíte, co děláte ani co říkáte. Viděl jste mě, jak ve vašem pokoji připravuji prášek, který vás měl otrávit? Ale jděte! Jakým právem se dovoláváte svědectví svých očí? Vaše oči! Vždyť jste je měl plné mého obrazu a kterákoli jiná žena vám mne připomínala. Nemohl jste mne nevidět všude.

Ano, Beaumagnane, opakuji to znovu, byla to jiná žena… Existuje skutečně žena, která zdědila jisté dokumenty z Cagliostrovy pozůstalosti a která se také zdobí jmény, která nosil on. Říká si markýza de Belmonte, hraběnka de Fénix… hledejte ji, Beaumagnane. Protože tuhle ženu jste viděl ve svém

pokoji a jen díky vznícené halucinaci pomateného mozku jste proti mně vykonstruoval ta nesmyslná a lživá obvinění.

To, co mi tu předvádíte, je jen dětská komedie, a proto jsem zůstávala klidná jako nevinná žena,

která nic neriskuje. Chcete vypadat jako soudci a katani, ale přes veliký a hluboký zájem, který každý z vás má na úspěchu vašeho společného podniku, jste v hloubi duše všichni slušní lidé a nikdy byste

se mě neodvážili zabít. Vy možná ano, Beaumagnane, jste fanatik a máte ze mne strach, ale potřebujete k tomu katy, kteří by vás poslechli, a ti tu nejsou. Tak co tedy chcete udělat… zavřít mě? Schovat mě na nějakém tajném místě? Když vám to udělá radost, prosím! Ale ujišťuji vás, že není na světě skrýš, z které bych nevyšla stejně lehce jako z tohoto sálu. Tak tedy suďte, odsuzujte. Já už neřeknu ani slovo.“

Znovu usedla, sundala závoj a opřela se lokty o opěradla. Její role skončila. Mluvila bez vzrušení, ale s hlubokým přesvědčením a nezvratnou logikou. Zločiny, které jí kladli za vinu, přihodila na misku nevysvětlitelné a nepravděpodobné báje o své dlouhověkosti, a tím je zpochybnila.

Co na to odpovědět? Beaumagnan mlčel. Souboj skončil jeho porážkou a on to nedokázal zastřít. Jeho přátelé už neměli ve tvářích nesmiřitelný výraz lidí dohnaných k tomu, aby pronesli rozsudek smrti. Pochybovali. Raoul d’Andrésy to jasně cítil a byl by jistě pocítil značnou úlevu, kdyby si nevzpomněl na to, co před schůzkou připravovali Godefroy d‘ Étigues a Bennetot. To poněkud zchlazovalo jeho naděje.

Beaumagnan a baron d’Étigues se spolu potichoučku bavili a potom promluvil Beaumagnan jako člověk, pro něhož už je celá diskuse uzavřená:

„Přátelé, znáte teď veškerá fakta týkající se procesu. Obžaloba i obhajoba vyřkly své poslední slovo. Viděli jste, s jakou jistotou jsme – Godefroy d’Étigues a já – obžalovali tuto ženu, a také jste viděli, jak nedostatečně se bránila schovávajíc se za jakousi nepřijatelnou podobnost a dávajíc nám tak další důkaz o své prohnanosti a ďábelské lstivosti. Situace je tedy velmi jednoduchá: takhle mocný protivník, který navíc disponuje značnými prostředky, nás nikdy nenechá na pokoji. Naše dílo je ohroženo. Zničí nás všechny, jednoho po druhém. Její existence přivolá osudově naši zkázu a smrt.

Není tedy jiné řešení než smrt, a nedokážeme vymyslet pro ni jiný trest? Ne. Ať zmizí, aby nám už nikdy nemohla škodit. Nemáme právo chtít víc, vždyť nejde o to ji potrestat, ale uchránit se před ní.

Teď vám povím, jaká opatření jsme se rozhodli vykonat, samozřejmě pouze když budete souhlasit. Této noci bude křižovat poblíž našeho pobřeží anglická loď. Oddělí se od ní člun, kterému pojedeme naproti, a setkáme se s ním v deset hodin u úpatí belvalského útesu. Tato žena jim bude vydána, odvezena do Londýna, kde se v noci vylodí, a bude zavřena v domě pro duševně choré až do doby, kdy dokončíme své dílo. Nemyslím si, že by se někdo z vás postavil proti tomuto rozhodnutí, které je lidské a ušlechtilé, ale přitom chrání naše dílo i nás před nevyhnutelnou katastrofou.“

Raoul prohlédl hned Beaumagnanovu hru a pomyslel si:

Čeká ji smrt. Neexistuje žádná anglická loď. Jsou jen dva čluny, z nich jeden je proděravělý, bude vyvezen na širé moře a tam se potopí. Hraběnka Cagliostrová zmizí a nikdo se nikdy nedoví, co se s ní stalo.

Dvojznačnost tohoto plánu a zákeřnost, s níž byl předložen, ho děsily. Jak by ho mohli Beaumagnanovi přátelé nepodporovat, zvláště když od nich nikdo nečekal souhlasnou odpověď! Jejich mlčení stačilo. Jen aby nikdo z nich neprotestoval! Beaumagnan potřeboval volné ruce, aby mohl jednat, samozřejmě prostřednictvím Godefroye d’Étigues.

Ale nikdo z nich neprotestoval. Aniž o tom věděli, odsoudili člověka k smrti.

Zvedli se k odchodu, zřejmě šťastní, že se to tak rychle odbylo. Nikdo by si u nich ničeho zvláštního nevšiml. Vypadali, že jdou z nějaké schůzky, kde se povídalo o úplně nepodstatných věcech. Někteří

z nich pospíchali na stanici, aby stihli večerní vlak. Za chvilku byli všichni pryč až na Beaumagnana a dva bratrance.

Raoula značně vyvádělo z míry, že tahle dramatická schůzka, kde se hrálo o život mladé ženy a kde byl rozsudek smrti ode všech potvrzen pomocí ohavného úskoku, skončila tak náhle, jako divadelní hra, kde k rozuzlení dojde jaksi mimochodem, ještě před logickým dramatickým vyvrcholením, nebo jako proces, v němž byl rozsudek vynesen ještě uprostřed rokování.

Raoul čím dál tím jasněji poznával z tohohle prohnaného jednání pravou Beaumagnanovu povahu – záludnou a úskočnou. Nesmiřitelný, fanatický, sžíraný láskou i pýchou, rozhodl se pro smrt. Ale měl v sobě spousty předsudků, byl zbabělý, pokrytecký, plný zmateného strachu, a proto snad cítil potřebu očistit se trochu před svým svědomím a možná také před spravedlností. Vymyslel tedy tohle temné řešení a díky ohavné léčce získal od všech plnou moc.

Teď stál na prahu a pozoroval ženu, která měla zemřít. Byl smrtelně bledý, obočí měl svraštělé a svaly a čelisti se mu chvěly jakýmsi nervovým tikem. Jeho postoj se zkříženýma rukama byl jako vždy trochu divadelní, připomínal postavu z romantické hry. V mozku se mu patrně honily pěkně bouřlivé myšlenky. Váhal snad v tuto poslední chvíli?

V každém případě nepřemýšlel dlouho. Uchopil Godefroye d’Étigues za rameno a vyštěkl rozkaz:

„Dávejte na ni pozor! A žádné hlouposti, nebo…“ Nato odešel i s baronem.

Během všech těch příchodů a odchodů zachovávala hraběnka Cagliostrová naprostý klid, ani se nepohnula a její obličej vyjadřoval zamyšlenost a pokoj, což bylo ve zřejmém rozporu s její situací.

Určitě se nebojí žádného nebezpečí, pomyslel si Raoul. Představuje si, že ji zavřou do nějakého blázince, a to jí nenahání nejmenší hrůzu.

Uběhla hodina. V sále se začalo stmívat. Mladá žena už dvakrát pohlédla na hodinky, které měla ve výstřihu.

Pokoušela se navázat hovor s Bennetotem a přitom měla ve tváři tak neuvěřitelně svůdnou sladkost a v hlase zněl tak něžný tón, že to člověka vzrušovalo jako laskání.

Bennetot něco s mrzoutským výrazem zabručel a neodpověděl.

Další půlhodinka uběhla… Dívala se napravo a nalevo a všimla si, že jsou dveře otevřené. V tu chvíli nepochybně pomyslela na útěk a celou svou bytostí se upnula k téhle myšlence.

Raoul také hledal způsob, jak jí při útěku pomoci. Kdyby měl revolver, byl by se na Bennetota vrhl. Také pomýšlel na to, že skočí do sálu, ale okenní výklenek byl příliš malý.

Bennetot byl ostatně ozbrojený. Položil před sebe na stůl revolver a zabručel:

„Jediný pohyb a střílím. Přísahám Bohu.“

Tenhle člověk určitě uměl držet slovo. Ani se nepohnula. Raoul ji pozoroval s hrdlem staženým úzkostí.

K sedmé hodině se Godefroy d’Étigues vrátil.

Rozsvítil svítilnu a řekl Oskaru de Bennetot:

„Teď všechno připravíme. Běž pro nosítka, jsou v kůlně. Pak se půjdeš navečeřet.“

Jakmile baron s mladou ženou osaměl, zdálo se, že váhá. Raoul si všiml jeho neklidného pohledu. Jako by chtěl něco říci nebo udělat. Nakonec řekl prudce:

„Modlete se, madam.“ Opakovala nechápavě:

„Modlit se? K čemu?“ Řekl velmi potichu:

„Dělejte, jak myslíte… jen jsem vás chtěl varovat.“

„Varovat? A před čím?“ zeptala se. Začala se jí zmocňovat úzkost.

„Jsou chvíle,“ zamumlal, „kdy by se člověk měl modlit k Bohu tak, jako by měl zemřít ještě té noci…“ Obešla ji hrůza. Najednou viděla celou situaci jasně. Ruce se jí horečně roztřásly.

„Zemřít…? Zemřít…? Ale to se mne přece netýká, že ne? Beaumagnan přece o ničem takovém nemluvil… mluvil o blázinci…“

Neodpověděl. Nešťastnice naříkala:

„Ach, můj Bože, oklamal mne. Ten blázinec, to není pravda… je to jinak. Hodí mě do vody… uprostřed noci… Ó, jaká hrůza! Ale to přece není možné! Já mám zemřít… Pomoc…!“

Godefroy d’Étigues přinesl pod paží složený dlouhý pléd. Hrubě ho hodil mladé ženě přes hlavu a ruku přitiskl na její ústa, aby udusil křik.

Vrátil se Bennetot. Oba ji pak položili na nosítka a pevně ji přivázali. Na prknech byl železný kruh, ke kterému měl být přivázán těžký balvan…

IV POTÁPĚJÍCÍ SE LOĎKA

Tma byla čím dál hustší. Godefroy d’Étigues rozsvítil lampu a oba bratranci se usadili k tomu podivně pohřebnímu bdění. Ve světle lampy nabývaly jejich tváře zlověstného výrazu, jako by je pomyšlení na zločin stahovalo do šklebu.

„Měl jsi přinést lahvinku rumu,“ zabručel Oskar de Bennetot. „Jsou chvíle, kdy je lepší nevědět, co člověk dělá.“

„Taková chvíle teď není,“ odvětil baron. „Naopak! Teď je třeba našeho největšího soustředění.“

„To není zrovna veselé.“

„Měl jsi oponovat Beaumagnanovi a odmítnout mu účast na tom podniku.“

„To nebylo možné.“

„Tak teď nad tím nepřemýšlej.“

Uběhlo ještě něco času. Ze zámku ani zvenčí sem nedoléhal žádný hluk. Bennetot se přiblížil k zajatkyni, chvilku naslouchal a pak se obrátil k baronovi:

„Ani nezasténá. Je to statečná žena.“

A dodal hlasem, z něhož zaznívala jistá bázeň:

„Věříš tomu, co se o ní povídá?“

„Čemu?“

„No, o jejím věku… a všechny ty historky z dřívějška?“

„To jsou hlouposti.“

„Beaumagnan tomu věří.“

„Copak někdo ví, co si myslí Beaumagnan?“

„Ale aspoň přiznej, Godefroyi, že v celé té záležitosti je spousta věcí přinejmenším podivných… a že všechno nasvědčuje tomu, že se nenarodila včera.“

Godefroy d’Étigues zamumlal:

„To jistě. Já sám, když jsem to četl, obracel jsem se k ní, jako by skutečně v té době žila.“

„Tak ty tomu tedy věříš?“

„Dost! Nemluvme o tom! Stačí, že jsme v tom namočeni. Ach, přísahám při Bohu Všemohoucím (zesílil hlas), že kdybych mohl odmítnout a nejednat v rukavičkách…! Jenže…“

Godefroy neměl náladu se bavit a neřekl už ani slovo o tom tématu, které mu bylo nekonečně nepříjemné. Ale Bennetot se nedal odbýt:

„Já ti taky přísahám při Bohu Všemohoucím, že bych nejraději ze všeho vzal roha. Tím spíš, že jsem přesvědčen, že jsme byli podvedeni na celé čáře. Říkám ti to znovu, Beaumagnan ví mnohem víc než my, a my jsme v jeho rukách pouhé loutky. Dřív nebo později, až nás nebude potřebovat, nám dá sbohem a pak uvidíme, že celé záležitosti využil ve svůj prospěch.“

„To nikdy.“

„A přece…,“ chtěl namítnout Bennetot. Godefroy mu dal ruku na ústa a zašeptal: „Mlč. Poslouchá nás.“

„Co na tom záleží,“ opáčil Bennetot, „vždyť za chvíli…“

Už se neodvážili přerušit ticho. Čas od času odbíjely hodiny na kostelní věži a oba muži počítali údery neslyšně pohybujíce rty.

Když napočítali deset, udeřil Godefroy d’Étigues hřmotně do stolu, až lampa poskočila.

„Krucinál fagot! Musíme jít.“

„Ach jo,“ povzdechl si Bennetot, „to je ohavnost! Musíme tam jít sami?“

„Ostatní chtějí jít s námi. Ale já je nechám na vrcholku útesu, protože oni věří na anglickou loď.“

„Já bych byl raději, kdybychom tam šli všichni.“

„Mlč, rozkaz mluví jen o nás dvou. Ostatní by mohli mluvit… a to by bylo poslední, co bychom potřebovali. Podívej, už jsou tady.“

Přicházeli d’Ormont, Roux d’Estiers a Rolleville, tedy ti, kteří neodjeli domů vlakem. Přišli se svítilnou z konírny a baron jim přikázal ji zhasnout.

„Žádné světlo,“ pravil. „Mohlo by být na útesu vidět a už by se začalo mluvit. Služebnictvo spí?“

„Ano.“

„A Clarissa?“

„Nevyšla ze svého pokoje.“

„Ano,“ řekl baron, „dnes jí nebylo dobře. Tak jdeme!“

D’Ormont a Rolleville uchopili nosítka. Ovocným sadem se dostali na pozemek, z nějž vedla cesta spojující městečko s Farářovými schody. Nebe bylo černé, bez hvězd a průvod poslepu klopýtal, jeden druhému šlapal na paty. Padaly nadávky a kletby, které Godefroy okamžitě vztekle tlumil.

„Žádný hluk, krucinál! Někdo by mohl poznat naše hlasy.“

„Jak to, Godefroyi, vždyť tady absolutně nikdo není a co se týče celníků, o ty ses snad postaral, nebo ne?“

„Ale ano. Jsou v hospodě, pozval je tam člověk, kterému naprosto věřím. Ale stejně, mohli bychom nějakou hlídku potkat.“

Cesta pokračovala až do prolákliny, kam se plošina svažovala. Konečně se nějak dopravili na místo, kde začínaly schody. To schodiště dal kdysi vytesat do skalního útesu benouvilleský farář, aby lidé z okolí mohli sestoupit přímo na pláž. Ve dne je osvětlovaly otvory vyhloubené v křídě útesu a nabízely překrásné pohledy na moře, jehož příboj se rozbíjel o skály. Tam by člověk zmizel beze stopy.

„Bude to těžké,“ řekl Rolleville. „Mohli bychom vám pomoci. Alespoň vám posvítíme.“

„Ne,“ prohlásil baron kategoricky, „rozumnější bude se rozdělit.“

Zbylí muži poslechli a vzdálili se. Bratranci neztráceli čas a pustili se do namáhavého sestupu.

Trvalo to dlouho. Schody byly vysoké a ohyby schodiště někdy tak ostré, že nebylo dost místa pro nosítka a museli je vyzdvihnout až nad hlavu. Světlo příruční svítilny je osvětlovalo jen spoře. Oskar de Bennetot nepřestával zuřit a jako pravý neotesaný zeman navrhoval „všechno to“ hodit prostě odtud dolů.

Konečně dospěli na oblázkovou pláž, kde mohli nabrat dech. Kousek odtud bylo vidět dvě loďky. Klidné moře, bez jediné vlnky oblévalo jejich kýly. Bennetot ukázal na díru, kterou vyhloubil na dně v menší z obou loděk a která teď byla provizorně ucpaná slaměným víchem. Položili nosítka přes tři lavičky v loďce.

„Pojď to svázat dohromady,“ rozkázal Godefroy d’Étigues. Bennetot zaváhal:

„A co když se to bude vyšetřovat a někdo objeví na dně moře loďku? Víš, jaký důkaz proti nám by byl nález nosítek?“

„Proto musíme zajet daleko na moře, aby nikdy nikdo nic neobjevil. A pak, ta nosítka jsou stará, už dvacet let se nepoužívají, vytáhl jsem je z jedné opuštěné stodoly. Není se čeho bát.“

Mluvil chvějícím se, vyděšeným hlasem, který u něj Bennetot neznal.

„Co je s tebou, Godefroyi?“

„Se mnou? Co by se mnou mělo být?“

„Tak tedy jdeme na to?“

„Jdeme na to. Spusťme loďku… Ale nejdřív jí musíme vytáhnout roubík a zeptat se jí, jestli nechce vyslovit nějaké přání. Beaumagnan to rozkázal. Chceš to udělat?“

Bennetot zakoktal:

„Dotknout se jí? Podívat se na ni? To bych radši chcípnul… a ty…?“

„Já bych taky nemohl… Ne, nemohl bych.“

„Ale přece… je vinna… zabila…“

„Ano, ano… Přinejmenším je to pravděpodobné… Ale má tak sladkou tvář…!!“

„Ano,“ řekl Bennetot, „je tak krásná… krásná jako Panna Marie.“

Oba současně padli na kolena a nahlas se začali modlit k Panně Marii za tu, která měla umřít. Godefroy míchal biblické verše se snažnými prosbami, Bennetot je nazdařbůh prokládal planoucími

„amen“. Patrně jim to vrátilo trochu kuráže, protože se okamžitě zvedli, s jedinou touhou se vším co nejdříve skoncovat. Bennetot přinesl obrovský kámen, který si už předtím připravil, hbitě ho přivázal k železnému kruhu a postrčil loďku, která hned sklouzla na klidnou vodu. Godefroy vzal dvě vesla, zatímco Bennetot pomocí lana přitáhl loďku s odsouzenou.

Tak vypluli na širé moře. Údery vesel byly krátké a provázel je šum kapiček vody. Stíny ještě černější než noc je trochu vedly, takže bez úhony propluli mezi skalami a dostali se na volné moře. Ale už za dvacet minut rychlost veslování polevila a za chvilku se loďka zastavila docela.

„Už nemohu…,“ zamumlal baron, který umdléval, „ruce vypovídají službu. Teď musíš ty…“

„Já bych neměl sílu,“ přiznal Bennetot.

Godefroy se chtěl vypnout k dalšímu úsilí, ale brzy to vzdal. Pronesl:

„K čemu by to bylo dobré? Určitě už jsme hodně daleko od hranice, z které by mohl příliv vrátit loďku zpátky. Myslíš si to taky?“ Bennetot přisvědčil.

„Ostatně,“ dodal, „zvedá se vítr, který ji zanese ještě mnohem dál na moře.“

„Tak tedy vytáhni slámu.“

„To musíš udělat ty,“ zaprotestoval Bennetot. Tomu tenhle úkon připadal jako vražda sama.

„Dost hloupostí! Skončeme to.“

Bennetot zatáhl za provaz. Kýl se houpal přímo proti němu. Stačilo se jen natáhnout a strčit tam ruku.

„Mám strach, Godefroyi,“ blábolil. „Na mou věčnou spásu, já to neudělám, to musíš udělat ty, slyšíš?“

Godefroy přiskočil až k němu, odstrčil ho, naklonil se přes okraj loďky, natáhl ruku a jedním trhnutím vytáhl zátku ze slámy. Ozvalo se zažbluňkání vody vnikající do loďky a ten zvuk vyděsil barona do té míry, že v náhlém obratu mysli chtěl díru znovu ucpat. Příliš pozdě. Bennetot uchopil vesla, našel znovu svoji ztracenou energii a vyděšený bublavým zvukem vody vnikající do loďky vesloval s obrovským úsilím, a zvětšoval tak velmi rychle vzdálenost mezi oběma plavidly.

„Zastav!“ rozkázal Godefroy. „Tak zastav! Chci ji zachránit. Zastav přece, ksakru…! Ach, to ty jsi ji zabil… Vrahu, vrahu! Já bych ji byl zachránil!“

Bennetot, opilý hrůzou, ničemu nerozuměl a vesloval zuřivě dál, málem přitom zlomil vesla.

Mrtvola tedy zůstala sama. Jak jinak nazvat bezmocnou bytost, nehybnou, odsouzenou k smrti, přivázanou k děravé loďce? Voda ji musela neodvratně stáhnout na dno během několika minut. Křehoučká bárka bude pohlcena mořem.

Godefroy d’Étigues to dobře věděl, a tak se odhodlaně chopil druhého vesla a oba spoluviníci teď veslovali se zoufalým úsilím, vůbec se nestarali o to, jestli je může někdo slyšet. Chtěli jen pryč, pryč co nejrychleji z místa zločinu. Báli se, aby nezaslechli nějaký zoufalý výkřik své oběti, nebo strašlivé zahučení předmětu, který se potápí a nad nímž se voda zavírá navždy.

Člun se kolébal na téměř nehybných vlnách a nízko visící mraky jako by ho drtily svou tíží. D’Étigues a Bennetot už měli za sebou určitě polovinu zpáteční cesty. Veškerý hluk ustal.

V tom okamžiku se loďka obrátila na pravý bok a mladá žena zmírající ve stavu strašné otupělosti

pocítila, že se blíží konec. Ani se nepohnula, neprojevila žádný odpor. Smíření se smrtí vyvolává u člověka takový stav ducha: zdá se, jako by už byl na druhém břehu života.

Přesto mladou ženu udivilo, že se nechvěje při dotyku s ledovou vodou. Ne, člun se nepotápěl. Naopak se zdálo, že se zakymácel, jako by někdo skočil na palubu.

Kdo byl ten někdo? Baron? Jeho společník? Hned nato nabyla jistoty, protože hlas, který neznala, zašeptal:

„Uklidněte se, přišel vám na pomoc přítel…“

Ten přítel se nad ní sklonil, a i když nemohl vědět, jestli ho slyší, začal vysvětlovat:

„Nikdy jste mě neviděla… Jmenuji se Raoul… Raoul d’Andrésy… Všechno už je v pořádku… Ucpal jsem díru kusem dřeva obaleného látkou. Je to jen nouzová správka, ale mělo by to stačit. Nejdřív se musíme zbavit toho obrovského kamene.“

Nožem přeřízl provazy poutající mladou ženu a pak se mu podařilo vyhodit balvan, který ji měl stáhnout ke dnu. Odhrnul přikrývku, která ji dokonale zahalovala, a sklonil se k ní:

„Chvála Bohu! Události se vyvíjejí ještě líp, než jsem čekal. Jste zachráněna! Voda k vám ještě nestačila vystoupit. To máme štěstí! Nebolí vás něco?“

Zašeptala téměř neslyšným hlasem:

„Bolí… mě kotník…, pouta se mi zařízla do nohy.“

„To nic nebude. Nejdůležitější pro nás teď je dostat se ke břehu. Vaši kati už jistě přistáli a vyšplhali se po schodech. Nemáme se tedy čeho bát.“

Rychle se činil. Ze dna loďky vzal veslo, které si tam předem schoval, připevnil ho na záď a současně vesloval a kormidloval ke břehu. Přitom pokračoval ve svém povídání bezstarostným tónem, jako by se nepřihodilo nic výjimečného, a to, co se děje teď, je jen zábava.

„Tak se vám tedy představuji podle všech pravidel, i když, upřímně řečeno, nejsem zrovna ve stavu vhodném k představování dámě. Jen se podívejte na ten úbor… jakési koupací spodky, které jsem si sám vyrobil, abych si na ně mohl zavěsit nůž… ale přesto, Raoul d’Andrésy k vašim službám, když už tomu náhoda chtěla a já jsem vám vstoupil do života. Ta náhoda byla velmi prostá… Náhodou jsem vyslechl rozhovor… Náhodou jsem se z něj dověděl, že komplotují proti jisté dámě… Tak jsem se podle toho zařídil. Zatímco se oba bratranci pachtili s tím, aby vás dostali na pláž a do loďky, já jsem prostě a jednoduše vklouzl do vody. Pak mi jen zbývalo zavěsit se na vaši loďku a nechat se spolu s ní vléci. A to jsem taky udělal. Ani jeden z nich si nevšiml, že spolu se svou obětí táhnou také šampióna v plavání, pevně rozhodnutého tu oběť zachránit. Tak, to bylo stručné vylíčení událostí. Milerád vá
m všechno vypovím podrobně, ale až mě budete poslouchat. Teď mám dojem, že mluvím do prázdna.“

Chvilku se odmlčel.

„Je mi zle,“ řekla. „Jsem úplně vyčerpaná…“ Odpověděl:

„Dám vám radu: omdlete. Nic vám nevrátí síly líp než bezvědomí.“

Patrně ho poslechla, protože několikrát zasténala a pak se ozývalo už jen její pravidelné oddechování. Raoul jí přikryl tvář a pokračoval v cestě se slovy:

„Tak je to lepší. Alespoň mohu jednat naprosto volně a nemusím nikomu skládat účty.“

Což mu ovšem nebránilo vést dál monolog člověka naprosto spokojeného se sebou samým a s každou maličkostí, kterou udělal. Člun poháněný Raoulovou silou plul rychle a zakrátko se už daly tušit na dohled útesy.

Jakmile se okovaný kýl dotkl oblázků na pláži, vyskočil Raoul z loďky, uchopil lehce mladou ženu – což opět svědčilo ve prospěch jeho svalů – a uložil ji u úpatí útesu.

„Jsem také šampiónem v boxu,“ pravil k nehybné ženě, „a rovněž tak v řecko-římském zápase. Klidně vám mohu přiznat, že jsem tyto znalosti získal díky svému tatíčkovi… a ještě spoustu jiných… ale

dost žertů. Odpočiňte si tady pod touhle skálou, kam na vás nedosáhnou vlny… Co se mne týče, já znovu odjíždím. Předpokládám, že byste se oběma bratránkům ráda pomstila, což? Pak je tedy nezbytně nutné, aby loďku nenašli a uvěřili tomu, že jste se krásně a dokonale utopila. Tak tedy chvilku strpení, má krásná dámo.“

Raoul déle nečekal a udělal to, co zamýšlel. Znovu odvezl loďku na širé moře, vytáhl zátku ze dřeva obaleného látkou a jistý si tím, že se loďka potopí, skočil do vody a plaval ke břehu. Tam našel své šaty, které si schoval do jedné pukliny ve skále, shodil mokré plavky a oblékl se.

„Tak,“ řekl, když dorazil k mladé ženě, „a teď se budeme muset dostat nahoru, což ovšem nebude nic lehkého.“

Pomaloučku se vzpamatovávala ze mdlob. Ve světle lucerny viděl, že otvírá oči. Pokusila se s jeho pomocí postavit se na nohy, ale vykřikla bolestí a znovu upadla. Sundal jí střevíc a okamžitě uviděl, že punčocha je nasáklá krví. Nebylo to nebezpečné zranění, ale určitě nesmírně bolestivé. Raoul jí provizorně ovázal kotník svým kapesníkem a rozhodl se k okamžitému odchodu.

Přehodil si ji přes rameno a začal s výstupem. Tři sta padesát schodů! Jestli se Godefroyovi d’Étigues a Bennetotovi se stejným břemenem těžko sestupovalo, kolik úsilí musel vyvinout tenhle mladík!

Čtyřikrát se musel zastavit celý zalitý potem a s pocitem, že už prostě dál nemůže. Ale přesto znovu pokračoval a neztrácel přitom dobrou náladu. Při třetí zastávce se posadil a položil si ji na kolena. Zdálo se mu, že se žena usmívá jeho žertům a jeho neúnavné energii. Vystoupal až na vrchol schodiště a celou tu dobu tiskl k sobě půvabné tělo a jeho ruce cítily jeho měkkost a pružnost.

Na vrcholku si ani na chvilku neodpočinul. Zvedal se svěží vítr a zametal pláň. Raoul spěchal, aby ukryl mladou ženu do bezpečí, s nadlidským úsilím putoval rychle se svým břemenem krajinou a donesl je až k opuštěné stodole, kterou si už na začátku vybral za úkryt. Předvídavě tam donesl dvě láhve čerstvé vody, koňak a nějaké potraviny.

Opřel žebřík o lomenici, vynesl po něm své břemeno, zvedl padací dveře, vytáhl tam i mladou ženu a nechal žebřík spadnout.

„Tak, a máme před sebou dvanáct hodin v bezpečí, dvanáct hodin spánku. Nikdo nás tu nebude rušit. Zítra k polednímu obstarám vůz a odvezu vás, kam budete chtít.“

Teď tedy byli zavřeni spolu v bezpečí po nejnádhernějším dobrodružství, které se kdy komu mohlo přihodit. Jak daleko byly v tuto chvíli všechny strašlivé události toho dne! Inkviziční soud, nelítostní

soudci, neblazí katani Beaumagnan, Godefroy d’Étigues, odsouzení, sestup k moři, loďka potápějící se v temnotách. Byly to jen sny, které úplně smazávalo důvěrné posezení oběti a jejího zachránce!

Ve světle lampy zavěšené na trámu položil Raoul mladou ženu na balíky sena, kterých byla stodola plná, pečoval o ni, dal jí napít a jemně ošetřil její zranění. Pod jeho ochranou, daleko od svých nepřátel, se cítila Josefína Balsamová jistá, naprosto mu věřila. Zavřela oči a zdřímla si.

Lampa plně ozařovala její krásnou tvář, do níž horečka a tolik vzrušení vehnaly živou barvu. Raoul k ní poklekl a dlouze ji pozoroval. Ve stodole bylo horko, a tak si rozepjala horní část živůtku. Raoul teď mohl obdivovat nádherná ramena, jejichž dokonalá křivka navazovala na čistou linii hrdla.

Vzpomněl si na černé znaménko, o němž mluvil Beaumagnan a které bylo vidět na miniatuře. Jak by mohl odolat pokušení přesvědčit se, zda stejné znaménko zdobí hruď mladé ženy, kterou právě zachránil před smrtí? Pomaličku odhrnul látku. Na pravé straně zdobilo bílou a pěstěnou pleť znaménko krásy, černé jako muška, které si kdysi lepily koketní ženy, a pohybovalo se pravidelně podle toho, jak žena oddychovala.

„Kdo jste? Kdo jste?“ zašeptal, vyvedený z míry. „Z jakého světa přicházíte?“

Jako všichni ostatní i on pocítil jakýsi nevysvětlitelný neklid při záchvěvu tajemná šířícího se z této bytosti, z jistých podrobností z jejího života a její nevýslovné krásy. Vyptával se jí, jako by mladá žena mohla odpovídat jménem té, která kdysi stála modelem k miniatuře.

Z jejích rtů splývala slova, jimž nerozuměl, byl jim tak blízko a její dech byl tak sladký, že neodolal a lehce se jich dotkl svými rty.

Povzdechla. Pootevřela oči. Když uviděla klečícího Raoula, začervenala se a současně se usmála. Ten úsměv zůstal na její tváři, i když se oči znovu zavřely a ona opět usnula.

Raoul byl opojen, chvěl se touhou a obdivem. Šeptal slova plná lásky a spínal ruce jako před modlou, k níž vysílal chvalozpěv plný zbožnění a žhavé vášně.

„Jak jste krásná…! Nikdy jsem nevěřil, že může existovat tolik krásy. Neusmívejte se…! Teď už chápu, proč vás chtějí všichni rozplakat. Váš úsměv člověka zbaví rozumu… Člověk by ho chtěl smazat z vaší tváře navždy, aby ho nikdo jiný už neviděl… Na kolenou vás prosím, usmívejte se už jenom na mne.“

A pak dodal tišším, ještě vášnivějším hlasem:

„Josefíno Balsamová… Jak sladké je vaše jméno! A oč tajemnější vás činí! Čarodějnice – řekl Beaumagnan… Ne, vy jste svůdná čarodějka, vynořila jste se z temnot a jste sama světlo, slunce… Josefíno Balsamová… kouzelnice… čarodějko… Ach, jaké štěstí se přede mnou otvírá! Můj život začal v té minutě, kdy jsem vás vzal do náručí. Nemám jiné vzpomínky než na vás. Doufám jen ve vás…

Můj Bože! Jak jste krásná! Chce se mi z toho plakat.“

Říkal jí to všechno s ústy blízko jejích úst, ale letmý polibek byla jediná něžnost, kterou si vůči ní dovolil. V úsměvu Josefíny Balsamové nebyla totiž smyslnost, ale taková cudnost, že Raoul vůči ní pociťoval jen úctu a jeho vášeň se vybila mladicky vznícenými slovy.

„Pomohu vám… ostatní proti vám nic nezmohou… A jestli chcete dosáhnout stejného cíle jako oni, slibuji vám, že se vám to podaří. Ať budu daleko od vás, nebo ve vaší těsné blízkosti, stále vás budu

ochraňovat… budu s vámi… Spolehněte se na mne…“

Konečně usnul, mumlaje při usínání ještě nějaké sliby a přísahy, které neměly mnoho smyslu. Jeho spánek byl hluboký, beze snů, podobný spánku dítěte, které potřebuje odpočinek pro přetížený organismus.

Na zvonici kostela odbilo jedenáct. Počítal údery se vzrůstajícím údivem.

„To už je jedenáct dopoledne? Je to možné?“ Škvírami v oknech a trhlinami ve staré střeše sem pronikalo denní světlo. Z jedné strany sem dokonce zasvítilo slunce. „Kde jste? Nevidím vás.“

Lampa byla zhasnutá. Běžel až k okenici, rozrazil ji a stodolu zaplavilo světlo. Josefínu Balsamovou neviděl.

Převracel otepi slámy, zuřivě je vyhazoval padacími dvířky do přízemí. Nikdo. Josefína Balsamová zmizela.

Sestoupil dolů, hledal v sadě, došel na vedlejší louku, na cestu. Marně. I když byla zraněná, neschopná postavit se na nohu, opustila úkryt, přešla přes zahradu a sousední louku…

Raoul d’Andrésy se vrátil do stodoly, aby ji podrobil ještě jednou pečlivé prohlídce. Nemusel hledat dlouho. Na podlaze si všiml obdélníkového kousku tvrdého papíru. Sebral ho. Byla to fotografie hraběnky Cagliostrové.

Na zadní straně byly tužkou napsány dvě řádky:

„Děkuji svému zachránci, ale nechť se mne nepokouší znovu spatřit.“

V JEDNO ZE SEDMI RAMEN SVÍCNU

V některých pohádkách prožívá hrdina ta nejneuvěřitelnější dobrodružství a na konci vyjde najevo, že vlastně celou dobu snil a všechno se odehrálo pouze ve snu. Když si Raoul bral kolo, které si den předtím schoval do křoví, ptal se sám sebe, jestli náhodou také nesnil nádherný sen, nebezpečný, plný dobrodružství, sen, který však pro něj skončil velkým zklamáním.

Velmi rychle si uvědomil, že nešlo o žádný sen. Důkazem toho byla fotografie, kterou držel v ruce, a možná ještě víc živá vzpomínka na opojný polibek, který sebral ze rtů Josefíny Balsamové. Téhle vzpomínce nemohl uniknout.

V tuto chvíli si poprvé vzpomněl – a to si uvědomil s výčitkou, kterou ostatně okamžitě zahnal – na Clarissu d’Étigues a na okamžiky plné něhy, které s ní prožil předcházejícího rána. Ale v Raoulově věku jsou podobné nevděčnosti a rozpory srdce normální a klidně se spolu srovnají. Jedinec se zdvojuje do dvou bytostí, z nichž první pokračuje v lásce k jedné dívce a předstírá, že neví, co se patrně odehraje v budoucnu, a druhá se oddává se vším zápalem a vášní mládí nové lásce. Clarissin obraz v něm stále zůstával, trošičku zastřený a bolestný, někde v malé kapličce jeho srdce ozdobené mihotavými svícemi, k nimž se občas chodil módit. Ale hraběnka Cagliostrová se rázem stala zbožňováníhodnou modlou, božstvem despotickým a žárlivým, které nesneslo, aby se jí její obdivovatel zpronevěřil jediným tajemstvím, jedinou myšlenkou.

Raoul d’Andrésy – nazývejme zatím tímto jménem toho, jenž se měl proslavit pod jménem Arsene Lupin – nikdy předtím skutečně nemiloval. Spíš mu k tomu vždycky chyběl víc čas než příležitost. Hořel ctižádostí, ale ještě nevěděl, v jaké oblasti a jakými prostředky se jednou zhmotní jeho sny o slávě, bohatství a moci, a tak vydával své síly na všechny strany, stále připravený odpovědět na volání osudu. Inteligence, síla ducha, vůle, fyzická obratnost, silné svaly, pružnost, vytrvalost, to všechno byly dary, jimiž ho příroda obdařila, a on ty dary dokázal využít až po nejzazší hranici.

Samotného ho kolikrát překvapilo, že ta hranice stále ustupuje před jeho nesmírným úsilím.

V první řadě bylo ale potřeba žít, a on neměl žádný pramen, z něhož by čerpal. Byl sirotek, bez příbuzných, bez přátel a styků, neměl žádné povolání, ale přesto žil. Jak? O tomto bodě by patrně neuměl dát uspokojivé vysvětlení, on sám ho ostatně nijak podrobně nezkoumal. Žil, jak se dalo. Uspokojoval své potřeby a své chutě podle okolností.

Štěstí je na mé straně, říkal si. Tak tedy do toho. Co se má stát, stane se, a já mám pocit, že to bude nádherné.

V té době zkřížila jeho cestu Josefína Balsamová. Okamžitě pocítil, že vydá všechno, co v něm je, že vyplýtvá veškerou nastřádanou energii na to, aby ji získal.

V jeho očích neměla Josefína Balsamová nic společného s „pekelnou stvůrou“, jejíž obraz se snažil Beaumagnan vykreslit a vtisknout do neklidné představivosti svých přátel. Celý příběh o krvelačném tvoru, který je cítit zločinem a věrolomností, všechny takzvané důkazy, které z ní měly učinit čarodějnici, to vše se rozplynulo jako zlý sen při pohledu na hezkou fotografii, z níž na něj shlížely průzračné oči a čistá ústa mladé ženy.

„Najdu tě,“ přísahal pokrývaje fotografii polibky, „a budeš mě milovat stejně, jako miluju já tebe, staneš se mou milenkou, tou nejoddanější a nejmilovanější. Budu číst ve tvém tajném životě jako v otevřené knize. Tvoje božská moc, tvé zázraky, tvá neuvěřitelná mladost, všechno, co znepokojuje a děsí ostatní, je jen geniálně vymyšleno, a my dva se tomu spolu zasmějeme. Budeš moje, Josefíno Balsamová!“

Sám Raoul si na chvilku uvědomil, jak domýšlivá, ba opovážlivá je jeho přísaha. V hloubi duše cítil, že mu Josefína Balsamová nahání ještě trochu strachu a dokonce ho svým způsobem popuzovala. Byl jako dítě, které se chce chovat dospěle, ale musí se podrobit silnějšímu.

Dva dny se uzavíral do samoty v malém pokojíku v přízemí svého hostince, jehož okno vedlo na dvůr osázený jabloněmi. Dny trávil přemýšlením a čekáním, odpoledne zasvětil procházkám po normandském venkově, lépe řečeno po místech, kde by mohl potkat Josefínu Balsamovou.

Správně předpokládal, že mladá žena, ještě značně zkrušená tou strašlivou událostí, neodjede okamžitě do svého pařížského bytu. Žila, ale bylo nutné, aby její vrazi věřili, že je mrtvá. Kromě toho by nejlepší pomstou bylo dosáhnout před nimi cíle, k němuž směřovali. Neexistoval tedy žádný důvod, proč by měla opouštět bitevní pole.

Třetího dne navečer našel na stole ve svém pokoji kytičku drobných dubnových květů: barvínek, narcisy, petrklíče, luční kohoutky. Vyptával se hostinské. Nikoho neviděla.

To ona, pomyslel si a políbil květy, které nedávno natrhala.

Čtyři následující dny hlídkoval vzadu ve dvoře schovaný za kůlnou. Jakmile zazněly kroky, rozbušilo se mu srdce. Pokaždé byl zklamán a pokaždé pociťoval skutečnou bolest.

Ale čtvrtého dne k páté hodině zaslechl mezi stromy a hustým houštím, které rostlo na svahu dvora, zašustění látky. Přešly tudy nějaké dámské šaty. Raoul se chtěl vymrštit, ale okamžitě se zarazil a ovládl hněv.

Poznal Clarissu d’Étigues.

Měla v ruce kytičku k nerozeznání podobnou té první. Lehce přeběhla vzdálenost, která jí dělila od přízemí hostince, natáhla ruku a oknem vhodila kytičku na stůl.

Když se vracela, viděl jí Raoul do obličeje a zarazila ho její nápadná bledost. Z tváře se úplně vytratila svěží barva a hluboké kruhy pod očima vypovídaly o jejím smutku a dlouhých hodinách beze spánku.

„Budu kvůli tobě hodně trpět,“ řekla tenkrát a netušila, že její trápení začne tak brzy a že ještě téhož dne, kdy se Raoulovi oddala, opustí ji tak nevysvětlitelným způsobem.

Vzpomněl si na její předtuchu a rozzlobil se na ni za to utrpení, které jí působil, a také proto, že byl zklamán ve svých nadějích. Květiny mu nenosila ta, po níž toužil. Nechal tedy Clarissu odejít.

A přesto Clarisse vděčil za důležitou zprávu, kterou potřeboval, aby se v následující noci mohl náležitě orientovat. O hodinu později totiž objevil dopis přivázaný ke kytičce. Rozlepil ho a četl:

„Miláčku, copak už je mezi námi konec? To přece nemůže být pravda. Pláču bez důvodu…? Není přece možné, abys už měl své Clarissy dost. Miláčku, dnes večer odjedou všichni vlakem a vrátí se až zítra a hodně pozdě. Přijdeš? Nenecháš mě plakat?“

Ubohé, zoufalé řádky…! Raoula nedojaly. Dumal nad tím odjezdem a připomněl si Beaumagnanovu obžalobu: „Věděla ode mne, že se v brzké době chystáme navštívit usedlost blízko Dieppe, rychle se tam vydala…“

Není snad tam cíl dnešní výpravy? A nenaskýtá se tu Raoulovi skvělá příležitost vmísit se do boje a vytěžit z těch událostí, co se dá?

Téhož večera v sedm hodin, oblečen jako rybář z pobřeží, k nepoznání změněný pod nánosem líčidla, které zbarvilo jeho tvář do ruda, nastoupil do téhož vlaku jako baron d’Étigues a Oskar Bennetot.

Stejně jako oni dvakrát přestoupil a vystoupil na malé stanici, kde přespal.

Následujícího rána d’Ormont, Rolleville a Roux d’Estiers vyjeli za svými přáteli kočárem… Raoul je sledoval.

Po deseti kilometrech jízdy se kočár zastavil v blízkosti rozlehlého panského sídla, značně poničeného, kterému se říká zámek Gueures. Raoul se přiblížil k otevřené bráně a všiml si spousty dělníků, kteří překopávali půdu v alejích a na trávnících.

Bylo deset hodin. Stavební dozorci se na schodišti sešli s pěti spiklenci. Raoul se nepozorovaně vmísil mezi dělníky a vyptával se jich. Dověděl se, že zámek Gueures právě koupil markýz de Rolleville a dnes ráno začaly práce na přebudování zahrady.

Raoul také vyslechl jednoho z mužů, který právě odpovídal baronovi:

„Ano, pane barone, vaše instrukce jsou jasné. Kdokoli z mých lidí najde při překopávání nějaké mince, předměty z kovu, železa, mědi a tak dále, přinese vám je a dostane odměnu.“

Bylo zřejmé, že tyhle práce nemají žádný jiný cíl než nález nějaké věci. Ale jaké? ptal se sám sebe Raoul.

Procházel se parkem, obešel celé sídlo, vnikl až do sklepení. V půl dvanácté ještě nedospěl k žádnému výsledku a přitom cítil, že by se mělo co nejdřív něco podniknout. Každé zpoždění nahrávalo jeho protivníkům a mohlo se stát, že by se za chvilku musel dívat na to, jak se jim dílo podařilo.

V tu chvíli se skupinka pěti přátel sešla na dlouhé esplanádě vévodící parku. Lemovala ji zídka s balustrádou, která byla místy přerušena dvanácti cihlovými pilíři sloužícími jako podstavec pro staré kamenné vázy, teď už z valné části rozbité.

Skupina dělníků začala bourat zídku. Raoul ji zamyšleně pozoroval s rukama v kapsách a s cigaretou v ústech nestaraje se o to, že by jeho přítomnost v těchto místech mohla působit podivně.

Godefroy d’Étigues si ubalil cigaretu. Neměl zápalky, a tak přistoupil k Raoulovi a požádal ho o oheň.

Raoul mu podal svoji cigaretu, a zatímco si o ni baron připaloval svoji, vylíhl se v Raoulově hlavě celý plán. Plán živelný, velmi jednoduchý, jehož nejmenší detaily do sebe přesně zapadaly. Ale musel spěchat.

Sundal si baret a objevily se praménky pěstěných vlasů, které jistě nepatřily nějakému námořníkovi. Baron d’Étigues si ho pozorně prohlédl, náhle mu svitlo a popadl ho vztek.

„Vy! Zase vy! A v přestrojení! Co je to zase za pletichy? A jak si vůbec můžete dovolit pronásledovat mě až sem? Odpověděl jsem vám naprosto jasně a kategoricky: sňatek mezi vámi a mou dcerou je nemožný.“

Raoul ho chytil za ramena a pronesl pánovitě:

„Jen žádný skandál! Neprospělo by to ani vám, ani mně. Přiveďte mi sem své přátele.“ Godefroy se chtěl vzepřít.

„Přiveďte mi sem své přátele,“ opakoval Raoul. „Prokážu vám službu. Co hledáte? Svícen?“

„Ano,“ odpověděl baron proti své vůli.

„Sedmiramenný svícen, to je ono. Znám úkryt. Později vám poskytnu ještě další informace, které vám budou velmi užitečné k dosažení cíle. Potom si promluvíme o slečně d’Étigues. Dnes o ní nemluvme… Zavolejte své přátele. Rychle.“

Godefroy váhal, ale Raoulovy sliby a ujišťování na něj udělaly dojem. Zavolal své přátele.

„Znám tohohle chlapce,“ řekl jim, „možná že nám pomůže najít, co hledáme…“ Raoul mu skočil do řeči:

„Žádné možná, pane barone. Pocházím odtud. Jako chlapec jsem si v tomto zámku hrál s dětmi zahradníka, který tu byl i hlídačem. Často ukazoval kruh upevněný na zdi jednoho sklepa. ‚Tam je skrýš,‘ říkal nám, ‚viděl jsem, jak tam ukládají cenné věci, svícny, kyvadlové hodiny…‘“

Tohle odhalení Godefroyovy přátele silně vzrušilo. Bennetot přesto namítl:

„Sklepy? Ale ty jsme přece prohlédli.“

„Ale špatně,“ namítl Raoul. „Zavedu vás tam.“

Vydali se tam po schodišti, které vedlo zvenčí do suterénu. Za dvojími velkými dveřmi bylo několik schodů a za nimi začínala řada klenutých sálů.

„Třetí nalevo,“ řekl Raoul, který si během svého bloudění po zámku pečlivě prostudoval rozmístění jednotlivých místností. „Podívejte,… tady.“

Dovedl všech pět spiklenců do temného sklepa, kde se museli sklonit, tak nízký tam byl strop.

„Není vidět na krok,“ stěžoval si Roux d’Estiers.

„To je pravda,“ řekl Raoul. „Ale tady jsou zápalky a na jednom schodě jsem zahlédl zbytek svíčky. Počkejte chvilinku… doběhnu pro ni.“

Zavřel za sebou dveře sklepa, otočil klíčem, vytáhl ho ze zámku a utíkal pryč. Přitom volal na zajatce:

„Nezapomeňte zapálit všech sedm ramen svícnu. Najdete ho pod poslední dlaždicí, pečlivě zabalený do závoje z pavoučí sítě…“

Ještě nebyl venku ze sklepa a už slyšel zuřivé rány, které pět přátel a teď zajatců uštědřovalo dveřím. Pomyslel si, že ty dveře jsou pěkně zpuchřelé a že nevydrží odolávat déle než pár minut.

Ale tahle doba mu úplně stačila.

Jedním skokem se ocitl na esplanádě, vytrhl jednomu dělníku z rukou krumpáč a běžel k devátému pilíři. Nejdřív z něho shodil vázu, potom urazil rozpraskanou hlavici, která se okamžitě rozpadla na tisíc kousků. Prostor pod hlavicí byl díky zvláštnímu uspořádání cihel dutý, vyplněný směsicí oblázků a hlíny. Raoul odtamtud bez námahy mohl vytáhnout jakýsi předmět z rozežraného kovu. Ten předmět nebyl ničím jiným než jedním ramenem velkého liturgického svícnu, které jsou k vidění na některých oltářích.

Kolem Raoula se shromáždil kroužek dělníků, kteří vykřikovali údivem při pohledu na předmět v Raoulově ruce. Od rána to byl první objev.

Raoul by si byl patrně zachoval chladnou hlavu a byl by předstíral, že předmět odnese pěti přátelům a předá jim ho. Ale přesně v tom okamžiku se v rohu sídla ozval křik, objevil se Rolleville a za ním ostatní a všichni hulákali:

„Zloděj! Zastavte ho! Chyťte zloděje!“

Raoul rozrazil hlouček dělníků a utíkal. Bylo to nesmyslné, jako ostatně celé jeho chování od jistého okamžiku, protože kdyby byl chtěl získat důvěru barona a jeho přátel, neměl je zavírat do sklepa ani jim krást předmět, který hledali. Ale Raoul už bojoval na straně Josefíny Balsamové a neměl jiný cíl, než nabídnout jí jednoho dne trofej, kterou pro ni právě získal. Utíkal tedy, co mu nohy stačily.

Cesta vedoucí k hlavní bráně byla hlídaná, musel to vzít kolem rybníka, tam se zbavil dvou mužů, kteří ho chtěli zastavit, a s hordou pronásledovatelů za zády – ječeli jako šílení a nebyli dál než dvacet metrů za ním – vyrazil směrem k zelinářské zahradě. Tu však obklopovaly ze všech stran zdi, jejichž výška dokázala vzít Raoulovi všechnu naději.

Ksakru, pomyslel si, a mají mě. To bude pěkné halali… Tak jsem teda skončil.

Na levé straně vévodil zelinářské zahradě vesnický kostelík a hřbitov patřící k němu zasahoval do zahrady malým uzavřeným prostorem, který kdysi sloužil jako místo posledního odpočinku pro zámecké pány. Obklopovaly ho silné mříže. Za nimi rostly hustě tisy.

Raoulovi nezbývalo než vydat se podél této hradby, ale vtom se ve zdi pootevřely dveře, jakási paže mu zahradila cestu a vzápětí čísi ruka uchopila ruku mladého muže, a užaslý Raoul se ocitl v temném masivu zdi. Vtáhla ho tam nějaká žena a hned zavřela dveře jeho pronásledovatelům přímo před nosem.

Spíše uhodl, než poznal, že je to Josefína Balsamová.

„Pojďte,“ pobízela ho a vnořila se do hustých tisů.

Ve zdi se otevřely další dveře spojující hřbitov s vesnicí.

U kostela stál starý, nemoderní kočár, s jakým se člověk mohl potkat už jen v zapadlém venkovském hnízdě, do něj byli zapraženi dva hubení, zanedbaní koně. Na sedátku kočí s prošedivělými vousy, jehož hodně ohnutá záda nadouvala modrou halenu.

Raoul a hraběnka nastoupili do kočáru. Nikdo je neviděl. Řekla kočímu:

„Leonarde, jeďte do Luneray a Doudevillu. A rychle!“

Kostel stál na kraji vesnice. Tím, že jeli cestou na Luneray, vyhnuli se všem domům ve vesnici. Otevřel se před nimi dlouhý svah vedoucí na planinu. Dva hubení koníci vypadali jako velcí klusáci, kteří jedou do kopce po dráze hipodromu.

Kočár, který zvenčí vypadal tak omšele, byl uvnitř prostorný, výborně zařízený, chráněný před zvědavými pohledy zvenčí dřevěnými mřížemi a bylo tam tak příjemné a důvěrné ústraní, že Raoul padl na kolena a popustil zcela uzdu své zamilovanosti.

Zajíkal se radostí. Byl si jist, že toto druhé setkání, k němuž došlo za okolností tak podivných, je důkazem jejich vzájemných vztahů, které mu dovolují škrtnout nevydařené předchozí vyznání a vyznat jí lásku znovu. Učinil to ihned, a to způsobem tak lehkým a příjemným, že by to odzbrojilo i tu nejnepřístupnější ženu.

„Vy? Jste to opravdu vy? Tomu tedy říkám nenadálý obrat! Přesně v okamžiku, kdy se ta smečka už

už chystala mě roztrhat, vynoří se ze stínu Josefína Balsamová a zachrání mě. Jak jsem šťastný a jak vás miluji! Miluji vás celé roky… celé století! Ano, mám v sobě celých sto let lásky… staré lásky mladé jako vy…! Jste tak krásná! Člověk se na vás nemůže dívat bez zamčení… Je to radost a současně pocit zoufalství, když si člověk pomyslí, že ať se přihodí cokoli, nikdy se nedokáže zmocnit vší krásy, která ve vás je. Váš pohled, váš úsměv, to všechno zůstane vždycky neuchopitelné…“

Zachvěl se a zašeptal:

„Ó, vaše oči se ke mně otočily! Nezlobíte se tedy na mne? Přijímáte mé vyznání lásky?“ Pootevřela dvířka kočáru: „Když vás poprosím, abyste vystoupil?“

„Odmítnu.“

„Když zavolám na pomoc kočího?“

„Zabiju ho.“

„A když vystoupím já sama?“

„Budu vám vyznávat lásku pěšky na silnici.“ Rozesmála se.

„Vy máte na všechno odpověď. Zůstaňte tedy. Ale už dost hloupostí! Raději mi vypravujte, co se s vámi stalo a proč vás ti lidé pronásledovali.“

Teď mohl triumfovat. „Ano, budu vám vypravovat všechno, protože mě nevyháníte…, protože přijímáte moji lásku.“

„Ale já přece nic nepřijímám,“ pravila se smíchem. „Vy mě moříte svými vyznáními a přitom mě vůbec neznáte.“

„Já že vás neznám!“

„V noci jste mě viděl jen letmo a ještě k tomu ve světle lucerny.“

„Ale zato ve dne, který té noci předcházel, jsem vás viděl nádherně. Měl jsem dost času vás obdivovat, vlastně po celou dobu, co trvalo to hnusné představení v Haie d’Étigues.“

Náhle zvážněla a pohlédla na něj:

„Ach, vy jste při tom byl…?“

„Byl jsem tam,“ řekl se zápalem a s potěšením. „Byl jsem tam a vím, kdo jste! Jste dcera

Cagliostrova, znám vás. Masky dolů! Napoleon I. si s vámi tykal… Zradila jste Napoleona III., sloužila jste Bismarckovi, dohnala jste k sebevraždě statečného generála Boulangera! Koupete se v pramenu věčného mládí… Je vám sto let… a já vás miluji.“

Její čisté čelo teď lehce zdobila starostlivá vráska. Opakovala:

„Ach, vy jste tam tedy byl… můj předpoklad byl tedy správný. Ti bídníci, kolik utrpení mi způsobili…!

A vy jste slyšel jejich nenávistné obžaloby…?“

„Slyšel jsem spoustu hloupostí,“ zvolal, „a viděl jsem bandu zuřivců posedlých ďáblem, kteří vás nenávidí tak, jako lidé dokáží nenávidět všechno, co je krásné. Ale to všechno je šílenství a absurdnost. Dnes na to nemysleme. Co se mne týče, já chci myslet jen na ty kouzelné zázraky, které se rodí pod vašimi kroky jako květiny. Chci věřit na vaše věčné mládí. Chci věřit, že byste stejně nazahynula, i kdybych vás nezachránil. Chci věřit, že moje láska je něco nadpřirozeného a že jste se vynořila z těch tisů působením nějakého kouzla.“

Už uklidněná potřásla hlavou.

„Když jsem dříve navštěvovala zahradu zámku Gueures, chodila jsem těmi starými dveřmi. Klíč byl stále v zámku. A protože jsem věděla, že dnes ráno se tam bude kopat, byla jsem na číhané.“

„Zázrak, vždyť to říkám! To může být jedině zázrak. Už týdny a měsíce, ne-li déle, hledají v tomto parku sedmiramenný svícen. A mně stačilo jen několik minut, abych ho našel, a to prosím uprostřed davu lidí a před očima pronásledovatelů. Stačilo jen mít vůli a pomyslet na radost, kterou z něj budete mít.“

Vypadala užasle.

„Cože? Co to říkáte…? Vy jste ho objevil?“

„Celý svícen ne, ale jedno z jeho ramen. Tady ho máte.“

Josefína Balsamová uchopila kovové rameno a horečně ho zkoumala. Bylo kulaté, dosti silné, lehce zvlněné a jeho kov se ztrácel pod hustou vrstvou měděnky. Na jednom z jeho konců, trochu zploštělém, byl zasazen veliký fialový kámen, zaoblený nebroušený drahokam.

„Ano, ano…“ šeptala. „Není pochyb. To rameno bylo zazděné v podstavci. Ach, nemůžete vědět, jak moc jsem vám vděčná!“

Raoul jí v několika vtipných větách vykreslil průběh bitvy. Mladá žena chtěla vědět víc.

„Jak vás to napadlo? Proč jste začal ničit zrovna ten devátý pilíř? Byla to náhoda?“

„Vůbec ne,“ ujistil ji. „Byla to jistota. Jedenáct pilířů z dvanácti bylo postaveno před koncem 17. století. Ten devátý až později.“

„A jak to víte?“

„Protože cihly u těch jedenácti pilířů mají rozměr, který se už dvě stě let nevyrábí, a ten devátý byl postaven z cihel, které se používají dodnes. Z toho jasně vyplývá, že devátý pilíř byl zbořen a postaven znovu. Pro co jiného, než aby se tam dal schovat tenhle předmět?“

Josefína Balsamová dlouho mlčela. Pak pronesla pomalu:

„To je zvláštní… Nikdy jsem si nemyslela, že by se dalo uspět takhle… a tak rychle…! Tam, kde jsme všichni ztroskotali… Ano, opravdu, vypadá to na zázrak…“

„Zázrak z lásky,“ opakoval Raoul.

Kočár uháněl velkou rychlostí často postranními cestami, aby se vyhnul vesnicím. Ani cesta do kopce a z kopce nedokázala oslabit ďábelskou energii dvou hubených koníků. Napravo a nalevo se míhala krajina jako sled obrázků.

„Beaumagnan tam byl také?“ zeptala se hraběnka.

„Ne, naštěstí pro něj,“ odpověděl.

„Naštěstí?“

„Ano, jinak bych ho byl uškrtil. Nenávidím tu temnou postavu.“

„Určitě ne víc než já,“ řekla tvrdě. „Ale vy jste ho v minulosti patrně neměla v nenávisti?“ Raoul nebyl schopen ovládnout svou žárlivost.

„To jsou lži, pomluvy,“ pravila Josefína Balsamová pevně, aniž zvýšila tón. „Beaumagnan je podvodník, pomatený člověk nemocný pýchou; jen proto, že jsem odmítla jeho lásku, chtěl mou smrt. Všechno jsem to řekla včera a on neprotestoval, nemohl protestovat…“

Raoul padl znova na kolena unesený nadšením.

„Jaká sladká slova,“ zvolal. „Vy jste ho nikdy nemilovala? To je úleva! Bylo by to vůbec možné? Josefína Balsamová, a zahořet láskou k Beaumagnanovi?“

Smál se a tleskal.

„Poslouchejte, já už vám nechci říkat takhle, Josefíno, to není hezké jméno. Budu vám říkat Josino, chcete? Tak vám říkal Napoleon a vaše maminka Beauharnaisová. Jste pro? Jste tedy Josina, moje Josina…“

„Troška zdrženlivosti by vám neuškodila,“ usmála se jeho dětinskosti, „nejsem žádná vaše Josina.“

„Zdrženlivosti? Ale já zdrženlivostí přímo přetékám! Jsme zavřeni spolu… v kočáře, nikdo vás neochraňuje, a já před vámi klečím jak před modlou. A mám přitom strach! A třesu se! Kdybyste mi nabídla ruku k polibku, neodvážil bych se…!“

VI DETEKTIVOVÉ A ČETNÍCI

Celá cesta byla vlastně jediným dlouhým vyznáním lásky.

Hraběnka Cagliostrová měla zřejmě dobrý důvod nevystavovat Raoula zkoušce a raději mu ruku k políbení nepodala. Raoul se skutečně zapřísáhl, že mladou ženu dobude, a byl rozhodnut přísahu dodržet. Teď však zachovával po jejím boku uctivý a zdrženlivý postoj a stejně uctivé byly i jeho myšlenky, které mu však přesto ponechávaly dost odvahy k tomu, aby ji zahrnoval povídáním o lásce.

Poslouchala ho vůbec? Chvílemi asi ano, tak, jako posloucháme dítě, které nám hezky vykládá o svých citech. Ale občas se uzavřela do neprostupného mlčení, které Raoula vyvádělo z míry.

Nakonec zvolal: „Ach, řekněte mi také něco, prosím vás! Pokouším se žertovat, abych vám mohl

povídat věci, které bych se neodvážil vám říci vážně. Ale vlastně z vás mám strach a nevím, co říkám. Odpovězte mi, prosím. Stačí několik slov, která by mě přivolala zpět do skutečnosti.“

„Jen několik slov?“

„Ano, to mi úplně postačí.“

„Tak tedy. Železniční stanice v Doudevillu se blíží a vlak na vás čeká.“ Zkřížil paže s pohoršeným výrazem. „A vy?“

„Já?“

„Ano, co budete dělat úplně sama?“

„Ach, můj Bože, pokusím se, když dovolíte, žít jako doposud.“

„Ale to je nemožné! Už se beze mne nedokážete obejít! Pustila jste se do bitvy, kde naprosto nutně potřebujete mou pomoc. Nezapomeňte na Beaumagnana, Godefroye d’Étigues, knížete d’Arcole.

Tihle banditi vás chtějí rozdrtit.“

„Domnívají se, že jsem mrtva.“

„To jen potvrzuje, co říkám. Když jste mrtvá, jak chcete jednat?“

„Jen se nebojte. Budu jednat tak, aby mne neviděli.“

„Ale oč snadněji by to šlo s mou pomocí! Prosím vás o to, a tentokrát mluvím naprosto vážně, neodmítejte moji pomoc! Jsou věci, které žena sama nikdy nemůže vykonat. Jenom proto, že sledujete stejný cíl jako oni a že jste s nimi ve válečném stavu, zosnovali proti vám nejhanebnější komplot. Obžalovali vás takovým způsobem a použili proti vám argumentů na první pohled tak solidních, že i já jsem ve vás chvilku viděl čarodějnici a vražedkyni, kterou Beaumagnan zdrtil svou nenávistí a pohrdáním.

Nehněvejte se pro to na mne. Jakmile jste se však začala bránit, pochopil jsem svůj omyl. Beaumagnan a jeho komplicové se pak rázem ve srovnání s vámi jevili tím, čím opravdu jsou: nenávistnými katy a zbabělci. Vysoce jste je předčila svou důstojností a dnes už v mých vzpomínkách nezůstává ani jediná stopa po jejich urážkách. Ale teď musíte přijmout moji pomoc. Jestli jsem se vás dotkl svými vyznáními, slibuji, že už o tom mezi námi nepadne ani slovo. Nežádám nic, jen abych se vám mohl naprosto oddat, jako se člověk zasvětí něčemu velmi krásnému a velmi čistému.“

Ustoupila. Minuli Doudeville. O kousek dál, na cestě do Yvetotu zamířil vůz do dvora statku, jehož pozemek lemovaly buky a uvnitř byl osázený jabloněmi.

„Tady vystoupíme,“ pravila hraběnka. „Tenhle dvůr patří jedné hodné ženě, matce Vasseurové. Má hostinec nedaleko odtud a bývala mou kuchařkou. Občas si k ní zajedu na dva tři dny odpočinout. Naobědváme se tady… Leonarde, za hodinu odjíždíme.“

Kráčeli po hlavní cestě. Šla napřed, lehkým krokem úplně mladé dívky. Měla šedé šaty, které jí obkreslovaly postavu, a světle fialový klobouk se sametovými stuhami a kytičkou fialek. Raoul d’Andrésy kráčel kousek za ní a nespustil z ní oči.

Po první zatáčce uviděli před sebou malé bílé stavem s doškovou střechou a udržovanou předzahrádkou plnou květin. Rovnou zvenčí se vcházelo do jídelny, která zabírala skoro celé přízemí.

„Slyším mužský hlas,“ upozornil Raoul a ukazoval přitom na jedny z dveří.

„To je místnost, kde mi obvykle prostírá k obědu. Asi tam mluví s nějakým venkovanem.“

Sotva dokončila větu, dveře se rozlétly a objevila se v nich postarší žena opásaná bavlněnou zástěrou, s dřeváky na nohou.

Když uviděla Josefinu Balsamovou, zrozpačitěla, zavřela za sebou dveře a koktala něco nesrozumitelného.

„Co se děje?“ zeptala se Josefína Balsamová neklidně. Matka Vasseurová padla na židli a blábolila:

„Okamžitě odejděte… utečte… rychle…“

„Ale proč? Vysvětlete mi to, mluvte!“

Vypravila ze sebe stěží jenom těchto několik slov:

„Hledá vás… policie… Prohledali pokoj, kam jsem dala vaše zavazadla, teď čekají na četníky… Utečte, nebo jste ztracená.“

Hraběnka zavrávorala, přepadla ji taková slabost, že se musela opřít o příborník. Její oči se setkaly s Raoulovýma a byla v nich taková prosba, jako by se už skutečně cítila na konci sil a úpěnlivě žádala o jeho pomoc.

Byl zmatený. Pronesl:

„Co vám záleží na nějakých četnících? Vždyť přece nehledají vás. Tak proč tedy…“

„Ale ano, hledají ji,“ řekla matka Vasseurová. „… Hledají ji… zachraňte ji.“

Byl velice bledý, snad ještě úplně nepochopil přesný význam téhle scény, ale její tragickou závažnost tušil; uchopil hraběnku za paži, odvedl ji ke dveřím a vystrčil ven.

Na prahu se zastavila a zděšeně couvla. Zašeptala:

„Četníci…! Viděli mě!“

Oba se rychle vrátili do místnosti. Matka Vasseurová se třásla po celém těle a zmateně šeptala:

„Četníci… policie…“

„Tiše,“ napomenul ji šeptem Raoul, jehož ani v tuto chvíli neopouštěl ledový klid. „Tiše, o všechno se postarám. Kolik je těch tajných?“

„Dva.“

„A k tomu dva četníci. Použití hrubé síly musíme tedy vyloučit. Jsme obklíčeni. Kde jsou zavazadla, která už si prohlédli?“

„Nahoře.“

„A kde je schodiště?“

„Tady.“

„Dobře. Vy zůstaňte zde a snažte se na sebe neupozornit. Ještě jednou vám opakuju, nechte všechno na mně.“

Vzal hraběnku za ruku a vedl ji ke dveřím, které mu matka Vasseurová označila. Schodiště bylo uzoučké a stoupalo do mansardy, kde byla podlaha posetá šaty a prádlem vyházeným ze zavazadel. Sotva tam dorazili, dva detektivové vstoupili do sálu v přízemí, kde byla matka Vasseurová. Raoul se potichoučku přiblížil k oknu umístěnému uprostřed doškové střechy a uviděl dva Černíky, kteří právě seskakovali z koní a přivazovali je ke sloupkům plotu zahrady.

Josefína Balsamová se ani nepohnula. Raoul si všiml jejího sklíčeného a povadlého obličeje, který náhle zestárl úzkostí a strachem.

Řekl jí:

„Rychle, musíte se převléci. Vezměte si nějaké jiné šaty… nejlíp černé.“

Vrátil se k oknu a viděl dole detektivy a četníky, jak se baví v zahradě. Hraběnka se zatím převlékla a Raoul rychle vklouzl do jejích šedivých šatů. Byl drobný a štíhlý: šaty mu báječně padly, jen musel trochu níž spustit sukni, aby mu kryla kotníky. Ten převlek ho nadchl a Raoul vypadal rázem tak spokojeně, že se mladá žena také uklidnila.

„Poslechněte si je,“ pravil.

Teď mohli naprosto zřetelně vyslechnout rozhovor, který vedli na prahu do přízemí sálu čtyři muži. Právě slyšeli jednoho z nich – nepochybně četníka – který se ptal hlubokým tahavým hlasem:

„Jste si jistí, že tady občas přebývá?“

„Naprosto jistí. Potvrzují to ostatně i ta dvě zavazadla, která si tu nechala v úschově a z nichž jedno nese její jméno: madam Pellegrini. A pak, matka Vasseurová je přece poctivá a slušná žena, ne?“

„Nejpoctivější v celém kraji. Všude tady ji znají.“

„No tak vidíte, a matka Vasseurová vypovídá, že tahleta paní Pellegriniová u ní čas od času tráví pár dní.“

„A sakra! Mezi dvěma loupežemi.“

„Zcela určitě.“

„Tak tedy tahle dáma Pellegriniová bude dobrý úlovek?“

„Vynikající. Loupežná přepadení. Podvody. Přechovávání ukradených předmětů. Zkrátka všechny tyhle věci… a to nepočítám spoustu kompliců.“

„Máte její popis?“

„Ano a ne.“

„Mám dva úplně rozdílné popisy. Podle jednoho je mladá, podle druhého starší. Věk něco mezi třicítkou a šedesátkou.“ Všichni se rozesmáli a pak ten silný hlas pravil: „Ale vy jste jí přece na stopě.“

„Ano i ne. Před čtrnácti dny se pohybovala v Rouenu a v Dieppe. Tam jsme ztratili její stopu. Pak jsme ji znovu objevili na hlavní železniční trase a potom se nám ztratila. Pokračovala do Havru, nebo odbočila do Fécampu? Nic nevíme. Úplně zmizela. Pěkně se v tom motáme.“

„A proč vás napadlo přijít sem?“

„Náhodou. Jeden nádražní zřízenec vezl zavazadla až sem a vzpomněl si, že na jednom z nich bylo pod nálepkou, která se náhodou odlepila, napsáno jméno Pellegrini.“

„Ptali jste se ještě někoho jiného, třeba hostů v hostinci?“

„Tady jsou nějací hosté jen zřídka.“

„Ale je tu nějaká dáma, kterou jsme zahlédli hned, jak jsme přijeli.“

„Dáma?“

„Omyl je vyloučen. Byli jsme ještě na koních, když vycházela z domu, těmihle dveřmi. Ale hned se vrátila, jako by nechtěla, aby ji někdo viděl.“

„To je nemožné…! Nějaká dáma v tomhle hostinci?“

„Ano, v šedivých šatech. Podle obličeje bych ji nepoznal, ale podle šatů ano… a klobouk bych také poznal… byly na něm fialky…“ Čtyři muži se odmlčeli.

Raoul i mladá žena vyslechli rozhovor bez jediného slova a celou dobu se dívali jeden druhému do očí. Při každém novém důkazu uvedeném detektivy dostával Raoulův obličej tvrdší výraz. Ona ani jednou nezaprotestovala.

„Přijdou sem… určitě sem přijdou…,“ pronesla tlumeně.

„Ano,“ odpověděl. „Musíme jednat. Jinak vás tu najdou.“

Dosud měla na hlavě klobouk. Sundal jí ho a narazil si ho na hlavu. Trochu ohnul krempu a rozhodil stuhy, aby si víc zamaskoval obličej. Pak jí dal poslední pokyny.

„Otevřu vám ústupovou cestu. Jakmile bude volno, půjdete klidně až na dvůr statku, kde stojí vůz. Nastupte do něj. Pak už vás bude mít v rukách Leonard.“

„A vy?“ zeptala se.

„Já vás dostihnu ve dvaceti minutách.“

„A co když vás dostanou?“

„Nedostanou mě, a vás taky ne. Ale žádný spěch. Neutíkejte. Chce to chladnou hlavu.“

Přiblížil se k oknu. Vyklonil se z něj. Muži právě vstupovali dovnitř. Skočil do zahrady, vykřikl jako žena, když jí něco nahání strach, a utíkal, co mu nohy stačily.

Okamžitě se za ním ozvaly výkřiky.

„To je ona…! Šedivé šaty…! Fialový klobouk! Stůjte, nebo střelím!“

Jedním skokem překonal cestu a dostal se na zryté pole, potom vyšplhal po svahu lemujícím statek a šikmo ho přeběhl. Znovu svah. Potom zase pole. Pak pěšinka, vedoucí k druhému statku mezi dvěma pichlavými živými ploty.

Otočil se: pronásledovatelé byli dost daleko a nemohli ho vidět. Ve vteřině ze sebe shodil šaty i klobouk a nechal je uprostřed houštiny.

Nasadil si svou námořnickou čapku, zapálil si cigaretu a vracel se s rukama v kapsách. Na konci statku se objevili dva detektivové a celí udýchaní se k němu hrnuli.

„Hej! Námořníku! Nepotkal jste tady ženu? Měla šedé šaty.“ Přisvědčil:

„Potkal… ta žena utíkala… vypadala jako blázen.“

„To byla ona… A kterým směrem?“

„Vběhla do statku.“

„Jak?“

„Přes plot…“

„Je to dlouho?“

„Ani ne dvacet vteřin.“

Muži spěšně odešli a Raoul pokračoval v cestě. Pozdravil přátelsky četníky, kteří šli za detektivy, a nedbalým krokem se dostal až na cestu k farmě.

O sto metrů dál čekal mezi buky a jabloněmi kočár.

Leonard seděl na kozlíku s bičem v ruce. Josefína Balsamová byla uvnitř a držela dvířka otevřená. Rozkázal:

„Do Yvetotu, Leonarde!“

„Jak to,“ namítla hraběnka, „to pojedeme kolem hostince.“

„Důležité ovšem je, že nás neuvidí vyjíždět odsud. A pak, cesta je prázdná. Využijeme toho… Pomalý klus, Leonarde… Jako pohřební vůz, který se vrací prázdný.“

Skutečně jeli kolem hostince. Právě v tu chvíli se vraceli detektivové i četníci přes pole. Jeden z nich mával šedými šaty a kloboukem. Ostatní gestikulovali.

„Našli vaše šaty,“ řekl, „a už vědí, koho mají hledat. Teď už to nejste vy, ale já, námořník, kterého potkali. Kočáru si nevšimnou. A kdyby jim někdo řekl, že v téhle rachotině sedí paní Pellegriniová a námořník, který je jejím komplicem, rozesmáli by se.“

„Půjdou se vyptávat matky Vasseurové.“

„Ta se z toho jistě nějak dostane.“

Jakmile ztratili skupinku četníků a detektivů z očí, pobídl Raoul koně k rychlejšímu běhu.

„Ach, tihle chudáci už nedojedou daleko. To už je nějaká doba, co klušou.“

„Od rána,“ řekla, „z Dieppe, kde jsem spala tuhle noc.“

„A teď jedeme kam?“

„Až k Seině.“

„A kruci! Šestnáct nebo sedmnáct mil v jednom dni! To je neuvěřitelné!“ Neodpověděla.

Mezi dvěma předními okénky byl připevněn úzký proužek zrcadla, v němž ji mohl pozorovat. Teď měla na sobě tmavší šaty a lehký klobouček s hustým závojem, který jí zakrýval celou hlavu. Sundala ho a vytáhla ze skříňky za zrcadlem malou koženou kabelku, v které bylo starožitné zrcátko s rukojetí ve zlatém rámečku a různé toaletní potřeby, flakónky, rtěnka, kartáče…

Dlouze pozorovala v zrcátku svůj unavený a zestárlý obličej. Pak na něj kápla několik kapek z drobné lahvičky a otřela vlhký povrch zrcátka kouskem hedvábí. Znovu se na sebe zadívala.

Raoul nejdříve nic nechápal a všiml si pouze přísného výrazu v jejích očích a tesknoty tak příznačné pro ženu pozorující svůj zpustošený obličej.

V tichu uběhlo deset či patnáct minut. Veškerá ženina vůle a myšlenky se soustředily do toho pohledu, její úsilí bylo přímo viditelné. Potom se objevil úsměv, nejdřív váhavý, nesmělý, jako zimní sluneční paprsek. Za chvilku už byl odvážnější a před Raoulovýma udivenýma očima se odehrálo něco zvláštního. Koutky úst se pozvedly. Pleť dostala živou barvu. Rysy se zpevnily. Tváře a brada znovu získaly svou čistou linii a krásnou a něžnou tvář Josefíny Balsamové osvítil známý půvab.

Stal se zázrak.

Zázrak? ptal se sám sebe Raoul. Ne. A když, tak jen zázrak vůle. Jasný důkaz toho, jak může pevná a nezdolná vůle, která si nepřipouští porážku, zvítězit nad slabostí a ochablostí. Ten flakón, údajný skvělý elixír, byl pouhou komedií!

Vzal do ruky zrcátko, které odložila, a prohlížel si ho. Byl to zcela určitě ten předmět, o kterém se hovořilo na setkání spiklenců v Étigues, tentýž předmět, kterého hraběnka Cagliostrová použila před císařovnou Eugénií. Obruba byla ozdobně rytá, zlatá destička na rubu poničená údery.

Na rukojeti byla hraběcí korunka, datum (1783) a seznam čtyř hádanek. Raoul pociťoval potřebu nějak hraběnku zranit, a tak zašpičkoval:

„Otec vám skutečně odkázal cenné zrcátko. Díky tomuhle talismanu se člověk vzpamatuje i z hodně nepříjemných zážitků.“

„Pravda je,“ pravila, „že jsem na chvíli ztratila hlavu. Stává se mi to málokdy. Už jsem se dostala z obtížnějších situací, než byla tahle.“

„Ale ale, z obtížnějších…,“ řekl s pochybovačnou ironií.

Potom už spolu nevyměnili ani slovo. Koně klusali dál svým neměnným rytmem. Za okénky se odvíjela cauxská krajina, stále stejná a stále proměnlivá, s širokými horizonty posázenými statky a háječky.

Hraběnka Cagliostrová sundala závoj. Raoul cítil, že tahle žena, která mu byla před dvěma hodinami tak blízká a jíž s takovým nadšením vyznával lásku, se mu náhle naprosto vzdálila. Teď byla pro něj cizinka. Už je k sobě nic nepřitahovalo. Tajemná hraběnčina duše se zahalila hustou temnotou a to, co z ní mohl zahlédnout, se tolik lišilo od jeho vysněných představ!

Duše zlodějky… duše pokradmá a neklidná, nepřítelkyně denního světla… je to vůbec možné? Jak připustit, že tahle naivní tvář nezkušené panny i její průzračný pohled jsou jen lživým zdáním?

Byl tak zklamán, že při průjezdu městečkem Yvetot nemyslel na nic jiného než na útěk. Ale chyběla mu rozhodnost, a to ještě zesilovalo jeho zlost. Vzpomněl si na Clarissu d’Étigues, na sladké chvíle, strávené s něžnou dívkou, která se mu oddala s takovou ušlechtilostí.

Ale Josefína Balsamová nepouštěla lehce svou kořist. Ať byla v jeho očích jakkoli pošpiněná, ať třeba ztratila kouzlo zbožňovaného idolu, byla tady! Šířila kolem sebe opojnou vůni. Cítil dotek jejích šatů. Byla tak blízko, že ji mohl jediným pohybem uchopit za ruku a políbit na voňavou pleť. Byla ztělesněním vášně, touhy, rozkoše, celého znepokojivého, tajemného ženství. A vzpomínka na Clarissu d’Étigues se znovu rozplynula.

„Josino, Josino!“ zašeptal tak potichoučku, že ho neslyšela.

Proč by měl mluvit o své lásce a své bolesti, proč by ji měl vykřikovat do světa? Může mu snad vrátit ztracenou důvěru a nabýt v jeho očích znovu kouzla, které se vytratilo?

Blížili se k Seině. Na vrcholku pahorku svažujícího se ke Caudebeku se obrátili vlevo a pokračovali mezi zalesněnými kopečky, které vévodily údolí Saint-Wandrille. Projeli kolem rozvalin slavného opatství, pokračovali podél vody, která omývá úpatí opatství, a dostali se na cestu vedoucí do Rouenu.

O chviličku později vůz zastavil a Leonard vyložil oba cestující na mýtině malého lesíka, odkud byla vidět Seina. Sám hned pokračoval v cestě. Josefínu a Raoula oddělovala od Seiny jen lučina porostlá chvějícím se rákosem.

Josefína Balsamová podala svému průvodci ruku a pravila:

„Sbohem, Raoule. O kousek dále je stanice Mailleraie.“

„A vy?“ zeptal se.

„Já? Můj domov je velmi blízko.“

„Nic nevidím…“

„Ale ano, ten nákladní člun, je trochu vidět mezi větvemi, vidíte?“

„Doprovodím vás.“

Hraběnka vykročila po úzké hrázi zarostlé rákosem, Raoul šel za ní.

Brzy se ocitli na náspu blízko lodi, kterou kryla záclona vrbových větví. Nikdo je nemohl vidět ani slyšet. Byli úplně sami pod vysokým modrým nebem. Teď tu byla chvíle, která mohla ovlivnit celý osud, okamžik hluboce vepsaný do života, který nikdy nevymizí z paměti.

„Sbohem,“ řekla opět Josefína Balsamová, „sbohem…“

Váhal před tou napřaženou rukou, která mu měla dát sbohem navždy.

„Nechcete mi stisknout ruku?“ zeptala se.

„Ano… ano…,“ zašeptal. „Ale proč se máme rozejít?“

„Protože už nemáme, co bychom si řekli.“

„Ano, a přitom jsme si ještě nic neřekli.“ Vzal do svých rukou její jemnou, vlahou ruku a pronesl: „Ta slova těch mužů… jejich obžaloba… tam v hostinci… byla to pravda?“

Přál si slyšet nějaké vysvětlení, třeba lživé, které by v něm mohlo nechat nějakou naději. Zdálo se, že ji to překvapilo, a odsekla: „A k čemu vám bude, když o tom budu mluvit?“

„Jak to myslíte?“

„Zdá se, jako by ta odhalení a ty řeči o mně mohly ovlivnit vaše chování.“

„Co tím chcete říct?“

„Ale panebože, vždyť je to tak prosté! Chci říct, že bych velmi dobře chápala vaše pohnutí tváří v tvář tomu strašnému odhalení děsných zločinů, z nichž mě lživě a hloupě obžaloval Beaumagnan a baron d’Étigues, ale dnes už přece o jejich obžalobu nejde!“

„Přesto si na jejich obžalobu vzpomínám.“

„Na jejich obžalobu týkající se ženy, jejíž jméno jsem jim udala, markýzy de Belmonte. Ale vy přece mluvíte o tom, co jste náhodou zaslechl u okna hostince. Vy přece máte na mysli jiné zločiny!“

Tohle nečekané odhalení ho zaskočilo. Usmívala se na něj zblízka, vypadala naprosto klidně a spokojeně a pravila trochu ironicky:

„Pana vikomta Raoula d’Andrésyho patrně šokovala slova těch policistů. Pan vikomt d’Andrésy má jistě určité morální zásady, je choulostivý jako pravý šlechtic…“

„A i kdyby? Co je divného na tom, že pociťuji, řekněme, lehké rozčarování…“

„No konečně!“ zvolala. „Konečně jste vyřkl to správné slovo! Jste zklamaný. Běžel jste za krásným snem, a ten se najednou rozplynul. Objevila se před vámi žena taková, jaká ve skutečnosti je.

Odpovězte mi upřímně, vždyť mezi námi jsou tajnosti a předstírání zbytečné. Že jsem uhodla? Jste zklamán, že?“

„Ano,“ řekl suše.

Chvilku bylo ticho. Upřeně se na něj dívala a pak zašeptala:

„Jsem zlodějka, že? To chcete říct. Zlodějka.“

„Ano.“

Usmála se a řekla: „A vy?“

Chtěl se bránit, ale hraběnka ho chytla hrubě za rameno a přešla k panovačnému tykání:

„A co ty, můj milý? Kdo vlastně jsi? Je na čase, abys i ty odkryl své karty.“

„Jmenuji se Raoul d’Andrésy.“

„Žvásty! Jmenuješ se Arsene Lupin. Tvůj otec, Theofrast Lupin, který spojoval své řemeslo učitele boxu a jinak flákače s výnosnějším povoláním podvodníka, byl odsouzen a uvězněn ve Spojených státech, kde také zemřel. Tvá matka si vzala zpět své dívčí jméno a žila jako chudá příbuzná u svého vzdáleného bratrance vévody de Dreux-Soubise. Jednoho dne vévodkyně zjistila, že se jí ztratil šperk obrovské historické ceny. Nešlo o nic menšího než o slavný náhrdelník Marie Antoinetty. Přes veškeré vyšetřování neodhalili nikdy autora té loupeže provedené s ďábelskou odvahou. Já ho znám. Byl jsi to ty. A to ti bylo šest let!“

Raoul ji poslouchal bledý vzteky, čelisti sevřené. Procedil:

„Má matka byla nešťastná, ponížená, chtěl jsem jí dát svobodu.“

„Tím, žes kradl?“

„Bylo mi šest let.“

„Dneska je ti dvacet, tvá matka je mrtvá, jsi silný, inteligentní, plný energie. Jak žiješ dnes?“

„Pracuji.“

„Ano, v kapsách těch druhých.“

Nenechala mu čas na to, aby se zmohl na protest.

„Neříkej nic, Raoule. Znám tvůj život do nejmenších podrobností a mohla bych ti vyprávět všechno, co jsi dělal v tomto roce i co jsi podnikal v předchozích letech, protože už tě velmi dlouho sleduji.

Všechno, co bych ti řekla, by zcela určitě nebylo o moc hezčí než to, co jsi o mně slyšel před chvílí v hostinci. Detektivové? Četníci? Výslechy? Pronásledování? Vždyť ty jsi tím vším také prošel, a to ti ještě není dvacet. Máš mi tedy co vyčítat? Ne, Raoule. Protože já znám celý tvůj život a protože náhoda ti odhalila kousek mého života, zahalme všechno závojem a nechme to spát. Krádež není nic pěkného: odvraťme raději oči a mlčme.“

Nemluvil. Zaplavila ho obrovská únava. Náhle viděl svůj život jako něco zahaleného mlhou, smutkem, kde nic nemá barvu, není tam krása ani půvab. Chtělo se mu plakat.

„Tak tedy, Raoule, naposledy sbohem,“ řekla.

„Ne, ne…“ blábolil.

„Je to nutné, musíme se rozejít. Já bych ti přinesla jenom smůlu. Nechtěj svůj život spojovat s mým. Ty máš spoustu ctižádosti, energie, máš tolik dobrých vlastností, že si ještě můžeš vybrat lepší cestu.“

Pak dodala tišeji:

„Ta, po které jdu já, není dobrá, Raoule.“

„A proč po ní tedy jdete? To mi není jasné a děsí mě to.“

„Už je příliš pozdě na nějaké změny.“

„Pro mne tedy také.“

„Ne, ty jsi mladý. Zachraň se. Unikni osudu, který ti hrozí.“

„Ale vy, Josino?“

„Já? To je můj život.“

„Strašlivý život, a vy trpíte.“

„Když si to myslíš, proč ho chceš se mnou sdílet?“

„Protože vás miluji.“

„O důvod víc, proč musíš ode mne utéci, můj milý. Všechna láska mezi námi je předem odsouzena k zániku. Ty by ses za mne styděl a já bych ti zase nedokázala důvěřovat.“

„Miluji vás.“

„Dnes. Ale zítra? Raoule, poslechni příkaz, který jsem ti napsala na svou fotografii první noc po našem setkání – Nechtějte se se mnou více setkat. – Odejdi.“

„Ano, ano,“ řekl Raoul d’Andrésy pomalu. „Máte pravdu. Ale je pro mne strašné pomyšlení, že všechno mezi námi skončí, i když jsem doufal… a že vy si na mne ani nevzpomenete.“

„Na člověka, který nám dvakrát zachránil život, se nezapomíná.“

„Ne, ale zapomenete na to, že vás miluji.“ Potřásla hlavou.

„Nezapomenu.“ Přestala mu tykat a dodala vzrušeně:

„Vaše nadšení, váš elán… vaše upřímnost a spontánnost… a ještě spousta věcí se mi na vás líbí… nesmírně mě to dojímá.“

Drželi se za ruce a nespouštěli ze sebe oči. Raoul se chvěl láskou. Řekla mu něžně:

„Když se dva lidé loučí navždy, mají si vrátit to, co si předtím dali. Vraťte mi můj portrét, Raoule.“

„Ne, ne, nikdy.“

„Já tedy,“ řekla s úsměvem, který ho opájel, „budu velkorysejší a vrátím vám, co jste mi dal.“

„A co, Josino?“

„První noc… tam, ve stodole… zatímco jsem spala, naklonil jste se ke mně, Raoule, a já jsem na svých ústech ucítila vaše rty.“

Položila ruce Raoulovi kolem krku, přitáhla si jeho hlavu a jejich rty se spojily.

„Ach, Josino,“ pravil okouzleně, „dělejte si se mnou, co chcete…, miluji vás, miluji vás…“

Kráčeli podél Seiny. Kolem nich se hýbalo rákosí a jejich šaty se dotýkaly dlouhých štíhlých listů, které rozechvíval vítr. Viděli jenom své štěstí a nemysleli na nic jiného, než nač obvykle myslívají milenci, když se drží za ruce.

„Ještě něco, Raoule,“ řekla a zastavila se. „Jediné slovo. Chci být pro vás jediná. Není ve vašem životě jiná žena?“

„Ne, není.“

„Lžete,“ řekla hořce, „lžete!“

„Jak to?“

„Co Clarissa d’Étigues? Ano, scházel jste se s ní. Viděli vás.“ Rozzlobil se. „To je stará historie… pouhý bezvýznamný flirt.“

„Přísaháte?“

„Přísahám.“

„Tím líp,“ pronesla temným hlasem. „Tím líp pro ni. Ať se mezi nás nikdy nevetře! Nebo…“

Přitáhl ji k sobě. „Miluji jen vás, Josino, nikdy jsem nemiloval nikoho jiného… Můj život začíná teprve dnes.“

VII ROZKOŠNÝ ŽIVOT V HNÍZDEČKU LÁSKY

Nákladní loď Bezstarostná se podobala všem ostatním nákladním lodím: nátěr měla sice už omšelý, ale jinak byla báječně udržovaná a cíděná námořnickou dvojicí, manžely Dalatrovými. Zvenčí člověk nemohl hned tak lehce uhodnout, co vlastně „Bezstarostná“ převáží. Pár beden, staré koše, nějaké sudy, to bylo všechno. Ale když jste pomocí žebříku sestoupili do podpalubí, lehce jste zkonstatovali, že ta loď nepřeváží vůbec nic.

Podpalubí bylo rozděleno do tří menších, pohodlných a luxusně vybavených místností. Byly to vlastně dvě kabiny oddělené salónem. Tam žili Raoul s Josefínou Balsamovou celý měsíc. O domácnost se starali manželé Dalatrovi, mlčenlivé a mrzuté osoby, s nimiž se Raoul marně snažil navázat rozhovor. Občas přijel pro „Bezstarostnou“ remorkér a odtáhl ji o kus dál zákrutami proti proudu řeky.

Odvíjela se před nimi kouzelná krajina lemující tu krásnou řeku. Chodili se spolu procházet po břehu a drželi se přitom kolem pasu… Brotonneský les, zříceniny v Jumieges, opatství Saint-Georges, Bouille, Rouen, Pont-de-l’Arche…

Byly to týdny nesmírného štěstí! Z Raoula přímo tryskaly proudy radosti a nadšení. Nádherné pohledy, krásné gotické kostely, západy slunce a noční svit luny, to všechno mu bylo záminkou k planoucím vyznáním.

Josina byla klidnější, jen se usmívala jako ve šťastném snu. Každý den ji více přibližoval k milenci. Ze začátku to byl pro ni jen rozmar, ale teď cítila, že začíná podléhat neúprosným zákonům lásky, srdce jí prudce bušilo a učila se znát utrpení, které přichází, když člověk příliš miluje.

Nikdy nepadlo ani slovo o její minulosti a o jejím tajném životě. Jen jednou o těchto věcech prohodili několik vět. Raoul si totiž dělal legraci z toho, co nazýval zázrakem jejího věčného mládí, a ona mu na to odpověděla:

„V zázrak může věřit člověk, který příliš neuvažuje. Dám ti příklad: Ujeli jsme dvacet mil za jeden den… a tys byl nadšený, že je to zázrak. Ale kdybys byl pozornější, všiml by sis, že tu vzdálenost neujeli dva koně, ale čtyři. Leonard totiž přepřahal v Doudevillu, na dvoře statku, kde už byli noví koně připraveni.“

„To je fantastické,“ zvolal okouzleně mladík.

„Jiný příklad. Nikdo na celém světě neví, že se jmenuješ Lupin. Ale já už jsem tě znala pod tvým pravým jménem té noci, kdy jsi mě zachránil před smrtí. Řekneš, že je to zázrak? Ani v nejmenším. Víš dobře, že mě zajímá všechno, co se nějak týká hraběte Cagliostra. Před čtrnácti lety jsem slyšela, že u vévodkyně Dreux-Soubise zmizel královnin náhrdelník. Velice pečlivě jsem tuhle záležitost zkoumala, a tak jsem dospěla až k mladému Raoulovi d’Andrésy, z něhož se vyklubal Arsene Lupin, syn Theofrasta Lupina. Později jsem jeho stopu objevila ještě v různých jiných aférách. A bylo jasno.“

Raoul několik vteřin uvažoval a pak pronesl velmi vážně:

„V té době ti, Josino, bylo deset let, a je přímo zázračné, že dítě tohoto věku uspělo v pátrání, kde všichni ostatní zklamali. A nebo ti bylo tolik let jako dnes, což je ještě zázračnější, ty Cagliostrova dceruško!“

Pokrčila obočí. Tenhle způsob žertování jí byl nepříjemný.

„Nikdy už o tom nemluvme, Raoule, prosím!“

„To je škoda,“ odpověděl Raoul, kterého trochu mrzelo, že byl odhalen jako Arsene Lupin, a toužil po odvetě. „Nic na světě mě tak nefascinuje jako problém tvého věku a tvých různých podob během celého století. Mám na to svůj názor, který určitě není bez zajímavosti.“

Pozorovala ho; i přes nechuť mluvit o těchto věcech byla zvědavá. Raoul využil jejího váhání a pokračoval lehce výsměšným tónem:

„Moje argumentace se opírá o dva axiomy: 1) jak jsi sama řekla, neexistují zázraky a 2) jsi dcerou své matky.“

Usmála se:

„Začíná to dobře.“

„Jsi dcerou své matky,“ opakoval Raoul. „Což znamená, že nejdřív byla jedna hraběnka Cagliostrová. Ve svých pětadvaceti letech nebo třiceti očarovala Paříž svou krásou – to bylo na sklonku druhého císařství – a vzbudila zájem dvora Napoleona III. S pomocí svého takzvaného bratra, který ji doprovázel (mohl to být bratr, ale také milenec, na tom nezáleží!), vymyslela celou historii o svém příbuzenství s Cagliostrem, připravila falešné dokumenty, kterých pak využila policie, aby mohla informovat císaře Napoleona III. o takzvané dceři Josefíny de Beauharnais a Cagliostra. Byla vypovězena ze země, žila v Itálii, pak v Německu, potom zmizela… a objevila se zase o dvaadvacet let později v kůži své milované dcery, druhé hraběnky Cagliostrové, která mi tu teď dělá společnost. Tak co, je to tak?“

Josefína zůstala chladná, neodpověděla. Pokračoval tedy:

„Matka i dcera si byly dokonale podobné… Tak dokonale, že celé dobrodružství mohlo začít znovu a všechno vypadalo naprosto přirozeně. Proč dvě hraběnky? Je přece jen jedna, jedna jedině pravá, ta, která zdědila tajemství po svém „prý“ otci, hraběti Cagliostrovi. A když Beaumagnan pátrá v jejím životě, nevyhnutelně najde dokumenty, které už jednou spletly Napoleonovu policii, a sérii portrétů a miniatur, které jsou důkazem toho, že jde stále o jednu jedinou ženu. Její původ se dá pak vystopovat až k madoně Bernardina Luiniho, které je náhodou tak neuvěřitelně podobná.

A pak je tady další svědek, kníže d’Arcole. Kníže kdysi viděl hraběnku Cagliostrovou. Vezl ji do Modeny. A teď ji znovu vidí ve Versailles. Jakmile ji spatří, unikne mu zvolání: ‚To je ona! A stejně stará jako tehdy!‘

A ty ho ještě zahrneš dalšími důkazy. Těch pár slov, která si tvoje matka a on vyměnili v Modeně a která sis přečetla ve velmi pečlivě vedeném deníku své matky, kde se dočteš i o těch nejmenších podrobnostech jejího života. Uf! A je to tady, narodilo se veliké dobrodružství. A jak je to přitom prostinké! Matka a dcera, které jsou si k nerozeznání podobné a ještě navíc se obě podobají portrétu

od Luiniho. Tečka. To je vše. Jistě také existuje markýza de Belmonte, ale domnívám se, že se ti podobá jen velmi málo a že musel mít Beaumagnan vlčí mhu, když si vás dvě spletl. Ve skutečnosti tedy nejde o nic strašlivě dramatického, jen o dobře promyšlenou a dobře provedenou intriku.

Domluvil jsem.“

Raoul se odmlčel. Zdálo se mu, že Josefína Balsamová trochu zbledla a na její rván se objevilo jisté napětí. Každopádně teď musela být v rozpacích ona, a to ho bavilo.

„Trefil jsem do černého, co?“ zeptal se. Vyhýbavě odpověděla:

„Moje minulost patří mně a po mém věku nikomu nic není. Můžeš si o tom myslet, co chceš.“ Vrhl se na ni a zuřivě ji objal.

„Věřím, že je ti čtyři sta let, Josefíno Balsamová, a nic není kouzelnějšího než polibek od stoleté dámy. Když o tom přemýšlím, klidně jsi mohla znát třeba Robespierra nebo Ludvíka XVI.!“

Takhle si už nikdy nepovídali. Raoul d’Andrésy cítil velmi dobře, že Josefínu Balsamovovu rozčiluje a obtěžuje sebemenší narážka dotýkající se jejího soukromí, a tak už se jí nikdy neodvážil ptát.

Ostatně, copak neznal skutečnou pravdu?

Určitě ji znal a v jeho duši o tom nebylo nejmenších pochyb. Mladá žena si však stále zachovávala určitý odstup a nadřazenost. Přijímal to, ale v duši cítil jistou nevraživost.

Na konci třetího týdne se opět na scéně objevil Leonard. Jednoho rána krátce nato uviděl Raoul hraběnku odjíždět v kočáře.

Vrátila se až večer. Leonard potom přinesl na Bezstarostnou balíky převázané provázkem a přikryté plachtami a hodil je někam padacími dvířky, o jejichž existenci neměl Raoul ani ponětí.

V noci se Raoulovi podařilo padací dvířka otevřít a podívat se zblízka na balíky. Byly v nich nádherné krajky a vzácné ornáty.

Dva dny nato se konala další výprava. Výsledek – překrásná tapiserie ze 16. století.

V těch dnech se Raoul příšerně nudil. V Nantes byl pořád ještě sám, a tak si najal kolo a jezdil nějakou dobu jen tak po kraji. Po obědě vyjížděl z jednoho městečka a všiml si rozlehlého domu, v jehož zahradě byla spousta lidí. Přistoupil blíž. Prodávali tu v dražbě krásný nábytek a stříbrné předměty.

Protože neměl co na práci, obešel dům. V zahradě, nad listnatým háječkem, se tyčil jeden z bočních štítů domu. Raoul ani nevěděl, z jakého popudu opřel o štít žebřík, který ležel nedaleko, vylezl po něm a otevřeným oknem vnikl do domu.

Uvnitř se ozval lehký výkřik. Raoul uviděl Josefínu Balsamovou, která se ovšem okamžitě vzpamatovala, a zeptala se naprosto přirozeným tónem:

„To jste vy, Raoule? Právě tady obdivuji sbírku krásných vázaných knih… Jsou nádherné!“

To bylo všechno. Raoul si prohlédl knihy a strčil do kapsy tři cenné svazky, zatímco hraběnka se bez

Raoulova vědomí zmocnila medailí vystavených v jedné vitríně.

Dolů sešli po schodišti. Ve zmatku a v davu si nikdo nepovšiml jejich odchodu. Tři sta metrů od domu čekal kočár.

Od té doby – v Pontoise, v Saint-Germain, v Paříži, kde kotvila Bezstarostná přímo proti policejní prefektuře – „pracovali“ společně.

Uzavřená povaha a tajemná duše hraběnky Cagliostrové zůstávaly i při této činnosti stejné, ale Raoulova impulsivní a radostná povaha měla čím dál víc vrch a každý jejich podnik končil smíchem.

„Když už jsem sešel z cesty ctnosti a dělám to, co dělám,“ říkával, „chci to dělat zvesela a ne tak pohřebně jako ty, Josino.“

Při každé akci v sobě znovu objevil nějaký nový talent, o němž doposud neměl ponětí. Mnohdy v nějakém obchodě, na dostizích, v divadle zaslechla jeho průvodkyně spokojené mlasknutí, a když se podívala na svého milence, viděla v jeho rukách hodinky, v kravatě novou jehlici. A pořád byl stejně chladnokrevný, měl jasný a klidný výraz nevinného člověka, kterému nehrozí žádné nebezpečí.

Přitom ovšem poslouchal Josefínu Balsamovou a plnil všechny její příkazy týkající se opatrnosti. Nesmlouvavě to vyžadovala. Z lodi vycházeli oblečeni zásadně jako prostí lidé. V blízké uličce je sebral vůz tažený jen jedním koněm. V něm se převlékli. Hraběnka měla vždy krajkový šál s velikými vyšívanými květy, který jí sloužil jako závoj.

Tyhle maličkostí a ještě mnoho dalších nenechávali Raoula na pochybách o skutečném životě jeho milenky. Teď už mu bylo jasné, že stojí v čele organizované bandy, s níž je ve spojení prostřednictvím Leonarda, že hledá sedmiramenný svícen a moc jí na něm záleží, že ví dobře o všem, co podniká Beaumagnan a jeho přátelé.

Tahle dvojí existence ženy, kterou miloval, Raoula velmi popuzovala. Zapomínal na to, jakým způsobem života žije on, a vyčítal jí, že se tolik vymyká jeho představám o počestném životě. To, že je jeho milenka šéfkou bandy, ho uráželo. Velmi často docházelo mezi nimi ke střetům kvůli úplně zanedbatelným maličkostem. Byl to neustálý boj dvou silných a výrazných osobností.

Kdykoli mezi nimi vypukl takový svár, ba dokonce bitva, uvědomili si oba milenci, kolik zlosti, pýchy a nepřátelství je obsaženo v jejich lásce.

Jeden takový incident zapříčinil konec tomu blaženství, které Raoul nazýval „rozkošným životem v hnízdečku lásky“. Začalo to jednoho večera nenadálým setkáním s Beaumagnanem, baronem d’Étigues a Bennetotem. Ti tři přátelé vcházeli do divadla des Variétés.

„Pojďme za nimi,“ navrhl Raoul. Hraběnka váhala. Naléhal.

„Naskýtá se nám taková příležitost, a my bychom si ji nechali ujít?“

Vešli tedy do divadla a usadili se v temné lóži umístěné v přízemí. Ve stejnou dobu mohli jasně vidět v jiné lóži blízko jeviště siluetu Beaumagnana a jeho dvou pomahačů.

Nabízela se otázka: proč Beaumagnan, člověk fanaticky věřící, přísných zvyků i vzhledu, přišel do bulvárního divadla, kde dávají velmi nevázanou hru, ke které nemůže mít žádný vztah?

Raoul se na to zeptal Josefíny Balsamové, ale ta mu neodpověděla. Její okázalá netečnost byla pro Raoula jasným důkazem, že s ním schválně nechce o té záležitosti mluvit a že si nepřeje, aby s ní spolupracoval.

Budiž, řekl si, a byla v tom i určitá výzva, budiž, každý bude řešit tajemství po svém a sám. Uvidíme, kdo na tom bude líp a kdo prodělá.

Na scéně zvedala dlouhá řada žen nohy ve stejném rytmu, zatímco subreta, krásná, spoře oděná dívka omračovala diváky kaskádami falešných šperků, kterými přímo svítila. Pásku s barevnými kameny měla i kolem čela. Vlasy jí zářily odleskem elektrických lamp.

Už odehráli dvě jednání. Lóže blízko jeviště byla neprodyšně uzavřena, záclony staženy, nikdo by nehádal, že jsou uvnitř tři osoby. V poslední přestávce se Raoul procházel kolem lóže a všiml si, že dveře jsou lehce pootevřené. Podíval se dovnitř. Nikdo tam nebyl. Zeptal se uvaděčky a dozvěděl se, že ti tři pánové opustili divadlo už po první půlhodině!

„Už tady nemáme co dělat,“ řekl hraběnce, když se vrátil do své lóže, „ptáčci uletěli.“

V tu chvíli se opět zvedla opona. Subreta se objevila znovu na scéně. Její účes byl teď trochu volnější, takže bylo lépe vidět pásku ze zlaté látky, na níž byly připevněny velké kameny různých barev. Bylo jich sedm.

Sedm! pomyslel si Raoul. Tak to vysvětluje Beaumagnanovu přítomnost na tomto místě.

Zatímco se Josefína Balsamová připravovala k odchodu, dověděl se od uvaděčky, že subreta se jmenuje Brigita Rousselinová a bydlí ve starém domě na Montmartru, odkud denně dojíždí do divadla na zkoušky nové hry v doprovodu staré, oddané komorné jménem Valentina.

Nazítří kolem jedenácté hodiny dopoledne odešel Raoul z Bezstarostné. Naobědval se v jedné restauraci na Montmartru a v poledne se vydal příkrou, točitou uličkou až k malému, úzkému domečku s dvorem, který ohraničovala zeď. Domek se opíral o jiný dům, v jehož posledním patře – jak tomu nasvědčovala okna bez záclon – nikdo nebydlel.

Raoul si okamžitě se svou příslovečnou rychlostí stanovil plán, jeden z těch dokonalých plánů, které později plnil téměř automaticky.

Loudal se po ulici sem tam jako člověk, který tu má nějakou schůzku. Jakmile domovnice z vedlejšího domu začala zametat chodník, proklouzl za jejími zády, vyběhl všechna patra, vyrazil dveře neobydleného bytu, otevřel jedno okno vedoucí na střechu vedlejšího domu, přesvědčil se, že ho nikdo nepozoruje, a skočil.

Pootevřeným vikýřem vlezl na půdu plnou odložených věcí. Nemohl se dostat níž jinak než padacími dveřmi, které byly zpuchřelé a nešly otevřít, mohl jimi jen tak tak prostrčit hlavu. Viděl odtud schodiště. Žebřík tu nebyl.

Z prvního patra slyšel dva ženské hlasy. Naklonil se, jak nejvíc to šlo, a poslouchal. Podle jistých narážek pochopil, že subreta právě obědvá ve svém budoáru, zatímco komorná, jediná služka v domě, uklízí pokoj a toaletní pokojík.

„Hotovo,“ zvolala Brigita Rousselinová a vešla do pokoje. „Valentino, to je blaho, že dnes není zkouška! Teď si lehnu a budu spát až do večerního představení…“

Tenhle Brigitin odpočinek trochu hatil Raoulovy plány. Doufal, že v její nepřítomnosti podrobí byt pečlivé prohlídce. Přesto se upokojil doufaje v náhodu, která přinese nějakou změnu situace.

Uběhlo několik minut. Brigita si notovala popěvky ze hry, když se náhle ze dvora ozval zvonek.

„To je podivné,“ řekla. „Dnes nikoho nečekám. Běž se podívat, kdo je to, Valentino.“ Služka sešla dolů. Bylo slyšet klapnutí zavíraných dveří. Vyšla nahoru a oznamovala paní:

„To je z divadla… tajemník ředitele, přináší tenhle dopis.“

„Ukaž. Uvedla jsi ho do salónu?“

„Ano.“

Raoul viděl ze své pozorovatelny sukni mladé herečky. Služka jí podala obálku, Brigita ji okamžitě roztrhla a četla polohlasně:

„Má milá Rousselinová, dejte prosím mému tajemníkovi tu pásku s drahokamy, kterou nosíte na čele. Potřebuji ji, abych mohl nechat udělat jejich kopii. Je to nutné. Večer je budete mít připravené v divadle.“

Když Raoul zaslechl těchto několik vět, zachvěl se: Ale, ale! Drahokamy! Těch sedm kamínků! Copak ředitel je také zapojený v téhle akci? A co Brigita? Poslechne?

Hned se měl dovědět odpověď. Mladá žena zamumlala:

„To není možné, už jsem ty kameny někomu slíbila.“

„To je nepříjemné,“ podotkla služka, „to se řediteli nebude líbit.“

„Co se dá dělat? Slíbila jsem je a dobře mi za ně zaplatí.“

„Tak co mu mám odpovědět?“

„Napíšu mu,“ rozhodla se Brigita.

Vrátila se do budoáru a za chvilinku podávala služce obálku. „Znáš toho tajemníka? Už jsi ho v divadle viděla?“

„Na mou duši ne, je asi nový.“

„Ať řekne řediteli, že moc lituji a že to vysvětlím přímo jemu dnes večer.“

Valentina šla znovu za tajemníkem. Uběhla dost dlouhá doba. Brigita zasedla k pianu a začala se cvičit ve zpěvu. Její hlas bezpochyby přehlušil zvuky, které se nesly od domovních dveří, protože Raoul kromě zpěvu neslyšel nic.

Měl takový divný pocit, jako by se mělo něco přihodit. Celá ta záležitost mu nebyla vůbec jasná. Ten tajemník, kterého nikdo nezná, žádost o šperky, všechno to bylo cítit léčkou a čímsi moc podezřelým.

Pak se přesto upokojil. U dveří se objevil stín směřující k budoáru.

To se vrací Valentina, řekl si Raoul. Měl jsem zbytečný strach. Ten chlápek už zmizel.

Ale tu se najednou piano zastavilo uprostřed nějakého trylku, taburet, na kterém seděla zpěvačka, někdo prudce porazil, a bylo slyšet znepokojený Brigitin hlas:

„Kdo jste? Vy jste ten tajemník? Nový tajemník…? Ale co tu chcete, pane…?“

„Pan ředitel mi rozkázal přinést šperky,“ pravil mužský hlas. „Musím tedy trvat na tom…“

„Ale já jsem mu odpověděla…“ koktala Brigita čím dál tím úzkostnějším hlasem. „Moje komorná vám přece předala dopis… Proč s vámi nepřišla? Valentino!“

Několikrát zavolala a její hlas se chvěl strachem:

„Valentino…! Ach, vy mi naháníte strach, pane… Vaše oči…“

Náhle se prudce přibouchly dveře. Raoul uslyšel hluk převracených židlí, typické zvuky šarvátky a potom zoufalý křik: „Pomoc!“

To bylo všechno. Nebylo pochyb, že Brigitě skutečně hrozí nebezpečí. Raoul začal okamžitě s velkou námahou zvedat padací dveře, aby si uvolnil cestu. Ztratil tím spoustu drahocenného času. Konečně se mu to podařilo, seskočil, letěl po schodech dolů až do prvního patra a zastavil se před trojími zavřenými dveřmi.

Vrhl se k jedněm z nich – náhodou těm správným – vyrazil je a vnikl do místnosti, kde byl obrovský nepořádek. Nikoho tam neviděl, tak proběhl místností až k toaletnímu pokojíku a pak do pokoje, kde, jak tušil, se odehrával boj.

Místnost byla díky téměř úplně zataženým záclonám polotemná. V téhle tmě Raoul stěží uviděl klečícího muže a na koberci ležící ženu. Muž jí oběma rukama svíral hrdlo a k výkřikům bolesti, které oběti unikaly, se pojily výhrůžky a kletby.

„Tak ksakru, budeš mlčet? Ty jedna děvko, ty mi nechceš dát šperky? No to něco zažiješ, maličká…“

Raoulův nečekaný útok ho přiměl ženu pustit. Raoul se na něj vrhl opravdu zuřivě. Oba dva se váleli u krbu, Raoul na něj narazil hlavou tak silně, že byl na několik vteřin ochromen.

Útočník byl ještě navíc silnější než on a zdálo se, že ten souboj mezi útlým mladíkem a silným a svalnatým mužem nemůže trvat dlouho a že skončí mladíkovou naprostou porážkou. Skutečně, za chvilinku se jeden z nich zvedl a druhý zůstal ležet na zemi a jen slabě sténal. Ale ten, kdo se zvedl, nebyl nikdo jiný než Raoul.

„Pěkná rána, milý pane, což?“ zažertoval. „Tu mám ze záhrobních pokynů váženého pana Theofrasta Lupina, kapitola ‚japonský zápas‘. Na dobrou minutu vás odnese do lepšího světa, než je tenhle, a učiní vás neškodným jako jehňátko.“

Pak se sklonil k herečce, vzal ji do náruče a přenesl na lůžko. Okamžitě si všiml, že to hrozné sevření útočníka nebude mít žádné následky. Brigita Rousselinová docela klidně oddychovala. Nebylo vidět žádné zranění. Chvěla se ovšem strachy a její oči byly šílené hrůzou.

„Nebolí vás nic, slečno?“ zeptal se Raoul něžným hlasem. „Nebolí, viďte? To nic nebude. Hlavně nesmíte mít strach. Jeho už se nemusíte bát, ale pro jistotu…“

Hbitě strhl šňůru ze záclon a svázal mužovy nehybné ruce. Do místnosti teď proniklo více světla a Raoul otočil útočníkovu tvář k oknu, aby si ho prohlédl.

Unikl mu výkřik. Byl naprosto zmaten. Užasle zašeptal:

„Leonard… Leonard…“

Vlastně nikdy neměl příležitost vidět dobře jeho tvář. Seděl vždy shrben na kozlíku, hlavu držel staženou mezi rameny a zakrýval svou dobře rostlou postavu, takže Raoul se domníval, že je snad hrbatý nebo alespoň neduživý. Teď však dobře poznával jeho kostnatý profil, který ještě prodlužoval prošedivělý vous. Nebylo nejmenší pochyby, byl to Leonard, nohsled a pravá ruka Josefíny Balsamové.

Dobře ho svázal, ucpal mu ústa, tvář přikryl ubrusem a odtáhl ho do budoáru, kde ho přivázal k nohám masivního divanu. Pak se vrátil k mladé ženě, která nepřestávala sténat.

„Už je to v pořádku,“ řekl jí. „Víckrát ho neuvidíte. Odpočiňte si. Jdu se podívat, kde je vaše služka a co se s ní stalo.“

Služčiným osudem se moc neznepokojoval a jak správně předpokládal, našel ji brzy, v přízemí, v jednom koutě salónu. Byla přesně ve stejném stavu, v jakém právě opustil Leonarda, tedy svázaná a s ucpanými ústy.

Byla to rozumná žena. Když ji Raoul osvobodil z pout a když se dověděla, že útočník už jí nemůže škodit, uklidnila se a poslouchala Raoulovy pokyny. Ten jí řekl:

„Jsem agent tajné policie. Zachránil jsem vaši paní. Jděte za ní a postarejte se o ni. Já jdu zatím vyslechnout toho muže a přesvědčit se, jestli nemá nějaké komplice.“

Raoul ji vystrčil na schodiště. Spěchal, aby už byl sám a mohl si všechno v hlavě srovnat. Napadaly ho myšlenky tak děsivé a smutné, že by byl nejraději ponechal v domě všechno náhodě, opustil bitevní pole a utekl vedlejším domem.

Ale čím dál jasněji viděl do celé záležitosti, a proto neposlechl první hnutí mysli. Veškerá jeho pevná a silná vůle, jeho schopnost rozhodovat se i za velmi nezvyklých okolností, ho přímo nutily k akci.

Přešel dvůr a velmi opatrně odemkl, aby mohl nepozorovaně pootevřít dveře a podívat se na ulici. Škvírou uviděl na druhé straně ulice stát starý kočár.

Na kozlíku seděl mladičký sluha, kterého už několikrát viděl s Leonardem a který se jmenoval Dominik.

Ale kdo byl uvnitř kočáru? Nebyl tam další komplic? A kdo byl ten komplic?

Raoul za sebou dveře nezavřel. Jeho podezření se potvrzovala a teď už mu nic na světě nezabránilo v tom, dojít až do konce. Vystoupil do prvního poschodí a sklonil se nad zajatcem.

Zaujala ho jedna maličkost: při rvačce vypadla z Leonardovy kapsy velká dřevěná píšťalka na řetízku.

Leonard, i přesto, že mu v tu chvíli skutečně hrozilo nebezpečí, ji chytil a mechanicky zastrčil zpátky, jako by se bál tenhle důležitý nástroj ztratit. Raoul si v duchu kladl otázku: mělo zapískání na tuhle píšťalku v případě nebezpečí varovat společníka a přimět ho k okamžitému odjezdu, nebo naopak – měl smluvený signál přivolat komplice ve chvíli, kdy už Leonard vykonal většinu práce?

Raoul se přiklonil k druhé hypotéze, spíš z intuice než z rozumového uvažování. Otevřel okno a zapískal.

Čekal schovaný za záclonami.

Srdce mu málem vyskočilo z hrudi. Ještě nikdy nepociťoval tak trpkou a hroznou bolest. V hloubi duše dobře věděl, kdo za chvilku přijde, znal dobře siluetu, která se co nevidět objeví ve dveřích. Ale přesto chtěl doufat, i když všechna fakta svědčila o opaku. Nechtěl přiznat, nechtěl si připustit, že v téhle temné aféře měl vrah Leonard za komplice…

Těžké dveře se otevřely.

„Ó,“ vydechl Raoul zoufale. Vešla Josefína Balsamová.

Vstoupila klidně a tak samozřejmě, jako by šla na návštěvu k přítelkyni. Od chvíle, kdy zaslechla píšťalku, byla cesta volná a ona se mohla objevit na scéně. Zahalená do svého závojíčku přešla lehkým krokem dvůr a vstoupila do domu.

V tu chvíli se Raoulovi vrátila jeho obvyklá chladnokrevnost. Srdce se uklidnilo. Byl připraven porazit druhého protivníka stejně, jako porazil toho prvního, jinými zbraněmi, ale stejně účinnými.

Polohlasně zavolal Valentinu a řekl jí:

„Ať se tady bude dít cokoli, ani nemukněte. Kolem Brigity Rousselinové se stahuje léčka a já ji odhalil. Teď přijde jeden z kompliců. Takže naprosté ticho, ano?“

Služka se nabídla:

„Mohla bych vám pomoci, pane… třeba bych doběhla na komisařství…“

„Za žádnou cenu! Kdyby se ta aféra rozkřikla, bylo by to pro vaši paní moc zlé. Já odpovídám za všechno, ale jen pod podmínkou, že se z téhle místnosti neozve ani hlásek, slyšíte, ani muk!“

„Dobře, pane.“

Raoul zavřel oboje spojovací dveře. Tak byly místnosti, kde odpočívala Brigita Rousselinová, a místnost, kde se měla odehrát partie mezi ním a Josinou, naprosto odděleny. Jak si přál, žádný hluk nemohl proniknout ani sem, ani odtud.

V tu chvíli už Josina dorazila na odpočívadlo. Uviděla ho. A podle oděvu poznala i spoutané Leonardovo tělo.

Raoul si okamžitě všiml, jak dokonale se v zapeklité situaci dokáže ovládat. Ani zdaleka se nevylekala Raoulovou přítomností, dokonce ji vůbec neznepokojil nepořádek v místnosti, ani Leonardovo svázané tělo… Pouze úporně přemýšlela, naprosto potlačujíc přirozené ženské pudy. Její myšlenky se

přímo daly číst:

„Co to má znamenat? Co tu dělá Raoul? Kdo spoutal Leonarda?“

Nakonec zvedla závoj a zeptala se, protože to ji v tuto chvíli skutečně nejvíc znepokojovalo:

„Proč se na mne tak díváš, Raoule?“

Dopřál si na odpověď trochu času. Slova, která hodlal pronést, byla strašlivá a on si dal dobrý pozor, aby mu neuniklo jediné zachvění Josininých svalů, jediné zamžikání víček. Zašeptal:

„Brigita Rousselinová byla zavražděná.“

„Brigita Rousselinová?“

„Ano, herečka, kterou jsme viděli včera večer hrát, ta, která měla kolem čela pásku s drahokamy. A ty se neodvažuj říci, že tu ženu neznáš, protože jsi tady u ní a protože jsi Leonardovi rozkázala, aby ti dal vědět, až to s ní skončí.“

Vypadala rozrušeně:

„Leonard? To byl Leonard?“

„Ano,“ přisvědčil. „To on zabil Brigitu. Přistihl jsem ho s rukama na jejím krku.“

Viděl, že se chvěje. Dopadla na židli a koktala přitom: „Ach, ten bídník…! Ten mizera… je možné, že to opravdu udělal?“

A pak řekla ještě tišeji se vzrůstající hrůzou v hlase:

„Zabil… zabil… Je to možné? Přestože mi přísahal, že nikdy nezabije…! Přísahal mi to… Ó, nemohu tomu věřit.“

Byla upřímná, nebo hrála divadlo? Jednal Leonard pod vlivem okamžitého vzrušení, nebo pouze plnil instrukce, které mu nakázaly vykonat zločin, když selže lest? Takové otázky si kladl Raoul a neuměl si na ně odpovědět.

Josefína Balsamová zvedla hlavu, pozorovala Raoula očima plnýma slz, pak se k němu vrhla se sepjatýma rukama.

„Raoule… Raoule… proč se na mne tak díváš…? Ne… ne… přece mě nemůžeš obžalovat… To by bylo strašné…! Ty bys mohl věřit tomu, že jsem věděla… že jsem snad dokonce objednala nebo dovolila tak hnusný zločin…? Ne… Přísahej mi, že tomu nevěříš. Raoule, ó můj Raoule…“

Trochu hrubě ji posadil. Odstrčil Leonarda do stínu. Pak několikrát přešel místnost sem tam, vrátil se k hraběnce a chytil ji za rameno:

„Poslouchej mě, Josino,“ řekl pomalu hlasem, který daleko spíše připomínal žalobce nebo protivníka než milence, „poslouchej mě. Jestli mi do půl hodiny naprosto dokonale nevysvětlíš všechny okolnosti tohoto případu, jestli mi neobjasníš všechny záhady, které jsou do něho zapleteny, budu jednat jako tvůj smrtelný nepřítel. Bez nejmenšího zaváhání tě odvedu násilím z tohoto domu a udám tě na

nejbližším komisařství za zločin, který spáchal tvůj komplic Leonard na Brigitě Rousselinové… Pak si z toho pomoz sama. Chceš mluvit?“

VIII DVĚ OSOBNOSTI

Válka byla vyhlášena a vyhlásil ji Raoul ve chvíli, kdy byly všechny šance na jeho straně a zaskočená Josefína Balsamová klesala pod jeho útokem. Nikdy si nepomyslela, že by Raoul mohl být tak prudký a nelítostný.

Samozřejmě, že se žena jejího ražení nemohla smířit s porážkou. Bránila se. Nechtěla připustit, aby se tak něžný a jemný milenec, jakým byl Raoul, změnil v jediném okamžiku v jejího pána a aby jí vnutil svou vůli. Uchýlila se k ženským zbraním: lichotila se k němu, plakala, slibovala. Raoul byl však neoblomný:

„Budeš mluvit! Mám dost těch tvých tajemství a zamlžování! Tobě se to snad líbí, mně ale ne. Musím mít jasno.“

„Ale o čem? O mém životě?“

„Tvůj život patří tobě,“ řekl Raoul, „zatajuj svou minulost, když máš strach odhalit ji přede mnou. Vím dobře, že pro mne a pro většinu lidí zůstaneš navždy hádankou a že se nikdy nenaučím číst z tvého andělského obličeje pravdu skrytou na dně tvé duše. Ale chci znát pravdu o té části tvého života, která se dotýká mého. Máme společný cíl. Řekni mi, jakou cestou ho chceš dosáhnout. Jestli to neuděláš, provedu něco hrozného, a to nechci!“

Uhodil pěstí do stolu:

„Slyšíš, Josino, já nechci zabíjet! Krást, to ano, loupit, prosím! Ale zabíjet ne, tisíckrát ne!“

„Já také ne,“ řekla.

„Možná, ale ty necháváš za sebe zabíjet jiné.“

„To je lež!“

„Tak mluv. Vysvětli mi to.“ Lomila rukama, protestovala, sténala: „Nemohu… nemohu…“

„Proč? Co ti brání povědět mi všechno, všechno, co ti odhalil Beaumagnan?“

„Byla bych raději, kdyby ses do toho nemíchal. Nechci tě postavit proti tomu muži.“ Rozesmál se.

„Ty se snad o mne bojíš? Ach, to je krásná záminka! Uklidni se, Josino. Nebojím se Beaumagnana. Existuje jiný protivník, kterého se opravdu bojím, daleko víc než jeho.“

„Kdo to je?“

„Ty, Josino.“

Opakoval tvrdším tónem:

„Ty, Josino. A proto trvám na tom, abys mi všechno vysvětlila. Až budu mít jasno, nebudu se tě bát. Tak budeš mluvit?“ Zavrtěla hlavou. „Ne,“ řekla, „nemohu.“ Raoul se rozhorlil:

„Tak ty mi tedy nedůvěřuješ! Chceš si všechno nechat pro sebe. Budiž. Půjdeme. Venku snad budeš celou situaci posuzovat jinak.“

Vzal ji do náručí a přehodil si ji přes rameno, jako to udělal ten první večer u úpatí útesu. S tímto živým břemenem se vydal ke dveřím.

„Stůj,“ řekla.

Tenhle násilnický kousek, provedený s neuvěřitelnou lehkostí, ji zkrotil. Cítila, že nemá cenu dál ho provokovat.

„Co chceš tedy vědět?“ zeptala se, když se znovu usadila.

„Všechno,“ opakoval, „a začni tím, proč jsi tady, a z jakého důvodu zabil ten bídník Brigitu Rousselinovou.“

„To ta čelenka s drahokamy…“ přiznala.

„Ale ty kameny nemají žádnou cenu! Je to smetí, falešné granáty, falešné topasy, beryly, opály…“

„Ano, ale je jich sedm.“

„A proto bylo nutné ji zabíjet? Copak nebylo jednodušší počkat, až bude při nejbližší příležitosti mimo dům a pak ho důkladně prohledat?“

„Jistě, ale zdálo se, že se o ty kamínky zajímá taky někdo jiný.“

„Někdo jiný?“

„Ano. Dnes velmi časně ráno se Leonard vydal za Brigitou Rousselinovou. Nařídila jsem mu to, protože jsem si včera večer všimla toho diadému. Přišel mi říct, že kolem domu krouží nějací lidé.“

„Jací lidé?“

„Služebnictvo té Belmontové.“

„To je ta žena, která je zapletena do celé historie?“

„Ano, potkávám ji všude.“

„A dál?“ ptal se Raoul. „To byl důvod, abyste ji zabili?“

„Leonard musel ztratit hlavu. Bohužel jsem mu řekla, že musím tu čelenku mít za každou cenu.“

„Tak vidíš,“ zvolal Raoul, „jsme vydáni na milost a nemilost zvířeti, které tak rychle ztrácí hlavu a hloupě, stupidně zabíjí. Musíme s tím skoncovat. Myslím si, že ty lidi potulující se kolem domu poslal

Beaumagnan. Ty ale nemáš dost síly na to, aby ses mohla utkat s Beaumagnanem. Nech mě, ať to mohu udělat za tebe. Jestli chceš mít úspěch, pak jedině se mnou, já ti ho zaručím.“

Josina se cítila ochablá, slabá. Raoul mluvil o své neporazitelnosti tónem tak přesvědčivým, že jeho sílu pociťovala až fyzicky. Náhle jí připadal větší a silnější, nadanější než většina mužů, které znala, zdálo se jí, že je nejchytřejší, nejbystřejší a vládne spoustou prostředků. Sklonila se před tou nezlomnou vůlí a nezdolnou energií, které nemohlo nic odolat.

„Budiž,“ řekla. „Budu mluvit. Ale proč to má být právě tady?“

„Tady a nikde jinde,“ ujistil ji Raoul. Věděl dobře, že kdyby popřál Cagliostrové dost času, aby se mohla vzpamatovat, nic by se už od ní nedověděl.

„Dobře,“ řekla znovu, teď už úplně přemožená, „ustoupím ti, protože ve hře je naše láska a tobě, jak se zdá, na ní moc nezáleží.“

Raoul pocítil obrovskou pýchu. Poprvé si uvědomil, jak dokáže působit na ostatní a jak jim dokáže vnutit svou vůli.

Pravda je, že Cagliostrová byla v nevýhodě, protože nevěděla všechno. Domnělá smrt Brigity Rousselinové zlomila v jistém smyslu její odpor a pohled na svázaného Leonarda jí také sebevědomí nepřidal. Byla značně nervózní. Raoul se dokázal rychle chopit příležitosti, využít výhod, které se mu nabízely, a hrozbami, strachem, silou a lstí se mu podařilo dosáhnout nad hraběnkou dokonalého vítězství.

Teď byl pánem on. Donutil Josefínu Balsamovou, aby se mu podrobila, a dokázal současně ovládnout svou lásku k ní. Už se nebál, že by ho mohly oblomit polibky, svůdnost, vášeň a touha, dostal se až na hranici definitivní roztržky s Josinou.

Zvedl pokrývku z malého stolku, hodil ji přes Leonarda a sedl si k Josině.

„Poslouchám.“

Podívala se na něj a v tom pohledu byla zášť a bezmocný vztek. Zašeptala:

„Neděláš dobře. Využíváš mé přechodné slabostí a nutíš mě vysvětlovat věci, které bych ti stejně dříve nebo později pověděla sama a ochotně. Zbytečně mě ponižuješ, Raoule.“

Opakoval tvrdě: „Poslouchám.“ Začala tedy mluvit:

„Jak chceš. Skončeme to co nejrychleji. Ušetřím tě podrobností, abychom byli hotovi co nejdřív. Nebude to ani dlouhé, ani příliš složité. Obyčejná zpráva. Před dvaadvaceti lety, pár měsíců před vypuknutím prusko-francouzské války, byl kardinál de Bonnechose, rouenský arcibiskup a senátor, na konfirmační cestě v kraji Caux. Překvapila ho strašlivá bouře a musel se uchýlit do zámku v Gueures, kde tehdy žil jeho poslední vlastník, rytíř des Aubes. Povečeřel tam. Když večer odešel do pokoje, který mu připravili, požádal ho rytíř des Aubes o slyšení, kterého se mu okamžitě dostalo a které trvalo velmi dlouho. Rytíř des Aubes byl téměř devadesátiletý stařec, tělesně sice zlomený, ale svěžího a čiperného ducha. Tady je obsah toho zvláštního sdělení, které kardinál de Bonnechose vyslechl a později zapsal. Znám je zpaměti a nezměním na něm ani jediné slovo…

Poslouchej:

‚Monsignore,‘ začal vyprávět stařec, jistě vás nepřekvapí, když vám řeknu, že jsem své dětství prožil ve velmi vzrušené době revolučních přeměn. V době Hrůzovlády mi bylo dvanáct let. Byl jsem sirotek a doprovázel jsem denně svou tetu paní des Aubes do blízké věznice, kam nosila drobnou podporu a ošetřovala tam nemocné. Zavírali tam všechny možné ubožáky, za maličkosti je soudili a odsuzovali. Tam jsem měl také možnost poznat velmi statečného člověka, jehož jméno nikdo neznal a nikdo nevěděl, na jaké udání byl vlastně zatčen. Moje zdvořilost a soucit, který jsem s ním měl, u něj vzbudily důvěru. Získal jsem jeho náklonnost. Toho večera, kdy ho odsoudili k smrti, mi řekl:

– Mé dítě, zítra za svítání mě stráže odvedou na popraviště a já zemřu a nikdo se nedozví, kdo vlastně jsem. Tak jsem to chtěl. Ani tobě to neřeknu. Ale okolnosti vyžadují, abych ti svěřil určité tajemství. Žádám tě, abys je vyslechl, jako bys byl dospělý, a uchoval je s věrností a

chladnokrevností, jakou má mít v sobě pravý muž. Poslání, kterým tě teď pověřuji, má veliký význam. Jsem přesvědčen, mé dítě, že dokážeš být na výši takového úkolu a že toto tajemství zachováš, ať se stane cokoli. Závisí na tom zájmy daleko vyšší. – ‚

‚Potom mi svěřil,‘ pokračoval rytíř des Aubes, ‚že byl knězem a jako takovému mu byl svěřen k opatrování nesmírný, nevyčíslitelný poklad v drahých kamenech. Každý kámen má při svém malém objemu obrovskou cenu. Jakmile byl nějaký nový kámen získán, byl uložen do nejoriginálnější skrýše, jaká kdy byla vymyšlena. Na jednom místě cauxského kraje, na volném prostranství, kde se může volně procházet kdokoli, ční jeden z těch obrovitých kamenů, které kdysi sloužily a slouží dodnes k ohraničení panství, polí, sadů, luk, lesů a podobně. Tenhle žulový hraniční balvan, téměř celý zasazený v zemi a obklopený křovisky, má úplně nahoře dva nebo tři otvory, které vznikly přirozenou cestou, je v nich zem a rostou z nich drobné rostlinky a divoké kvítí.

A kterýmkoli z těch otvorů, odkud se musí pokaždé odstranit hrouda hlíny a pak opatrně zase dát nazpátek, kloužou překrásné, vzácné drahokamy do této prazvláštní pokladničky pod širým nebem. Dnes už jsou dutiny plné a jiná skrýš se nenašla, a tak se už několik let ukládají drahokamy do skříňky z indického dřeva, kterou kněz sám zakopal u hraničního kamene několik dní před svým zatčením.

Velmi přesně mi označil to místo a sdělil mi i heslo obsahující jedno jediné slovo, které by mi v případě, že bych snad zapomněl, pomohlo velmi přesně určit umístění pokladu.

Musel jsem mu slíbit, že až se vrátí do naší země klidnější časy – a tu dobu odhadl tak na dvacet let – půjdu se nejprve přesvědčit, že je všechno na svém místě. Od té chvíle pak budu každý rok přítomen velké mši celebrované na velikonoční neděli v kostele městečka Gueures.

Právě někdy o velikonoční neděli jsem měl vedle kropenky uvidět černě oblečeného muže. Měl jsem mu povědět své jméno a on mě měl odvést k měděnému sedmiramennému svícnu, který se zapaluje ve dnech velkých svátků. Měl jsem mu na to říci heslo o umístění pokladu.

To mělo být pro nás oba poznávací znamení. Pak jsem ho měl odvést až k žulovému hraničnímu kameni.

Slíbil jsem vše a přísahal na svou věčnou spásu, že se budu slepě držet daných instrukcí! Nazítří ráno vystoupil ctihodný kněz na popraviště.

Pane, i když jsem byl velmi mlád, dodržel jsem svůj slib mlčenlivosti. Moje teta, paní des Aubes, zemřela a já jsem byl jako chlapec odveden do vojska a prodělal jsem postupně všechny války

Direktoria i císařství. Po Napoleonově pádu mi bylo třiatřicet let a byl jsem zbaven hodnosti plukovníka. Nejdříve jsem se vydal ke skrýši, velmi snadno jsem objevil žulový balvan a o velikonocích roku 1816 jsem uviděl v kostele v Gueures na oltáři měděný sedmiramenný svícen. Tu neděli ovšem muž v černém nepřišel.

Šel jsem tam opět o příštích velikonocích a potom každý další rok, protože jsem mezitím koupil zámek v Gueures, který byl na prodej. Jako správný voják jsem každoročně o velikonocích čekal na muže v černém.

Monsignore, už čekám pětapadesát let. Nikdo se neobjevil a já jsem nikdy ani nezaslechl mluvit o něčem, co by mělo jakýkoli vztah k této historii. Hraniční kámen se ani nepohnul. Kostelník v Gueures zapaluje svícen v předepsané dny. Ale muž v černém se na schůzku dosud nedostavil.

Co mám dělat? Na koho se mám obrátit? Vyžadovat nějaký zásah od církevní autority? Vyžádat si audienci u francouzského krále? Ne, mé poslání bylo striktně vymezeno a já nemám právo si ho vykládat po svém.

Mlčel jsem tedy. Ale jaký boj svádí mé svědomí! Kolik bolestných pocitů se ve mně sváří! Jakou úzkost pociťuji při pomyšlení, že bych mohl zemřít a odnést si s sebou do hrobu tak senzační tajemství.

Monsignore, dnešního večera se všechny moje pochybnosti a obavy rozplynuly. Váš náhodný příjezd do zámku považuji za božské řízení osudu. Jste současně představitelem moci církevní i světské. Jako arcibiskup zastupujete církev. Jako senátor Francii. Nedopustím se tedy žádného omylu, když vám odhalím tajemství, které by mělo zajímat jak církev, tak i stát. A vy se pak sám rozhodněte, monsignore. Jednejte. Vyjednávejte. A až mi řeknete, že už víte, do kterých rukou má být vložen ten posvátný poklad, povím vám všechny nezbytné informace.‘

Kardinál de Bonnechose poslouchal, ani jednou rytíře nepřerušil. Nemohl si pomoci, historka rytíře des Aubes mu připadala neuvěřitelná. Rytíř však na chvilku odešel a vrátil se s truhličkou z indického dřeva.

‚Tady je skříňka, o níž mi kněz pověděl. Našel jsem ji tam a domníval jsem se, že bude rozumnější, když ji vezmu k sobě. Odvezte si ji, Monsignore, a nechte ocenit těch několik stovek drahokamů, které obsahuje. Potom uvěříte, že můj příběh je pravdivý a že ctihodný kněz nelhal, když mluvil o nevyčíslitelném bohatství. Vždyť ten žulový balvan obsahuje podle jeho tvrzení deset tisíc kamenů stejně krásných jako jsou tyhle!‘

Rytířovo naléhání a důkaz, který předložil, kardinála přesvědčily. Rozhodl se té záležitosti věnovat a povolat k sobě rytíře hned, jak přijde na nějaké řešení.

Arcibiskup byl pevně rozhodnut svůj slib splnit, ale nastalé události všechno oddálily. O těch událostech už, Raoule, víš. Nejdříve to bylo vyhlášení války mezi Francií a Pruskem a hrůzy, které pak následovaly. Arcibiskupa úplně pohltily těžké úkoly, které na sebe musel vzít. Císařství se zhroutilo. Francie byla obsazena. A měsíce plynuly.

Když byl ohrožen Rouen, chtěl kardinál poslat do Anglie nějaké dokumenty, kterým přikládal značnou důležitost. Napadlo ho, že k té zásilce přidá také skříňku rytíře des Aubes. Čtvrtého prosince, v předvečer dne, kdy měli Němci vstoupit do Rouenu, odjel pan Jaubert, sluha, který se těšil kardinálově důvěře, kočárem do Le Havru, kde se měl nalodit.

O dva dny později se kardinál dozvěděl, že našli Jaubertovu mrtvolu v křoví rouvrayského lesa, deset kilometrů od Rouenu. Kardinálovi přinesli zavazadlo s dokumenty. Kočár a kůň zmizeli, stejně jako skříňka z indického dřeva. Podle různých informací padl nešťastný sluha patrně do rukou německým rejtarům, kteří v okolí Rouenu přepadali kočáry bohatých měšťanů utíkajících do Le Havru.

Smůla pokračovala. Na začátku ledna přijal kardinál posla rytíře des Aubes. Stařec nepřežil porážku své země. Před smrtí naškrábal tyto dvě téměř nečitelné věty: ‚Slovo, které tvoří heslo označující umístění žulového balvanu, je vyryto na dně skříňky… Svícen jsem uschoval ve své zahradě.‘

Z této dobrodružné historky už tedy nic nezůstalo. Skříňku ukradli, a tak neexistoval žádný důkaz, že rytířovo vyprávění obsahovalo zrnko pravdy. Nikdo dokonce neviděl ani kameny. Byly skutečně pravé? Neexistovaly třeba jen ve fantazii rytíře des Aubes? Ta skříňka mohla sloužit i jen jako úschovna několika divadelních kamínků a barevných oblázků.

Kardinálovu mysl zaplavila pochybnost dost silná na to, aby se rozhodl zachovat mlčení. Celé vyprávění rytíře des Aubes by mohlo být považováno za pouhé scestné stařecké povídačky. Bylo by nebezpečné takové povídačky šířit dál. Mlčel tedy. Ale…“

„Ale…“ opakoval Raoul d’Andrésy, kterého, jak se zdálo, tyhle povídačky nesmírně zajímaly.

„Ale,“ pokračovala Josefína Balsamová, „než dospěl k rozhodnutí, že bude mlčet, napsal těch několik stran, kde vylíčil obsah rozmluvy s rytířem a popsal události, které následovaly. Ten dokument zapomněl spálit a několik let po jeho smrti byl nalezen v jedné teologické knize, když prodávali jeho knihovnu v dražbě.“

„A kdo ho našel?“

„Beaumagnan.“

Josefína Balsamová odvyprávěla celou historku se sklopenou hlavou a monotónním hlasem, jako by odříkávala naučenou lekci. Teď zvedla oči a byla překvapena Raoulovým výrazem.

„Co je ti?“ zeptala se.

„To mě přímo fascinuje. Jen si představ, Josino, že se svědectvím těch tří starců přibližujeme k událostem starým víc než sto let a že se stále více dotýkáme legendy o nádherném tajemství ze samého středověku. Řetěz se nepřerušil. Všechny články do sebe zapadají. A posledním článkem je Beaumagnan. Co udělal Beaumagnan?

Máme ho uznat za hodného této velké role, nebo jí ho máme zbavit? Mám se s ním spojit, nebo mu mám vyrvat tu štafetu předávanou minulostí?“

Raoulovo vzrušení potvrdilo hraběnčinu domněnku, že jí určitě nedovolí, aby tady skončila své vyprávění. Přesto stále váhala, protože ta nejdůležitější slova, v každém případě nejdůležitější pro ni, protože se jednalo o její vlastní roli v tomto příběhu, ještě nebyla vyřčena. Raoul řekl:

„Pokračuj, Josino. Jsme na nádherné cestě. Kráčejme po ní společně a rukou společnou a nerozdílnou se dotkneme té skvostné odměny. Už ji máme na dosah!“

„Beaumagnan se dá charakterizovat jedním slovem: je to ctižádostivec. Od začátku dal své náboženské zanícení do služeb nezměrné ctižádosti a obojí ho přivedlo do tovaryšstva Ježíšova, kde

zastává důležité místo. Objevení toho dokumentu ho doslova omámilo. Otevřely se před ním nové obzory. Podařilo se mu přesvědčit některé své nadřízené a zapálit je pro pátrání po tomto bohatství. Ve prospěch svého podniku získal všechen vliv, kterým jezuité vládnou.

Okamžitě utvořil kolem sebe okruh dvanácti venkovských šlechticů, víceméně čestných, víceméně zadlužených, kterým odhalil jen část celého podniku, a zorganizoval tak skutečné společenství spiklenců připravených na všechno. Každý z nich má své pole působnosti, každý má svou sféru pátrání. Beaumagnan je všechny drží penězi, kterými nešetří.

Dva roky pátrání vedly k nezanedbatelným výsledkům. Nejdřív se dozvěděli, že ten popravený kněz se jmenoval bratr Nicolas a býval pokladníkem opatství ve Fécampu. Potom hledali v tajných archívech a starých sbírkách listin a objevili zajímavou korespondenci, kterou spolu kdysi vedly všechny kláštery ve Francii. Z těch dopisů vysvítalo, že už v dávných časech byly vybírány od církevních institucí jakési dobrovolné desátky a všechny plynuly do klášterů v kraji Caux, kde se shromažďovaly. To patrně vytvořilo onen společný poklad, nevyčerpatelnou rezervu, která měla ochránit církev při možných útocích, nebo sloužit k organizování křížových výprav. Rada strážců pokladu měla sedm členů, bděla nad tímto bohatstvím, ale jen jeden z nich znal přesné umístění jeho úkrytu.

Revoluce zničila všechny tyto kláštery. Ale bohatství zůstalo. Bratr Nicolas byl jeho posledním strážcem.“

Závěrečná slova Josefíny Balsamové doznívala v naprostém tichu. Raoulova zvědavost nebyla zklamaná a on pociťoval silné vzrušení.

Zašeptal nadšeně:

„Jak je to všechno krásné! Jak nádherné dobrodružství! Vždycky jsem si byl jistý, že minulost odkázala do dnešních dob pohádkové poklady, jejichž hledání ovšem bude neřešitelným problémem. Jak by tomu také mohlo být jinak? Naši předkové nevlastnili trezory a sklepem Francouzské banky jako my. Byli tedy nuceni vybírat si přírodní skrýše, kam shromažďovali zlato a drahokamy; jejich tajemství pak skryli do mnemotechnické formulky, která sloužila jako šifrovací klíč. A když přišla nějaká pohroma, tajemství se ztratilo a ztratil se i poklad tak obtížně nashromážděný.“

Jeho zápal narůstal. Radostně vykřikoval:

„Ale tenhle se neztratí, Josefíno Balsamová, a bude jeden z největších. Jestli mluvil bratr Nicolas pravdu, a všechno tomu zatím nasvědčuje, jestli bylo do té zvláštní pokladničky uloženo deset tisíc drahých kamenů, tak je to přibližně miliarda franků, ano, na takovou sumu můžeme odhadnout obrovitý majetek, který nám zanechal středověk.4 Obrovitý majetek nashromážděný tisícovkami mnichů, nesmírná oběť celého křesťanského světa, odkaz velikých epoch fanatismu – a to všechno je v žulovém kameni uprostřed normandské přírody! Copak to není skvělé?“

Prudce se posadil vedle mladé ženy, jako by chtěl sám své výlevy zastavit, a zeptal se jí velitelským tónem:

„A jaká je tvoje role v tomhle dobrodružném příběhu, Josefíno Balsamová? Co jsi do něj sama přinesla? Zdědila jsi nějaké údaje po Cagliostrovi?“

„Jen několik slov,“ řekla Josefína Balsamová. „Na tom seznamu, kde jsou ty čtyři hádanky, napsal ke slovům ‚Poklad francouzských králů‘ poznámku: ‚Mezi Rouenem, Havrem a Dieppe. (Zpověď Marie

Antoinetty) ‚“5

„Ano, ano,“ řekl Raoul dutým hlasem „je to cauxský kraj… Široké ústí staré řeky, na jejíchž březích se dobře vedlo francouzským králům i mnichům… Tam jsou ukryty úspory deseti století působení církve… Poklad je tam, určitě, a já ho tam najdu.“

Obrátil se k Josině:

„Tak ty jsi hledala také?“

„Ano, ale bez přesných údajů.“

„A ta druhá žena hledala stejně jako ty?“ řekl a hleděl jí přitom hluboko do očí, „ta, která zabila dva Beaumagnanovy druhy?“

„Ano,“ odpověděla, „je to markýza de Belmonte, myslím, že je potomkem Cagliostrovým.“

„A ty sama jsi nic neobjevila?“

„Nic, až do toho dne, kdy jsem potkala Beaumagnana.“

„Který se chtěl pomstít za vraždu svých přátel…“

„Ano,“ řekla.

„A Beaumagnan ti postupně svěřil všechno, co víš?“

„Ano.“

„I o sobě samém?“

„I o sobě samém.“

„Tak ty jsi tedy uhodla, že sleduje stejný cíl jako ty, zneužila jsi lásky, kterou jsi v něm vzbudila, a přimělas ho k tomu, že ti všechno prozradil.“

„Ano,“ přiznala upřímně.

„To byla velká hra.“

„Byla to hra o můj život. Když se rozhodl, že mne zabije, chtěl se dozajista zbavit své lásky ke mně, kterou trpěl, protože já ji neopětovala. Ale také, a možná že to byl ten hlavní důvod, měl strach z toho, že znám celé jeho tajemství. Najednou jsem byla pro něj nepřítelem číslo jedna, mohla jsem dosáhnout stejného cíle jako on a možná ještě dříve než on. Ten den, kdy si uvědomil, jakou udělal chybu, byla jsem odsouzená.“

„Ale ta jeho sdělení se v podstatě omezovala jen na několik velmi mlhavých historických údajů, že je to tak?“

„Úplně.“

„Takže to rameno svícnu, které jsem vytáhl ze sloupu na zahradě, byla první konkrétní věc?“

„První.“

„Alespoň to předpokládejme. Protože nemáme žádnou záruku, že od vašeho rozchodu nepostoupil o několik kroků dopředu.“

„O několik kroků?“ zeptala se neklidně.

„Ano, alespoň o jeden krok určitě. Včera večer přišel Beaumagnan do divadla. Proč asi? Samozřejmě proto, že Brigita Rousselinová měla na čele čelenku se sedmi kameny. Chtěl zjistit, co to znamená, a bezpochyby to byl on, kdo dnes ráno nechal sledovat Brigitin dům.“

„Jestli je to tak, nikdy se nic nedozvíme.“

„Ale ano, můžeme se klidně dozvědět všechno, Josino.“

„A jak? Kdo nám to řekne?“

„Brigita Rousselinová.“ Zachvěla se.

„Brigita Rousselinová!!!?“

„Jistě,“ řekl klidně, „stačí, abych se jí zeptal.“

„Zeptat se té ženy?“

„Ano, mluvím o ní, o nikom jiném.“

„Ale copak ona… copak ona… žije?“

„No to bych řekl!“

Zvedl se a dvakrát třikrát se zhoupl na patách, pak se otočil, naznačil jakýsi taneček, snad kankán nebo gigu.

„Snažně tě prosím, hraběnko Cagliostrová, nevrhej na mne ty vražedné pohledy. Kdybych neotřásl tvými nervy dost silně a nezlomil tak tvůj odpor, ani bys o celém dobrodružství nehlesla a kde bychom teď byli? Dříve nebo později by Beaumagnan shrábl miliardu a Josefíně by zbyly leda oči pro pláč. No tak, hezky se usměj, to ti bude víc slušet než ta nenávist v oku.“

Zašeptala:

„Ty ses odvážil… ty jsi měl tu drzost…! Všechny ty hrozby, všechno to vydírání, abys mě donutil mluvit, to byla jen komedie? Ach, Raoule, tohle ti nikdy neodpustím.“

„Ale ano, ale ano,“ řekl žertovným tónem. „Odpustíš mi. Je to jen malinké poranění tvé sebelásky, nemá to nic společného s naší láskou, má drahá! Mezi lidmi, kteří se milují tak, jako my dva, se něco takového nemůže stát. Jeden den si dobírá jeden druhého, druhý den je to obráceně… až do chvíle,

kdy je mezi nimi všechno zase dokonalé.“

„Taky se mohou dřív rozejít,“ procedila mezi zuby.

„Rozejít? Protože jsem z tebe vytáhl pár důvěrných sdělení?“

Ale Josefína se tvářila tak zarputile, že se Raoul zničehonic rozesmál a musel přerušit své vysvětlování. Poskakoval z nohy na nohu a zalykal se smíchy:

„Ach, pane Bože, to je směšné. Tak madam se zlobí…! Madam má už všeho dost…! Ach, Josefíno, tys mě tedy rozesmála!“

Už ho neposlouchala. Ani si ho nevšimla, stáhla pokrývku z Leonarda a přeřízla jeho pouta. Leonard se jedním skokem ocitl u Raoula s výrazem rozzuřené šelmy.

„Ani se ho nedotkni!“ přikázala hraběnka. Zastavil se s pěstmi zaťatými těsně u Raoulova obličeje. Ten zašeptal:

„Ach, ten tvůj pohůnek… čertík právě vyskočil ze své krabičky…“

Leonard byl bez sebe vzteky, chvěl se a mumlal: „My dva se ještě potkáme… ty cucáku… i kdyby to mělo být za sto let.“

„Ty počítáš na staletí… jako tvoje paní…“ zažertoval Raoul.

„Jdi už,“ přikázala hraběnka a dostrkala Leonarda až ke dveřím, „jdi už, postarej se o kočár…“

Vyměnili si několik slov v jazyce, kterému Raoul nerozuměl. Když za Leonardem zapadly dveře, postoupila k němu a řekla tvrdě:

„A co teď?“

„Co teď?“

„Ano, jaké jsou tvé úmysly?“

„Ty nejčistší, Josefíno, mé úmysly jsou přímo andělské.“

„Dost hloupostí. Co chceš dělat? Jak budeš jednat?“ Zvážněl a odpověděl:

„Budu jednat úplně jinak než ty, Josino, tys mi nikdy nedůvěřovala. Já se budu chovat jako tvůj oddaný přítel, který by nikdy nebyl schopen způsobit ti jakoukoli újmu.“

„Co tím chceš říct?“

„Tím chci říct, že teď položím Brigitě Rousselinové několik otázek a zařídím to tak, abys její odpovědi slyšela. Vyhovuje ti to?“

„Ano,“ odpověděla stále ještě pohněvaně. „V tom případě zůstaň tady. Nebude to trvat dlouho. Čas letí.“

„Čas letí?“

„To pochopíš hned, Josino. Buď tady potichu.“

Nato Raoul otevřel oboje spojovací dveře a nechal je pootevřené, aby Josině neuteklo ani slovo. Zamířil k lůžku Brigity Rousselinové, která odpočívala pod dohledem Valentiny.

Mladá herečka se na něj usmála. Přes veškerou hrůzu, kterou stále prožívala, a přesto, že nevěděla vůbec nic o tom, co se vedle sběhlo, měla při pohledu na svého zachránce pocit bezpečí a důvěry.

„Nebudu vás moc unavovat,“ řekl, „… jen minutu nebo dvě. Můžete mi odpovídat?“

„Ano, jistě.“

„Tak tedy, stala jste se obětí jednoho šílence, kterého policie hlídá a brzy ho zatkne. Nehrozí vám už žádné nebezpečí. Ale chci vyjasnit jeden bod.“

„Ptejte se.“

„Co je s tou čelenkou s drahokamy? Od koho ji máte?“ Cítil, že trochu váhá. Pak přesto přiznala: „Ty kameny… jsem našla ve staré skříňce.“

„Ve staré dřevěné skříňce?“

„Ano, byla celá popraskaná a nebyla ani zavřená. Byla schovaná pod slámou ve stodole venkovského domku, kde žije má matka.“

„Kde je to?“

„V Lillebonnu, mezi Rouenem a Le Havrem.“

„Vím, kde to je. A odkud je ta skříňka?“

„To nevím. Nezeptala jsem se matky.“

„Našla jste ty kameny takové, jaké jsou teď?“

„Ne, byly zasazené ve velkých stříbrných prstenech.“

„A ty prsteny?“

„Ještě včera jsem je měla ve své skříňce na líčidla v divadle.“

„To znamená, že dnes už je nemáte?“

„Ne, dala jsem je jednomu pánovi, který mi přišel poblahopřát do mé šatny a náhodou je viděl.“

„Byl sám?“

„Ještě s dvěma dalšími pány. Je to sběratel. Slíbila jsem, že mu dnes ve tři hodiny přinesu ty kameny, aby je mohl znovu zasadit do prstenů. Měl je ode mne koupit za slušnou cenu.“

„Ty prsteny mají na vnitřní straně nějaké nápisy?“

„Ano… slova psaná starým písmem, nevěnovala jsem jim pozornost.“ Raoul přemýšlel a pak rozmluvu ukončil vážně:

„Radím vám, abyste pomlčela absolutně o všem, co jste mi teď řekla. Jinak by to mohlo mít zlé následky ne snad pro vás, ale pro vaši matku. Je dost udivující, že tímto způsobem uchovává prsteny sice bez valné ceny, ale velké hodnoty historické.“

Brigita Rousselinová se vyděsila:

„Jsem ochotná je hned vrátit.“

„To je zbytečné. Schovejte si ty kameny. Já půjdu vaším jménem požádat toho pána, aby vrátil prsteny. Kde bydlí?“

„V ulici Vaugirard.“

„A jak se jmenuje?“

„Beaumagnan.“

„Dobře. Ještě poslední rada, slečno. Opusťte tento dům. Je na příliš opuštěném místě. Přestěhujte se na nějaký čas (řekněme na měsíc) i s komornou do hotelu. Nikoho nepřijímejte. Rozuměla jste mi?“

„Ano, pane.“

Venku se Josefína Balsamová zavěsila do Raoulovy paže. Vypadala velmi rozčileně, ale v jejím rozčilení nebylo ani stopy po vzteku a touze po pomstě. Konečně řekla:

„Rozuměla jsem tomu dobře? Ty chceš jít k němu?“

„K Beaumagnanovi.“

„Ale to je úplné šílenství!“

„Proč?“

„K Beaumagnanovi! A to ve chvíli, kdy – jak víš – jsou tam ještě dva další!“

„Dva navíc to znamená tři.“

„Nechoď tam, prosím tě.“

„Proč? Myslíš, že mě tam snědí?“

„Beaumagnan je schopen všeho.“

„Tak on je taky lidožrout?“

„Ale Raoule, nesměj se, prosím tě.“

„A ty neplač, Josino.“

Cítil, že je teď upřímná, že se jí navrátila ženská něha a zapomněla na jejich neshodu. Teď se o něj skutečně chvěla.

„Nechoď tam, Raoule,“ opakovala. „Znám ten Beaumagnanův byt. Tři banditi se na tebe okamžitě vrhnou a nikdo ti nepomůže.“

„Tím líp, protože nikdo taky nepomůže jim.“

„Raoule, Raoule, ty žertuješ a přitom…“ Přitiskl ji k sobě.

„Poslouchej, Josino, ocitl jsem se jako poslední uprostřed kolosálního podniku a jsem mezi dvěma mocnými organizacemi: tvou a Beaumagnanovou. Obě mě samozřejmě odmítají přijmout mezi sebe, mne, třetího lotra… A jestli nepoužiji krajních prostředků, zůstanu hloupým Honzou jako doposud. Nech mne, ať se vypořádám s naším nepřítelem Beaumagnanem, stejně jako jsem se vypořádal s tebou, svou přítelkyní Josefínou Balsamovou. Nevedl jsem si přitom špatně, to musíš sama uznat, a jistě nepopřeš, že mám ještě víc želízek v ohni.“

To ji znovu zranilo. Vyprostila paži a kráčeli vedle sebe beze slova.

Na dně duše se Raoul ptal sám sebe, jestli jeho nejhorším a nejnelítostnějším protivníkem není právě tato žena s něžnou tváří, kterou tak plamenně miloval a jíž byl stejně vášnivě milován.

IX TARPEJSKÁ SKÁLA

„Bydlí tady pan Beaumagnan?“ Na druhé straně dveří se otevřela špehýrka a v ní se objevil obličej starého sluhy přilepený na mřížku. „Ano, bydlí, ale pán dnes nepřijímá.“

„Běžte mu vyřídit, že nesu vzkaz od slečny Brigity Rousselinové.“

Beaumagnanův byt, který zabíral celé přízemí, tvořil s prvním patrem jakýsi soukromý palác, uzavřený jako vězení. Žádný zvonek, žádný domovník. Jen železné klepadlo zavěšené na dveřích s vězeňským okénkem.

Raoul čekal déle než pět minut. Návštěva jakéhosi mladíka místo ohlášené návštěvy mladé herečky patrně vyvedla tři spiklence trochu z míry.

Sluha se vrátil a pravil: „Račte mi laskavě dát svoji navštívenku, pane.“ Raoul mu podal navštívenku.

Další čekání. Pak se konečně ozval zvuk otvírané zástrčky a sluha vedl Raoula rozlehlou halou s vyleštěnou podlahou podobající se klášterní hovorně, jejíž zdi se potí vlhkostí.

Minuli několikeré dveře. Poslední byly dvojité, vypolštářované a potažené kůží. Starý sluha je otevřel a hned za mladíkem zavřel. Raoul se ocitl sám tváří v tvář třem svým nepřátelům – jak jinak bychom mohli nazvat tři muže, z nichž dva stáli připraveni v boxerském postoji, jen jen se na mladíka vrhnout.

„To je on, to je opravdu on!“ vykřikl Godefroy d’Étigues v záchvatu vzteku. „Beaumagnane, to je on, to je náš člověk z Gueures, ten, který nám ukradl rameno svícnu! To je ale troufalost! Tak o co vám jde dneska? Snad ne zase o ruku mé dcery!“

Raoul odpověděl se smíchem:

„Ale ale, milý pane, vy nemyslíte na nic jiného. Chovám ke slečně Clarisse hluboké city a v hloubi duše stále hýčkám naději, že ji jednou získám. Ale dnes, zrovna tak jako v Gueures, nemá moje návštěva, abych tak řekl, rodinný charakter.“

„Tak o co vám tedy jde?“ procedil baron mezi zuby.

„V Gueures jsem si vás dovolil zavřít do sklepa. Dnes…“

Beaumagnan musel zasáhnout, jinak by se Godefroy d’Étigues na vetřelce vrhl.

„Uklidni se, Godefroy. Posaďte se, a mladý pán nám laskavě prozradí účel své návštěvy.“ Sám se posadil za svůj psací stůl. Raoul si také sedl.

Než začal mluvit, věnoval chvilku času důkladné prohlídce svých „hostitelů“. Všiml si, že od poslední schůzky v Haie d’Étigues se jejich tváře změnily. Baron zestárl, tváře měl propadlé a v očích se mu chvílemi objevoval výraz plný hrůzy a zděšení, což mladíka velmi udivilo. Jistě to byly výčitky svědomí, které způsobovaly tento horečnatý neklid. Raoul si podobných znaků všiml i na trpícím obličeji Beaumagnanově.

Ten se ale přesto lépe ovládal. I když ho zřejmě také pronásledovaly vzpomínky na mrtvou Josinu, souboj jeho svědomí se odehrával hluboko v nitru a navenek vypadal stále jako muž, který hned tak neztrácí rovnováhu, snad jen v prchavých okamžicích náhlé krize.

A já budu muset tyhle minuty krize vyvolat a využít jich, pomyslel si Raoul. On, nebo já, jeden z nás dvou musí ustoupit.

Beaumagnan pokračoval:

„Co si přejete? Použil jste jméno slečny Rousselinové, abyste se k nám dostal. Z jakého důvodu?“ Raoul odvětil odvážně:

„Abych pokračoval v rozmluvě, kterou jste začal včera večer se slečnou Rousselinovou v divadle des Variétés.“

Zásah byl přímý, Beaumagnan se ale odpovědi nevyhnul, nic nepopřel.

„Obávám se,“ řekl, „že tu rozmluvu chci vést pouze se slečnou Rousselinovou. Proto ji také očekávám.“

„Slečnu Rousselinovou zdržela vážná překážka,“ řekl Raoul. „Vážná překážka?“

„Ano. Stala se obětí pokusu o vraždu.“

„Cože? Co to říkáte? Někdo se ji pokusil zabít? A proč?“

„Aby jí sebral sedm kamenů, jako jste jí vy a vaši přátelé sebrali sedm prstenů.“

Godefroy a Oskar de Bennetot se zavrtěli na židlích. Beaumagnan se ovládl, ale udiveně pohlížel na mladíčka, který toho tolik věděl a choval se tak sebejistě a směle. Nicméně jako protivník mu připadal zanedbatelný, taková muší váha, a bylo to cítit z nedbalého tónu, kterým mu odpověděl:

„Už podruhé se, pane, mícháte do záležitostí, do nichž vám vůbec nic není, a to takovým způsobem, který nás nutí udělit vám lekci. V Gueures jste mé přátele vlákal do léčky a zmocnil se předmětu, který nám patří, což při nejlepší vůli nemohu nazvat jinak než obyčejnou krádeží. Dnes je vaše chování ještě skandálnější. Přijdete sem a osočíte nás přímo do očí bez nejmenšího důvodu, protože sám patrně velmi dobře víte, že jsme ty prsteny neukradli, ale dostali. Můžete nám sdělit, co vás opravňuje k takovému chování?“

„Vy také dobře víte,“ odpověděl Raoul, „že u mne nešlo o krádež, jen o úsilí někoho, kdo sleduje stejný cíl jako vy.“

„Ach, vy tedy sledujete stejný cíl jako my?“ zeptal se Beaumagnan výsměšně. „A jaký je to cíl, prosím vás?“

„Objevení deseti tisíc drahých kamenů schovaných v dutině jednoho hraničního kamene.“

Teď byl Beaumagnan opravdu vyvedený z míry, jeho postoj i rozpačité mlčení to prozrazovalo. Raoul znásobil svůj útok.

„Je tedy samozřejmé, že když oba hledáme pohádkový poklad starých klášterů, musí se naše cesty křížit. Náš cíl nás staví proti sobě. To je celé.“

Poklad klášterů! Žulový hraniční kámen! Deset tisíc drahých kamenů! Každé z těchto slov udeřilo Beaumagnana jako kyj. Musí tedy opět počítat s protivníkem! Sotva se postaral o Cagliostrovou, je tady další osoba chtivá miliónů.

Godefroy d’Étigues a Bennetot zuřivě kouleli očima a jejich atletické hrudníky se nadouvaly chutí k boji. Beaumagnan naopak ztuhl ve snaze zachovat chladnou krev, což bylo podle něj teď nejdůležitější.

„Povídačky!“ řekl a snažil se ovládat svůj hlas a navázat přetrhanou nit svých myšlenek. „Historky staré tetky! Pohádky na dobrou noc! A tímhle vy ztrácíte čas?“

„Neztrácím ho o nic víc než vy,“ odpověděl Raoul, kterému se vůbec nehodilo, aby se Beaumagnan vzpamatoval, a hleděl honem přiživit jeho neklid. „O nic víc než vy, kteří všechno své konání podřizujete hledání pokladu… o nic víc než kardinál de Bonnechose, jehož svědectví určitě nebylo povídáním staré tetky. O nic víc než tucet vašich přátel, kterým děláte vůdce a duchovního otce.“

„Můj Bože,“ předstíral Beaumagnan ironii, „jak dobře jste informován!“

„Lépe, než si můžete pomyslet.“

„A od koho máte ty informace?“

„Od jedné ženy.“

„Od ženy?“

„Od Josefíny Balsamové, hraběnky de Cagliostro.“

„Hraběnky de Cagliostro!“ zvolal Beaumagnan zděšeně. „Vy jste ji tedy znal!“

Raoulův plán se začal okamžitě rozvíjet. Stačilo mu použít v rozmluvě jméno hraběnky Cagliostrové a uvedl svého protivníka do zmatku. Ten zmatek byl tak velký, že Beaumagnan zapomněl na jakoukoli opatrnost a mluvil o hraběnce jako o osobě, která už nežije.

„Vy jste ji znal? Kdy? A kde to bylo? Co vám říkala?“

„Seznámil jsem se s ní na počátku minulé zimy, jako vy, pane,“ odpověděl Raoul zesiluje tak svůj útok. „A od té doby až do chvíle, kdy jsem měl to potěšení seznámit se s dcerou pana barona d’Étigues, jsem ji vídal téměř každý den.“

„Lžete, pane,“ prohlásil Beaumagnan. „Nemohla se s vámi vídat každý den. Byla by přede mnou určitě vyslovila vaše jméno! Byl jsem jejím skutečným přítelem a určitě by přede mnou neměla takové tajemství!“

„Takové tajemství měla.“

„To je hanebná lež! Chcete mi namluvit, že mezi vámi bylo nějaké důvěrné pouto! Ale to se vám nepovede, pane. Josefíně Balsamové můžeme vytýkat spoustu špatných vlastností, koketerii, prohnanost, ale v žádném případě to není zhýralost!“

„Láska není zhýralost,“ pravil Raoul klidně.

„Co to říkáte, láska? Josefína Balsamová vás milovala?“

„Ano, pane.“

Beaumagnan byl zlostí úplně bez sebe. Už se nedokázal ovládnout. Hrozil Raoulovi pěstí u samého obličeje. Teď museli přátelé naopak uklidňovat jeho. Chvěl se vztekem, po čele mu stékal pot.

A mám ho, pomyslel si Raoul. Spáchaný zločin a výčitky svědomí ho nedokázaly zlomit, ale pořád ještě plane láskou, na to ho dostanu tam, kde ho chci mít.

Uběhla jedna nebo dvě minuty. Beaumagnan si otřel obličej. Vypil sklenici vody, a protože si uvědomil, že jeho protivník přes svoji zdánlivou křehkost nepatří k těm, kterých se lze lehce zbavit, pravil:

„Ale tohle je zbytečné a nás to jen zavádí, pane. Vaše osobní city k hraběnce Cagliostrové nemají vůbec nic společného s tím, co nás zajímá dnes. Vracím se tedy ke své první otázce: co vás sem přivádí?“

„Vysvětlení je velmi jednoduché,“ odpověděl Raoul. „Všechno se točí kolem církevního bohatství nashromážděného ve středověku, bohatství, které chcete získat pro tovaryšstvo Ježíšovo. Bohatství, které plynulo do sedmi hlavních opatství kraje Caux ze všech francouzských provincií, vytvořilo obrovský poklad. Spravovalo ho sedm pověřenců, z nichž jen jeden znal jeho přesné umístění a heslo. Každé opatství vlastnilo svůj opatský prsten předávaný z generace na generaci dalšímu pověřenci správy pokladu. Výbor sedmi pověřenců měl jako symbol svého poslání sedmiramenný svícen, jehož každé rameno neslo (jako vzpomínku na hebrejskou liturgii a Mojžíšův chrám) kámen stejné barvy, jaký byl na prstenu. Tak rameno svícnu, které jsem našel v Gueures, je ozdobeno rudým kamenem, falešným granátem, který měl symbolizovat toto opatství. Dále víme, že poslední pověřenec správou pokladu, poslední, kdo znal jeho umístění a heslo, byl bratr Nicolas, mnich z opatství Fécampu.

Souhlasí?“

„Ano.“

„Tak tedy teď už víte, co chci. Chci znát jména sedmi opatství, kde má cenu hledat poklad. Těch sedm jmen je vyryto na vnitřní straně prstenů, které vám slečna Brigita Rousselinová včera večer v divadle vydala. Stačí mi, když se na ty prsteny podívám.“

„Chcete říct,“ odsekával Beaumagnan odměřeně, „že vy se chcete teď na tomto místě za jedinou minutu dovědět to, po čem my pátráme celá léta?“

„Přesně to mám na mysli.“

„A když odmítnu?“

„Promiňte, odmítáte tedy? Odpovím jen na přesně formulovanou odpověď.“

„Samozřejmě, že odmítám! Váš požadavek je naprosto nesmyslný a já ho kategoricky odmítám splnit!“

„Tak vás tedy udám.“

Beaumagnan vypadal zaskočeně. Prohlížel si Raoula, jako by měl před sebou šílence.

„Vy mě udáte… Co má zase znamenat tohle?“

„Udám vás tři jako vrahy Josefíny Balsamové, hraběnky de Cagliostro.“

Neozvalo se ani slovo protestu. Neobjevilo se jediné gesto vzpoury proti takovému nařčení. Godefroy d’Étigues a jeho bratranec Bennetot se sesunuli na svých židlích ještě níž, jako by se chtěli schovat, Beaumagnan byl smrtelně bledý a jeho zamýšlený výsměch vyzněl jako ubohý, děsivý škleb.

Zvedl se, otočil klíčem v zámku a strčil ho do kapsy. Tohle gesto jako by vrátilo jeho spolčencům trochu sil. Očekávání násilného činu, na který se jejich vůdce patrně připravoval, je vzkřísilo.

Raoul si ještě dovolil odvážně zažertovat:

„Pane, když přijde nový rekrut k regimentu, posadí ho na koně bez třmenů, aby poznali, jak dlouho vydrží sedět zpříma.“

„To znamená…?“

„To znamená, že jsem přísahal, že nikdy nebudu mít u sebe revolver, dokud se dokážu z každé obtížné situace dostat jen za pomoci svého mozku. Tak tedy, varoval jsem vás: nemám ostruhy… nebo spíš nemám revolver. Vy jste tři a všichni jste ozbrojení, já jsem sám. Tedy…“

„Tedy dost toho povídání,“ prohlásil Beaumagnan hrozivým hlasem. „Chci slyšet fakta. Vy nás viníte z toho, že jsme zavraždili hraběnku Cagliostrovou?“

„Ano.“

„Jistě máte nějaké důkazy na podporu svého tvrzení.“

„Mám.“

„Poslouchám.“

„Tak tedy. Před několika týdny jsem obcházel kolem zámku Haie d’Étigues v očekávání, že spatřím slečnu d’Étigues, a vtom jsem spatřil kočár, který řídil jeden z vašich přátel. Kočár vjel na nádvoří zámku. Vnikl jsem tam za ním. Odvedli jste Josefínu Balsamovou do sálu ve staré věži, kde jste uspořádali jakýsi tribunál. Proces, který jste vedli, byl naprosto nezákonný a zločinný. Vy jste vystupoval jako veřejný žalobce, pane, a byl jste natolik prohnaný a ješitný, že jste dokonce naznačil, že ta žena byla vaší milenkou. Co se týče těchhle dvou pánů, hráli v tom dramatu role katů.“

„Důkaz! Chci důkaz!“ zaskřípal Beaumagnan zuby. Jeho tvář teď byla k nepoznání změněná.

„Byl jsem tam, schovaný ve výklenku starého okna, přímo nad vaší hlavou, pane.“

„To je nemožné,“ blábolil Beaumagnan. „Kdyby to byla pravda, určitě byste se pokusil ji zachránit.“

„A před čím?“ zeptal se Raoul, který v žádném případě nechtěl prozradit, že hraběnka žije. „Věřil jsem, spolu s vašimi přáteli, že ji odsuzujete k internaci v ústavu pro duševně choré v Anglii. Odešel jsem ve stejnou chvíli jako ostatní. Běžel jsem až do Étretatu. Tam jsem si najal loďku a vesloval naproti té anglické jachtě, o níž jste mluvil. Měl jsem v úmyslu zastrašit kapitána.

Moje počínání bylo naprosto zbytečné a stálo ubohou hraběnku život. Až později jsem prohlédl vaši hnusnou lest a potom jsem už dokázal rekonstruovat váš zločin do nejmenších detailů. Dopravili jste hraběnku po Farářových schodech dolů, naložili do děravé loďky, vyvezli na moře a utopili.“

Tři muži naslouchali Raoulovu vyprávění s viditelnou hrůzou v očích a pomaloučku postrkovali své židle blíž k němu. Bennetot odstrčil stůl, který je odděloval od mladíka. Raoul si všiml kruté tváře Godefroye d’Étigues a křeče stahující mu ústa.

Stačilo jedno Beaumagnanovo gesto a baron by vytáhl revolver a prostřelil mozek toho neopatrného mladíka…

Možná že to byla právě jeho nevysvětlitelná neopatrnost, která oddálila Beaumagnanův rozkaz. Zašeptal s hrozivým výrazem:

„Znovu vám opakuji, pane, že nemáte nejmenší právo jednat tak, jak činíte, a míchat se do věcí, které se vás pranic netýkají. Ale nechci lhát a popírat to, co se stalo. Jenom… jenom se ptám, jak jste se mohl odvážit přijít sem a sdělit nám, že jste odhalil naše strašné tajemství. To je víc než provokace,

to je šílenství!“

„A proč, pane?“ zeptal se Raoul nevinně.

„Protože váš život je v našich rukách.“ Pokrčil rameny.

„Můj život je mimo jakékoli nebezpečí.“

„Ale my jsme tři a jistě uznáte, že nebudeme váhat a uchráníme si svoji bezpečnost.“

„Neriskuji ve vaší společnosti nic. Dokonce je to totéž, jako kdybyste byli mými ochránci.“

„Jste si tím absolutně jist?“

„Ano, protože jste mě po tom, co jsem vám řekl, ještě nezabili.“

„A když se rozhodnu teď?“

„O hodinu později budete všichni tři zatčeni.“

„No, to už je příliš!“

„Ani ne. Teď jsou čtyři hodiny pět minut. Jeden můj přítel se prochází u pařížské prefektury. Jestli se k němu nepřipojím ve tři čtvrti na pět, uvědomí šéfa policie.“

„Povídačky! Výmysly!“ zvolal Beaumagnan, který, jak se zdálo, znovu ožil nadějí. „Mne všude dobře znají. Jakmile váš přítel pronese moje jméno, vysmějí se mu.“

„Naopak, vyslechnou ho.“

„Připrav se…“ zamumlal Beaumagnan k baronu d’Étigues.

Rozsudek smrti teď visel ve vzduchu. Raoul pocítil, že jde do tuhého. Ještě okamžik a ten rozkaz, jehož vyřčení oddaloval svou neobyčejnou chladnokrevností, zazní a on bude mrtev.

„Ještě jedno slovo,“ řekl.

„Mluvte,“ zabručel Beaumagnan, „ale jen pod podmínkou, že to slovo bude skutečným důkazem proti nám. Nechci slyšet už žádné obžaloby. Nechci s vámi ztrácet čas. Chci důkaz. Okamžitý důkaz, jinak…“

Znovu se zvedl. Raoul se také postavil, přiblížil k němu svou tvář a dívaje se mu zblízka do očí, pronesl pomalu:

„Důkaz… Jinak smrt, to chcete říct?“

„Ano.“

„Tady je má odpověď. Okamžitě mi ukažte těch sedm prstenů. Jinak…“

„Jinak…“

„Jinak můj přítel předá policii dopis, který jste napsal panu baronu d’Étigues. V něm přesně popisujete, jakým způsobem se hodláte zmocnit Josefíny Balsamové a zavraždit ji.“

Beaumagnan hrál překvapeného:

„Dopis? A nabádání k vraždě?“

„Ano,“ přitakal Raoul. „Dopis, který je sice trochu zašifrovaný, ale stačí jen vypustit přebytečné věty.“ Beaumagnan se rozesmál:

„Ach ano, už vím… vzpomínám si… taková čmáranice…“

„Čmáranice, která tvoří proti vám důkaz, jak vyžadujete.“

„Opravdu… přiznávám,“ řekl Beaumagnan stále ironicky. „Napsal jsem takový dopis. Jenže nejsem žádný studentík. Baron mi ho vrátil ještě před začátkem našeho setkání.“

„Vrátil vám jen kopii. Originál mám já. Našel jsem ho ve škvíře baronova psacího stolu. A ten originál předá můj přítel policii.“

Kruh kolem Raoula se sevřel. Hrozivé tváře obou bratranců teď vyjadřovaly pouze strach a úzkost. Raoul si pomyslel, že souboj skončil a skončil bez boje. Jen zařinčení zbraní, několik falešných výpadů. Žádný boj na tělo. Šikovným manipulováním se mu podařilo Beaumagnana tak zmást a přivést do takového stavu, že už nedokázal prohlédnout slabiny protivníkova tvrzení. Věřil všemu, co Raoul řekl.

Už neváhal, prudce přistoupil ke svému stolu, otevřel zásuvku, vyndal z ní sedm prstenů a řekl pouze:

„Kdo mi zaručí, že ten dopis stejně nepoužijete?“

„Máte mé slovo, pane, a pak, mezi námi, události se nemusí vyvíjet vždycky v můj prospěch. Až se setkáme příště, možná budete mít navrch vy.“

„O tom nepochybujte, pane,“ řekl Beaumagnan se špatně ovládaným vztekem.

Raoul uchopil prsteny horečně se chvějící rukou. Každý z nich měl na své vnitřní straně skutečně jméno jednoho opatství. Rychle si je napsal na kousek papíru:

Fécamp

Saint-Wandrille Jumieges Valmont

Gruchet-le-Valasse Montivilliers

Saint-Georges-de-Boscherville.

Beumagnan zazvonil, ale zdržel sluhu v chodbě a přistoupil k Raoulovi:

„Pro každý případ mám pro vás ještě návrh… Znáte naše úmysly. Víte, kam jsme dospěli a že cíl už není daleko.“

„To vím,“ řekl Raoul.

„Nechcete – a říkám vám to bez postranních úmyslů – se k nám přidat a vstoupit mezi nás?“

„Za stejných podmínek jako vaši přátelé?“

„Za stejných podmínek jako já.“

Nabídka byla solidní. Raoul to cítil a byl touto poctou trochu zaskočen. Možná by byl přijal, kdyby neměl Josefínu. Ale mezi ní a Beaumagnanem bylo smíření nemožné.

„Děkuji vám,“ odpověděl tedy. „Musím odmítnout z ryze osobních důvodů.“

„Tak jsme tedy nepřátelé?“

„Ne, pane, jen protivníci.“

„Nepřátelé,“ trval Beaumagnan na svém. „A jako takového vás budu brát…“

„… A zacházet se mnou jako s hraběnkou,“ přerušil ho Raoul.

„Sám jste to řekl, pane. Víte dobře, že velikost našeho cíle ospravedlňuje prostředky, kterých používáme. Jestli se ty prostředky obrátí jednoho dne proti vám, řekněte si, že jste to sám chtěl.“

„Sám jsem to chtěl.“ Beaumagnan zavolal sluhu.

„Vyprovoďte pána.“

Raoul vysekl tři hluboké poklony a kráčel dlouhou chodbou až ke dveřím s okénkem, které teď byly otevřené. Tam řekl starému sluhovi:

„Počkejte na mne ještě vteřinku, příteli.“

Rychle se vrátil do pracovny, kde tři muži stále ještě hovořili, zastavil se na prahu s rukou na klice, a jistý si svým rychlým ústupem, pravil roztomile:

„Ještě něco k tomu kompromitujícímu dopisu. Musím se vám přiznat k něčemu, co vás zajisté uklidní. Nikdy jsem si neudělal kopii a žádný můj přítel tedy nevlastní originál. A skutečně si myslíte, že moje historka o příteli, který krouží kolem prefektury, je pravděpodobná? Spěte sladce, pánové, těším se na další setkání.“

Zavřel dveře Beaumagnanovi před nosem a doběhl ke dveřím dřív, než jeho protivník stačil varovat sluhu.

Druhá bitva byla vyhrána.

Na konci ulice čekala v drožce Josefína, která ho k Beaumagnanovi přivezla. Vystrkovala netrpělivě hlavu z okénka.

„Kočí,“ křikl Raoul, „jeďte na nádraží Saint-Lazare, k odjezdu hlavních linek.“

Pak skočil do vozu, celý se třásl radostí a začal vykřikovat: „Raoul je velký dobyvatel! Jen se podívej, miláčku, tady máš těch sedm jmen, která potřebujeme. Vezmi si ten seznam.“

„Tak jaké to bylo?“ zeptala se.

„Jaké to bylo! Je to hotové. Druhé vítězství v jednom dni a jaké vítězství! Pane Bože, jak snadné je obelstít lidi! Stačí trochu odvahy, pár chytrých nápadů, logika a silná vůle dospět tam, kam si přeji. A překážky začnou padat samy od sebe. Beaumagnan je pěkný chytrák, co? No vidíš, a napálil jsem ho jako tebe, má milá Josino. Tak co, dělá ti tvůj žák čest? Dva mistři první třídy, Beaumagnan a Cagliostrova dcera, a takové pískle, takový studentík je oba dva přelstí a porazí v jednom dni! No, co ty na to, Josino?“

Najednou přerušil svůj výlev:

„Nezlobíš se na mne, že takhle mluvím?“

„Ale ne, vůbec ne,“ odpověděla s úsměvem.

„A ta věc, co jsem ti provedl, už tě nemrzí?“

„Neptej se mě příliš,“ řekla, „a pamatuj si, že není rozumné urážet mou pýchu. Jsem dost pyšná a taky mstivá. Ale na tebe se člověk nevydrží dlouho zlobit. Máš v sobě něco, co člověka odzbrojí.“

„To Beaumagnana jsem ale neodzbrojil.“

„Beaumagnan je muž.“

„Ano, a já vedu válku s muži! A skutečně si myslím, že jsem se narodil zrovna pro tohle, Josino. Ano, narodil jsem se pro dobrodružství, pro boj, pro něco zvláštního, báječného! Cítím, že není žádná situace, z níž bych nedokázal něco vytěžit. Josino, je to krásné bojovat, když víš, že zvítězíš!“

Jeli úzkými uličkami na levém břehu. Přejeli Seinu.

„Ode dneška vím, Josino, že zvítězím. Mám všechny trumfy v ruce. Za několik hodin budu v Lillebonne. Vyslídím vdovu Rousselinovou a ať se jí to bude líbit, nebo ne, prohlídnu si skříňku ze vzácného dřeva a přečtu si tam zašifrované heslo. A bude to! To by v tom byl čert, abych neuspěl a nenašel ten poklad, když budu mít v ruce jména sedmi opatství a heslo!“

Josina se jeho nadšení jen smála. Skákal radostí. Vyprávěl o svém střetnutí s Beaumagnanem. Líbal a objímal mladou ženu, dělal dlouhý nos na kolemjdoucí, otvíral okénko a plísnil kočího, že jeho kůň se táhne jako šnek.

„Popožeň ho, ty starý papriko! Máš čest vézt ve svém voze boha štěstěny a královnu krásy a dovolíš si jet krokem?“

Kočár jel teď kolem Opery. Pak to vzal ulicí Petits-Champs a Kapucínskou. V ulici Caumartin se dal kůň do cvalu.

„Skvělé!“ křičel Raoul. „Je za dvanáct minut pět. Budeme tam včas. Doprovodíš mě do Lillebonne?“

„Proč? Když tam bude jeden z nás, úplně to postačí.“

„Získal jsem tvou důvěru v pravý čas a uvidíš, že tě nezklamu. Jsme spolu svázáni a úspěch jednoho je i úspěchem druhého.“

Ale když se kočár blížil k ulici Auber, otevřela se náhle dvířka na levé straně, kočár se prudce obrátil a aniž zpomalil, vjel do jednoho dvora.

Z obou stran přiskočili tři muži. Hrubě popadli Raoula a odtáhli ho, než se zmohl na nějaký odpor. Jenom ještě zaslechl hlas Josefíny Balsamové, která zůstala ve voze, jak přikazuje:

„Na nádraží Saint-Lazare, ale rychle!“

To už ho muži vtáhli do domu a hodili do polotemné místnosti s masivními dveřmi, které za sebou pečlivě zavřeli.

Radost, které byl Raoul před chvílí plný, ještě úplně nepominula, a on se pořád ještě smál a žertoval, ale do hlasu se mu čím dál tím víc mísil vztek.

„Tak teď zas já…! Bravo, Josefíno… To byl mistrovský kousek! Tomu říkám zásah! A rovnou do černého…! Fakt, tohle jsem nečekal. Ale to tě skutečně mé vychloubání muselo pobavit – narodil jsem se pro boj, pro něco zvláštního, báječného! Cha cha! Když se někdo nechá takhle nachytat, měl by radši mlčet. To jsem teda dopadl!“

Vrhl se ke dveřím. Nebylo to k ničemu, vždyť ty dveře mohly patřit klidně vězení, tak byly masivní a dobře zavřené. Chtěl se vyšplhat k malému okénku, které pouštělo dovnitř trochu světla, a

přemýšlel, jak se k němu dostat, když jeho pozornost upoutal nějaký šramot. Ohlédl se a uviděl, že na jedné zdi, až tam, kde svírá úhel se stropem, je otvor jako malá střílnička a vykukuje z něj hlaveň pušky. Samozřejmě namířená na něj a sledující přesně jeho pohyby. Když se zastavil, zastavila se i ona.

Všechen jeho vztek se obrátil na toho neviditelného střelce. Zahrnul ho nadávkami a výčitkami: „Ty jeden grázle, ty zbabělče! Vylez z té své díry a pojď se mi ukázat! Co to máš za řemeslo? Jdi říct své paní, že kašlu na její kumpány…“

Náhle ustal. Celé tohle blábolení mu najednou začalo připadat ubohé a hloupé. Ze vzteku přešel do absolutní rezignace, natáhl se na železné lůžko, které stálo v alkovně, kde byla také jakási koupelna.

„Klidně mě můžeš zabít, jestli chceš, ale nech mě spát…“

Raoul však na spánek nepomýšlel. Chtěl si jen ujasnit situaci a vyvodit z ní nějaké závěry. Výsledek jeho uvažování se dal shrnout do jedné věty: Josefína Balsamová přišla a shrábla ovoce jeho úsilí a vítězství nad Beaumagnanem.

Ale kolik musela mít k dispozici lidí a prostředků, aby mohla jednat tak pohotově! Raoul nepochyboval o tom, že Leonard ještě s jiným komplicem ho sledoval v dalším voze až k Beaumagnanovi a okamžitě potom se s ní spojil. Pak šel nastražit léčku do ulice Caumartin, do bytu speciálně určeného pro tyto účely, zatímco Josefína na něj čekala.

Co zmohl on, ve svém věku, proti takovým nepřátelům? Z jedné strany Beaumagnan a celá řada jeho spojenců, z druhé strany Josefína a dobře zorganizovaná banda zločinců!

Raoul dospěl k rozhodnutí:

Ať už se vrátím na dobrou cestu, v což doufám, nebo zůstanu dobrodruhem, což je pravděpodobnější, přísahám, že si také obstarám komplice a prostředky. Jedinec nemá šanci uspět. Jedině velcí šéfové mohou dospět k cíli. Myslel jsem si, že ovládám Josinu, a přitom to bude ona, kdo dnes večer vezme do ruky hledanou skříňku, zatímco Raoul tady bude úpět na vlhké slámě.

Najednou ho přepadla strašlivá únava a pokoušel se o něj spánek. Snažil se bojovat proti té zvláštní ospalosti, ale jeho mozek jako by se obklopil mlhou. Současně pocítil lehkou nevolnost a tíhu v žaludku.

Pokoušel se to všechno setřást, a tak chodil. Vydržel jen chvilku, strašlivá únava ho brzy dostala na matraci. Napadlo ho něco strašného: vzpomněl si, že ještě ve voze vytáhla Josefína Balsamová z kapsy malou zlatou bonboniéru, kterou s sebou obvykle vozila, a vzala si z ní tři bonbóny a automaticky mu také nabídla.

Ach, pomyslel si pokrytý potem, otrávila mě… ty zbývající bonbóny obsahovaly jed…

Nemohl tuhle myšlenku dále rozvádět, protože najednou pocítil závrať, zdálo se mu, že se ocitl na pokraji černé propasti, kam se začal se vzlykotem propadat…

Myšlenka na smrt Raoula tak zaujala, že když se probudil, nevěřil zpočátku tomu, že je naživu. Provedl několik dechových cvičení, štípl se do paže, promluvil nahlas. Žil! Tenhle pocit ještě umocnil hluk doléhající sem z ulice.

Rozhodně tedy nejsem mrtvý, řekl si. Ale jak špatné mínění mám o ženě, kterou miluji! Ona mi podá obyčejný uspávací prostředek, na což má samozřejmě právo, a já z ní hned udělám travičku!

Nemohl určit, jak dlouho spal. Den? Dva? Nebo víc? Měl těžkou hlavu, nedokázal se soustředit a údy mu svazovala tíha.

U zdi byl košík s jídlem a pitím, který sem patrně spustili z okénka. Ze zdi už nevykukovala žádná hlaveň pušky.

Měl hlad a žízeň. Jedl a pil. Jeho únava a ochablost byly tak velké, že se vůbec nestaral o následky, jaké by jeho poživačnost mohla mít. Uspávadlo? Jed? Bylo mu to úplně jedno. Chvilkový spánek nebo spánek věčný, na tom mu teď vůbec nezáleželo. Uložil se a znovu spal, hodiny, noci, dny…

Ve spánku zažil Raoul zvláštní věci, patrně to byl sen: jako by se na konci černého tunelu objevilo světlo. Zdálo se mu, že otevřel oči a uviděl obdélníkový obraz namalovaný na plátně, který se však neustále měnil, objevovala se tam krajina, tu ozářená sluncem, tu zakrytá mrakem.

Teď už mu stačilo jen natáhnout ruku, aby se mohl najíst a napít. Trochu ochutnal. Víno bylo

kořeněné a voňavé. Zdálo se mu, že mu vrací energii do žil. Očím se vrátil jas. Obdélníkový obraz se proměnil v otevřené okno, kterým byly vidět jakési pahorky, louky a venkovská zvonice.

Teď byl v jiné místnosti, malinké, ale jako by tu už někdy předtím byl. Ale kdy? Byly tu jeho šaty, jeho prádlo a knihy.

Místo schodiště tu byl žebřík. Proč by po něm nevystoupil, když už se mu vrátily síly? Stačilo chtít. Vylezl nahoru, hlavou zvedl padací dvířka a ocitl se na čerstvém vzduchu. Napravo i nalevo byla řeka. Zašeptal: „Paluba na Bezstarostné… Seina… Pobřeží Dvou milenců…“

Popošel o několik kroků.

Na palubě seděla v proutěném křesle Josina.

Z touhy po pomstě a vzteku, který na ni měl, v něm najednou nezůstalo vůbec nic. Cítil jen lásku a touhu, která ho rozechvívala od hlavy až k patám. Veškerá zlost a pomstychtivost se rozplynula v jedinou potřebu – sevřít ji do náručí.

Nepřítel? Zlodějka? Možná i zločinec většího formátu? Ne. Jenom žena, žena především. A jaká žena!

Jako obyčejně byla oblečena velmi jednoduše, na hlavě měla závoj, který tlumil odlesky jejích vlasů a tolik ji připodobňoval madonám Bernardina Luiniho. Krk měla obnažený, pleť byla vlhká a jemná.

Krásné ruce složené na kolenou. Pozorovala příkrý svah pobřeží Dvou milenců a nic nemohlo být něžnější a sladší než její tvář ozářená zvláštním úsměvem, který vyjadřoval hloubku a tajemství.

Raoul už se jí téměř dotýkal, když ho zpozorovala. Trošku se začervenala a sklopila víčka, dívala se na něj jen skrz dlouhé hnědé řasy. Nikdy žádná žena nedokázala projevit tak krásně stud a nevinnou bázeň, nikdy žádná nevypadala méně chtivě a koketně.

Raoul byl dojatý a vzrušený. Ona se bála jejich prvního setkání! Bála se snad, že ji napadne, že na ni bude hrubý, zahrne ji výčitkami a urážkami, nebo snad, a to by bylo nejhorší ze všeho, že jí ukáže své pohrdání a odejde! Raoul se třásl jako děcko. V tuto chvíli pro něj mělo cenu jen to, co mělo

odjakživa cenu pro všechny milence: objetí, polibek, spojené ruce, pohled z očí do očí, splynutí rtů… Padl před ní na kolena.

X ZMRZAČENÁ RUKA

Výkupným takových lásek bývá mlčení, k němuž jsou odsouzeny. I když ústa hovoří, zvuk slov nepřehluší ponuré ticho osamocených myšlenek obou milenců. Každý sleduje v myšlenkách svou vlastní cestu a nikdy nepronikne do života toho druhého. Byl to zoufalý dialog, jímž trpěl hlavně Raoul čím dál víc, vždyť on sám byl stále připravený vylít si srdce.

Ale i Josinu patrně to zvláštní mlčení trápilo. Několikrát se ocitla ve stavu tak silné únavy nebo spíš rozmrzelosti, že už se téměř svému milenci se vším svěřila, odhalila mu svá tajemství, jako by konečně přišla ta chvíle důvěrného popovídání, které sbližuje milence více než něžnosti. Jednou se v Raoulově náruči rozplakala s takovým smutkem a zoufalstvím, že Raoul zadoufal, že teď konečně odhodí zábrany, které ji svazovaly, a promluví. Ale hned se vzpamatovala a byla ještě vzdálenější než kdy předtím.

Nemůže se nikomu svěřit, pomyslel si. Patří k bytostem, které žijí jaksi mimo, v nekonečné samotě bez konce. Je zajatkyní obrazu, který si o sobě sama vytvořila, zajatkyní záhady, kterou se záměrně opředla a která ji drží ve svých neviditelných poutech. Jako Cagliostrova dcera si zvykla na temnotu, komplikace, léčky, intriky, pletichy. Kdyby komukoli vyprávěla jen o jedné ze svých machinací, dala by mu do ruky nit, která by ho provedla celým bludištěm. Z toho má strach, a tak raději mlčí a uzavírá se do sebe.

Raoul tedy mlčel také a střehl se udělat narážku na dobrodružství, které spolu prožili, a na problém, jehož řešení hledali. Nic nevěděl. Zmocnila se skříňky? Znala už písmena, která jí otvírala cestu k bohatství? Nebo už dokonce vložila ruku do dutiny legendárního hraničního balvanu a vlastnila už ty tisíce a tisíce drahokamů?

Odpovědí na tyto v duchu kladené otázky mu nebylo nic než mlčení.

Navíc od té doby, co byli pryč z Rouenu, jejich důvěrnosti ochably. Na scéně se znovu objevil Leonard, ale Raoulovi se vyhýbal. Znovu začaly tajné schůzky. Starý kočár a neúnavní koníci denně odváželi Josefínu Balsamovou. Kam? Co podnikala? Raoul věděl, že blízko řeky jsou tři opatství: Saint-Georges-de-Boscherville, Jumieges, Saint-Wandrille. Ale jestli se vydávala každý den k těmto místům, neznamenalo to snad, že ještě nic není rozhodnuto, že její plány jednoduše selhaly?

Tahle myšlenka Raoula okamžitě podnítila k činu. Z hostince poblíž Haie d’Étigues si nechal poslat kolo, které si tam uschoval, a podnikl cestu až k Lillebonne, kde bydlela Brigitina matka. Tam se dozvěděl, že před dvanácti dny – to odpovídalo době, kdy Josefína podnikla jeden ze svých výletů – zamkla vdova Rousselinová svůj dům a vypravila se, jak řekla, za dcerou do Paříže. Sousedky tvrdily, že ji večer před odjezdem navštívila nějaká dáma.

Až k desáté hodině večer se Raoul vracel k nákladnímu člunu, který kotvil jihozápadně od první zákruty za Rouenem. Těsně před cílem své cesty předjel Josefínin kočár, který s námahou táhli, jako by byli na pokraji sil, Leonardovi koníci. Na břehu řeky Leonard vyskočil, otevřel dvířka, naklonil se do kočáru a vytáhl z něj bezvládné Josefínino tělo. Naložil si ho na ramena. Raoul přiběhl. Oba potom donesli mladou ženu do její kabiny, kam okamžitě přiběhli manželé Delatrovi.

„Postarejte se o ni,“ řekl Leonard prudce. „Jen omdlela. Ale pozor, jde do tuhého. Nikdo ať se odtud ani nehne!“ Znovu nastoupil do vozu a odjel.

Josefína blouznila celou noc, ale Raoul nezachytil žádné ze slov, která jí unikala. Následujícího rána už byla v pořádku. Večer si Raoul zašel do blízkého městečka a obstaral si rouenský deník. Mezi různými zprávami z celého kraje četl i toto:

„Včera v odpoledních hodinách upozornil jeden řezník četnickou stanici v Caudebeku na to, že slyšel ženský hlas volající o pomoc. Ten hlas vycházel z bývalé vápenky na okraji maulévrierského lesa.

Četnický strážmistr s jedním četníkem se okamžitě dostavili na označené místo. Když se tito představitelé zákona blížili k sadu, kde se nachází zmíněná vápenka, uviděli skrze větvoví dva muže, kteří vláčeli nějakou ženu k uzavřenému vozu. U něj stála jiná žena. Protože četníci museli objet křoviska, dostali se na místo až poté, co vůz odjel. Okamžitě se dali do pronásledování doufajíce, že ho brzy snadno dostihnou. Ale vůz táhli tak rychlí koně, a navíc vozka se musel tak dokonale vyznat v kraji, že se četníkům ztratili ve spleti cest mezi Caudebekem a Mottevillem. Navíc už se setmělo a četníkům se tedy nepodařilo zjistit, kam tihle podaření ptáčci ulétli.“

„A nikdy se jim to nepodaří,“ řekl si Raoul s jistotou. „Nikdo jiný než já si nemůže dokonale seřadit fakta, protože já jediný vím, odkud odjeli a kam dojeli.“

Raoul chvíli přemýšlel a pak dospěl k jednoznačnému závěru:

Je to naprosto jasné. Vdova Rousselinová je ve staré vápence a hlídá ji tam nějaký komplic. Josefína Balsamová a Leonard ji vytáhli z Lillebonne a zavřeli ji tam. Jezdí tam za ní každý den a snaží se z ní vytáhnout, co ví. Včera to s tím vyptáváním patrně trochu přehnali. Vdova Rousselinová křičí. Objeví se četníci a vzápětí následuje zběsilý útěk. Naštěstí se jim podaří uniknout. Cestou zajatkyni schovají do jiného úkrytu, který si předem připravili. To je jejich záchrana. Ale všechny ty překotné události vyvolaly u Josefíny nervovou krizi, což se jí ostatně stává dost často. Omdlí.

Raoul si rozložil speciální mapu. Z maulévrierského lesa až k Bezstarostné vede přímá cesta dlouhá asi 30 kilometrů. Vdova Rousselinová je určitě uvězněná někde v blízkosti té cesty, buď kousek napravo nebo nalevo od ní.

Místo, kde se odehraje boj, tedy dobře znám, řekl si Raoul, a se svým vstupem na scénu věru nebudu moc dlouho otálet.

Dal se do práce hned následujícího dne. Toulal se po normandských cestách a vyptával se. Potřeboval zjistit, kudy projížděl „starý kočár tažený dvěma malými koníky“. Logicky i osudově muselo pátrání dospět k úspěšnému konci.

V těch dnech byla Josefínina a Raoulova láska patrně nejprudší a nejvášnivější. Mladá žena si byla dobře vědoma toho, že ji hledá policie. Ještě nezapomněla na události v hostinci matky Vasseurové v Doudevillu, a tak se neodvažovala opustit Bezstarostnou a toulat se po cauxském kraji. Kdykoli se tedy Raoul vracel ze svých výprav, čekala na něj. Vrhali se jeden druhému do náruče a milovali se zoufale, jako by cítili, že se blíží konec jejich lásky, a chtěli vychutnat poslední společné chvíle.

Prožívali bolestné radosti dvou milenců, které osud rozděluje. Byly to trpké radosti otrávené pochybnostmi. Každý z nich věděl, že ten druhý skrývá tajemství. Leželi si v náručí, jejich rty byly spojené, a přesto byla jejich láska rovna nenávisti.

„Miluji tě, miluji tě,“ opakoval Raoul vášnivě a přitom v hloubi duše přemýšlel o tom, jak vyrvat, vdovu Rousselinovou z drápů hraběnky Cagliostrové.

Tiskli se k sobě s prudkostí dvou nepřátel připravených k boji. V jejich laskání byla brutalita, v očích hrozba, v jejich myšlenkách nenávist, v něžnostech beznaděj. Číhali jeden na druhého, aby odhalili slabé místo svého protivníka, kde by nejspíš pocítil chystaný zásah.

Jedné noci se Raoul probudil s divným pocitem. Josina stála u jeho lůžka a dívala se na něj ve světle lampy. Zachvěl se. Na Josinině půvabném obličeji tkvěl její obvyklý úsměv. Ale proč ten úsměv připadal Raoulovi tak zlý a krutý?

„Co je?“ zeptal se, „chceš mi něco?“

„Nic… nic…“ odpověděla roztržitě a vzdálila se. Za chvilku se vrátila a ukázala Raoulovi fotografii.

„Našla jsem to v tvé peněžence. Je neuvěřitelné, že u sebe nosíš fotografii té ženy. Kdo je to?“ Poznal Clarissu d’Étigues a váhavě odpověděl:

„Nevím… to náhodou…“

„Nelži!“ křikla prudce, „jen nelži. Je to Clarissa d’Étigues. Myslíš, že jsem ji nikdy neviděla a že nevím, že jste spolu něco měli? Byla tvou milenkou!“

„Ne, ne, to není pravda,“ odpověděl živě.

„Byla tvou milenkou,“ opakovala, „jsem o tom přesvědčená. A ona tě pořád miluje, mezi vámi to neskončilo.“

Pokrčil rameny, ale Josina ho nenechala, aby dál bránil mladou dívku, a přerušila ho:

„Dost, Raoule. Varovala jsem tě. Nebudu ji hledat, ale jestli mi ji osud přivede do cesty, tím hůř pro ni.“

„A tím hůř i pro tebe, Josino, jestli jí zkřivíš jediný vlásek,“ vykřikl Raoul neopatrně. Zbledla. Brada se jí lehce chvěla, položila ruku na Raoulův krk a vypravila ze sebe:

„Ty se odvažuješ… bránit ji proti mně… proti mně!“

Její chladná ruka se svírala v křeči. Raoul měl pocit, že ho zardousí. Vyskočil z postele. Teď se vyděsila Josina. Myslela si, že se na ni vrhne, a tak vytáhla z korzetu tenkou dýku s blýskavým ostřím.

Pozorovali se navzájem, oba v postoji zápasníka před bojem. Bylo to tak hrozné, tak smutné, že Raoul nakonec zašeptal:

„Ach, Josino, to je smutné, že jsme dospěli až k takovým koncům.“

Také ji najednou přemohlo dojetí, padla na židli a Raoul se vrhl k jejím nohám.

„Obejmi mě, Raoule… obejmi mě… nemysleme už na to.“

Vášnivě se svírali v objetí, ale Raoul si dobře všiml, že nepustila z ruky dýku a drží ji tak, že by ji jediným gestem dokázala vrazit Raoulovi do šíje.

Toho dne v osm hodin ráno opustil Raoul Bezstarostnou.

Nemohu od ní čekat nic dobrého, říkal si. V lásce to je něco jiného. Miluje mne a stejně jako já se chce lásce bezvýhradně odevzdat. Ale to nikdy nedokáže. Má duši nepřítele. Nedůvěřuje nikomu a mně v první řadě.

Pořád pro něj zůstávala neproniknutelnou záhadou. Jedinou věc nechtěl a nemohl připustit: že by se mohla dopustit zločinu. I přes všechna podezření, přes všechny důkazy, přesto, že věděl o zlu číhajícím v její duši, odmítal věřit tomu, že by žena s tváří tak sladkou a s úsměvem tak mírným mohla spáchat zločin. Ne, na Josininých rukách určitě nelpěla krev.

Musel ale myslet na Leonarda. Tenhle člověk se určitě neštítil ničeho a jistě by byl schopen podrobit vdovu Rousselinovou těm nejstrašnějším mukám.

Od Rouenu do Dauclairu se vine cesta mezi ovocnými sady lemujícími Seinu a bílým útesem vévodícím řece. V křídové mase útesu jsou dutiny, které slouží venkovanům nebo dělníkům k ukládání nástrojů. Někdy tam dokonce přebývají sami. Raoul si všiml, že jednu z těch jeskyněk obývají tři muži, kteří pletou košíky z rákosu rostoucího podél břehů. Před jeskyní byla zeleninová zahrádka bez plotu.

Raoul v těchto místech velmi pečlivě pátral a nakonec došel k závěru, že otec a dva synové Corbutovi, pytláci, zloději a vůbec muži s ohavnou pověstí, patří mezi spojence Josefíny Balsamové. Dalo se předpokládat, že jejich jeskyně byla jednou ze skrýší, jimiž Josefína doslovně prošpikovala celý kraj.

Tyto domněnky si musel Raoul co nejdřív ověřit, ale nesměl přitom vzbudit pozornost. Vyšplhal se na útes, vrátil se k Seině lesní pěšinou, která ústila v mělké proláklině. Tam se ponořil do hustého křoví až na dno rokle přečnívající asi čtyři pět metrů nad jeskyní.

Strávil tam celé dva dny a dvě noci, živil se jídlem, které si přinesl, a spal pod širým nebem. Dokonale ukryt v bujné vegetaci vysokých travin sledoval zblízka život tří mužů. Druhého dne vyslechl rozhovor, který mu přinesl jistotu: Corbutovi hlídali vdovu Rousselinovou a drželi ji v zajetí hluboko ve svém doupěti.

Jak ji osvobodit? Anebo alespoň, jak se k ní dostat a získat od té nešťastnice údaje, které patrně odmítala prozradit Josefíně Balsamové? Raoul se musel přizpůsobit životu těch tří mužů, a tak postupně vypracoval a zavrhl několik plánů. Třetího dne ráno však uviděl Bezstarostnou připlouvat po Seině. Přirazila ke břehu asi kilometr proti proudu nad jeskyněmi.

Téhož večera v pět hodin se objevily na lodním můstku dvě osoby, sešly na břeh a vydaly se podél řeky. Podle chůze poznal Raoul okamžitě Josefínu Balsamovou, i když byla oblečena jako žena z lidu. Doprovázel ji Leonard.

Zastavili se před jeskyní Corbutových a bavili se s nimi jako s někým, koho náhodně potkáme na cestě. Poblíž nikdo nebyl, a tak spěšně vešli do zahrádky. Leonard pak bezpochyby zmizel uvnitř jeskyně. Josefína Balsamová zůstala venku, usedla na starou rozviklanou židli do stínu nízkých keřů.

Starý Corbut plel zahrádku. Oba synové pletli košíky z rákosu a seděli přitom pod stromem. Výslech začíná, pomyslel si Raoul. Jaká škoda, že při tom nemohu být!

Pozoroval Josinu, jejíž obličej byl téměř úplně schován pod širokou krempou velikého klobouku z obyčejné slámy, jaký nosí venkovanky v horkých dnech.

Nehýbala se, seděla trochu shrbeně, lokty se opírala o kolena.

Čas ubíhal. Raoul právě uvažoval, co by bylo nejlepší podniknout, když uslyšel jakési zasténání a hned nato přidušené výkřiky. Ano, slyšel dobře, a ty zvuky se ozývaly těsně vedle něj! Vycházely zcela určitě z chomáče trávy u jeho nohou. Jak to bylo možné?

Doplazil se až na místo, odkud zvuky zaznívaly nejsilněji. Nepotřeboval mnoho času, aby všechno pochopil. Výčnělek útesu na konci prolákliny byl zavalen sesutými kameny a mezi tou sutí byla najednou hromádka cihel. Stěží se dala rozpoznat ve spleti kořenů a půdy. Byly to zbytky krbového komínu.

To vysvětlovalo celý úkaz. Jeskyně Corbutových patrně končila slepou chodbou dost hluboko ve skále. Tam byl kdysi vyhlouben komín od krbu. Tím komínem se sutinami nesly zvuky až nahoru k Raoulovi.

Křik byl čím dál drásavější. Raoul si vzpomněl na Josefínu. Otočil se a viděl ji, jak stále sedí na zahrádce ve stejné pozici a roztržitě utrhává okvětní lístky řeřichy. Raoul předpokládal, vlastně chtěl předpokládat, že nic neslyší. Možná že ani nevěděla, co se uvnitř odehrává…

Přesto se chvěl nevolí. Ať tomu hrůznému výslechu byla přítomna, nebo ne, nebyla snad stejný zločinec jako ten uvnitř? A nemělo snad tvrdošíjné Raoulovo pochybování o její zločinnosti konečně ustoupit prostým a jasným faktům? Všechny výhrady, které vůči ní měl, všechna podezření byla pravdivá. Ona byla objednavatelkou a zadavatelkou hrůzných činů, které pak Leonard prováděl prakticky.

Raoul opatrně odhrnul cihly a zeminu. Sténání teď ustalo, ale zato k Raoulovi stoupala slova, ale zatím bohužel málo zřetelná, spíš jako šepot. Musel v práci pokračovat a úplně uvolnit ústí komínu. Pak se naklonil, hlavu strčil co nejníž a drže se přitom hrbolaté skalní stěny poslouchal.

Dole se mísily dva hlasy: Leonardův a ženský hlas nepochybně patřící vdově Rousselinové. Ta ubohá žena byla patrně u konce svých sil, musela prožívat nesnesitelná muka.

„Ano… ano…“ mumlala. „Budu pokračovat, vždyť jsem vám to slíbila, ale jsem tak unavená…! Musíte mě omluvit, pane… A pak, ty události jsou tak staré… vždyť už je to dvaadvacet let…“

„Dost řečí,“ hartusil Leonard.

„Hned to bude,“ promluvila zase ona. „Tak tedy… bylo to za války s Pruskem, před čtyřiadvaceti lety… Když se Prusové blížili k Rouenu, kde jsme tehdy bydleli, přišli za mým mužem dva pánové… můj muž měl povoznictví… Ty pány jsme nikdy předtím neviděli. Chtěli utéct na venkov se všemi svými zavazadly, jak to tehdy dělalo víc lidí. Domluvili se tedy na ceně, a protože spěchali, odjel s nimi manžel okamžitě. Naneštěstí manželovi předtím zrekvírovali koně a zůstal mu jen jeden a ještě ne moc dobrý. Navíc strašně sněžilo, z nebe padaly přímo trakaře… Deset kilometrů od Rouenu kůň padl a už se nezvedl…

Pánové se třásli strachem, protože Prusové mohli přijít každou chvíli… V tu chvíli jel okolo vozem jeden člověk z Rouenu, kterého můj muž dobře znal. Byl to sluha a důvěrník kardinála de Bonnechose, jakýsi pan Jaubert. Zastavil… Dali se do řeči… Ti dva pánové mu nabídli vysokou odměnu, když jim prodá koně. Jaubert odmítl. Prosili ho, přemlouvali, hrozili mu… pak se na něj vrhli jako šílenci a přes prosby a zapřísahání mého muže ho ztloukli… Pak prohlédli jeho vůz, našli tam tu skříňku, kterou si vzali k sobě, připřáhli k vozu mého manžela Jaubertova koně a toho ubohého muže tam nechali ležet napůl mrtvého.“

„Úplně mrtvého,“ upřesnil Leonard.

„Ano, můj muž se to dověděl o několik měsíců později, když se mohl vrátit do Rouenu.“

„A proč potom ty muže neudal?“

„Určitě by to byl udělal,“ odpovídala vdova Rousselinová váhavě a v rozpacích, „jenže…“

„Jenže?“ řekl Leonard ironicky. „Jenže mu za jeho mlčení dobře zaplatili. Když otevřeli skříňku, našli

v ní drahokamy a dali z nich vašemu muži díl…“

„Ano, ano…“ odpověděla, „ty prsteny, sedm prstenů… Ale on nemlčel jen proto… Ubožák můj muž byl nemocný… Zemřel skoro hned po svém návratu.“

„A ta skříňka?“

„Zůstala v prázdném voze. Můj muž ji přivezl i s prsteny. Já jsem mlčela stejně jako on. Byla to stará historie a pak, bála jsem se skandálu… Mohli mého muže obžalovat. Lepší bylo mlčet. Odstěhovala jsem se se svou dcerou do Lillebonne. Když Brigita odcházela k divadlu, vzala si s sebou ty prsteny… já jsem se jich nechtěla ani dotknout… To je celé, pane, víc nevím, už se mě neptejte.“

Leonard znovu zašpičkoval:

„Že by ta historka byla tak krátká?“

„Víc opravdu nevím,“ opakovala vdova Rousselinová bojácně. „Ale tyhle vaše žvásty mě nezajímají. Jdeme po jiné věci… a vy to dobře víte, ksakru!“

„A co vás tedy zajímá?“

„Písmena vyrytá uvnitř skříňky pod víkem… to nás zajímá!“

„Ta písmena jsou už napůl setřená, a já vám přísahám, že mě nikdy nenapadlo si je přečíst.“

„Dobře, řekněme, že vám budu věřit. Ale stejně se točíme pořád kolem jednoho bodu: kde je ta skříňka?“

„Už jsem vám to řekla. Odvezli ji ode mne. Bylo to den předtím, než jste přišel do Lillebonne s tou dámou… s dámou v hustém závoji.“

„Kdo ji odvezl?“

„Jedna osoba.“

„Ta osoba hledala právě tu skříňku?“

„Ne, zahlédla ji náhodou v koutě stodoly. Zalíbila se jí jako starožitnost.“

„Jméno té osoby. Už nejméně po sté se vás na ně ptám!“

„Nemohu vám ho prozradit. Je to někdo, kdo mi prokázal v životě mnoho dobrého, a kdybych prozradila jeho jméno, přineslo by mu to jen nepříjemnosti… Ne, neřeknu vám ho.“

„Ta osoba by vám jistě řekla, že máte mluvit.“

„Možná… možná… ale jak to mám vědět? Nemohu se to nijak dozvědět. Ani psát jí nemohu… Čas od času se setkáváme… Další schůzku máme příští čtvrtek… ve tři hodiny.“

„Kde?“

„To nemohu… nemám právo…“

„Tak co? Mám znovu začít?“ procedil Leonard mezi zuby. Začínal být netrpělivý. Vdova Rousselinová se vyděsila:

„Ach ne, ne, pane, prosím vás, ne! Na kolenou vás prosím! Snažně vás prosím!“ Pak zazněl její zoufalý výkřik bolesti: „Vy bandito! Co jste mi to udělal…? Moje ruka…“

„Tak budeš mluvit, nebo ne?“

„Ano, ano, slibuji vám to…“

Ale hlas té nešťastnice slábl. Byla u konce sil. Leonard přesto naléhal a Raoul zaslechl jen několik slov, která ta ubohá žena vykoktala úzkostí staženým hlasem: „Ano… máme se sejít ve čtvrtek… ve starém majáku… A víc už ne… nemám právo… to radši umřu… dělejte si se mnou, co chcete… radši umřu…“

Odmlčela se. Leonard zahartusil:

„No tak, co je? Co zas má ta paličatá baba? Snad není mrtvá? Ach ty babizno, ty ještě ráda promluvíš! Za to ti ručím. Dám ti ještě deset minut a pak to skončím!“

Dveře se otevřely a pak zavřely. Leonard šel určitě informovat hraběnku o tom, jak se věci vyvíjejí, a požádat o instrukce, jak má ve výslechu pokračovat. Raoul se zvedl a viděl pod sebou oba dva. Seděli vedle sebe. Leonard nespokojeně vyprávěl a Josina poslouchala.

Ti bídníci! Raoulovi se hnusili oba dva. Sténání vdovy Rousselinové ho naprosto vyvedlo z míry. Chvěl se vztekem a chutí ty dva potrestat. Nic na světě mu nemohlo zabránit, aby tu ženu nezachránil.

Podle svého zvyku začal jednak okamžitě. Plán se odvíjel v jeho mysli s naprosto železnou logikou, všechny jeho části do sebe zapadaly. Váhání v takové chvíli by mohlo znamenat konec. Úspěch záležel na rychlosti, s jakou se do věci pustí a s jakou bude překonávat překážky.

Podíval se na své protivníky. Všech pět teď bylo od jeskyně dost daleko. Hbitě pronikl do otvoru krbu. Chtěl si udělat co nejtišeji průchod tou hromadou suti. Ale najednou ho strhla lavina kamenů, cihel a zeminy a Raoul se ocitl se strašným hlukem dole v jeskyni.

„Sakra,“ zaklel, „doufám, že ti tam venku nic neslyšeli.“ Natáhl uši. Nikdo nepřicházel.

Byla tu taková tma, že si myslel, že je ještě v krbovém komíně. Natáhl ruce a zjistil, že komín ústí přímo do jeskyně. Jeho ruka nahmatala jinou ruku, která mu připadala velmi horká. Oči pomalu přivykaly té tmě a Raoul rozeznal smrtelně bledý, propadlý obličej zpustošený strachem a dvě oči, které se na něj upíraly.

Neměla roubík a nebyla spoutaná. K čemu by to také bylo? Slabost zajatkyně a její strach činily útěk zhola nemožným.

Naklonil se k ní a pravil:

„Ničeho se nebojte. Zachránil jsem před smrtí vaši dceru Brigitu, která se také stala obětí těchhle lidí. Pronásledují vás kvůli prstenům a skříňce. Sleduji vaši stopu od vašeho odjezdu z Lillebonne a teď vás konečně mohu zachránit. Mám ale jedinou podmínku: nikdy nikomu neřeknete, co se tady stalo.“

Proč ztrácel tolik času vysvětlováním, když ta nebohá žena nebyla vůbec schopna ho vnímat? Už se nezdržoval. Vzal ji do náruče a hodil si ji přes rameno. Prošel jeskyní a jemně strčil do dveří, které, jak předpokládal, nebyly zavřené.

Kousek dál od něj pokračoval Leonard s Josinou v rozhovoru. Za nimi, pod zeleninovou zahrádkou, vedla bílá cesta až k velkému městečku Dauclairu. Jezdila po ní spousta selských bryček, některé se přibližovaly, jiné vzdalovaly.

Raoul čekal chvilku na vhodný okamžik. Pak jedním rázem prudce rozrazil dveře, rychle seběhl po svahu zahrádky a položil vdovu Rousselinovou na druhou stranu svahu u silnice.

Okamžitě se ozval křik. Corbutové a Leonard se hnali dopředu poháněni vztekem a chutí bojovat. Ale co mohli dělat? Právě se blížil nějaký vůz a v opačném směru druhý. Napadnout Raoula před svědky a vyrvat mu vdovu Rousselinovou by pro ně znamenalo přilákat na sebe pozornost a vlastně se vydat všanc spravedlnosti. Ani se nepohnuli. S tím Raoul počítal.

S naprostým klidem zavolal na dvě jeptišky v širokých čepcích, z nichž jedna řídila malý vozík tažený jedním koněm. Požádal je, aby zachránily ubohou ženu, kterou našel na kraji cesty omdlelou. Prsty jí patrně rozdrtil nějaký vůz.

Ty dobré sestřičky spravovaly v Dauclairu útulek s ošetřovnou a vdovy Rousselinové se ochotně ujaly. Posadily ji do vozu a zahalily do plédů. Ještě nenabyla vědomí a jen sténala, jakmile pohnula zmrzačenou rukou, jejíž palec a ukazovák byly napuchlé a krvácely.

Vůz se rozjel mírným klusem.

Raoul zůstal nehnutě stát. Před očima měl stále tu zmučenou, zmrzačenou ruku a ten obraz tolik působil na jeho city, že si ani nevšiml Leonarda a jeho tří společníků, kteří se k němu rychle blížili. Když je zpozoroval, byl už obklíčen. Čtyři muži se ho snažili zahnat do zeleninové zahrádky… V dohledu nebylo ani človíčka, a to připadalo Leonardovi jako nejvhodnější doba, aby udělal to, co už dávno zamýšlel. Vytáhl nůž.

„Schovej to a nech nás,“ řekla Josina. „A vy také,“ obrátila se ke Corbutům, „žádné hlouposti!“ Po celou tu dobu neopustila svou židli a teprve teď povstala a zůstala stát uprostřed křovin.

Leonard zaprotestoval:

„Jaké hlouposti? Hloupost je nechat ho běžet, když už ho jednou máme!“

„Odejdi,“ přikázala.

„Ale ta žena… ta žena nás udá…!“

„Ne, vdova Rousselinová nemá nejmenší zájem mluvit. Naopak.“ Leonard konečně odcházel a Josina přistoupila k Raoulovi.

Dlouho se na ni díval a v tom pohledu nebylo nic příjemného. Přivádělo ji to do rozpaků, a tak zažertovala, aby přerušila ticho:

„Každý chvilku tahá pilku, že Raoule? U nás dvou už je to tak: úspěch poletuje od jednoho k druhému. Dnes máš navrch ty. Zítra… Ale co ti je? Vypadáš tak divně… a máš tak tvrdé oči…“

Řekl stručně: „Sbohem, Josino.“ Trochu zbledla.

„Sbohem?“ opakovala. „Chceš snad říct na shledanou.“

„Ne, sbohem.“

„To… to znamená, že už mě nechceš víckrát vidět?“

„Už tě nikdy nechci vidět.“

Sklopila oči. Víčka se jí chvěla. Usmívala se, a přitom měla výraz neskonalé bolestí. Konečně vydechla: „Proč, Raoule?“

„Protože jsem viděl něco, co ti nemohu… co bych ti nikdy nemohl odpustit.“

„A co?“

„Ruku té ženy.“

Vypadala, že omdlí, a zašeptala:

„Ach, už rozumím… Leonard jí ublížil… A přece jsem mu zakázala… věřila jsem, že se spokojí s pouhými výhrůžkami.“

„Lžeš, Josino. Slyšela jsi, jak ta žena křičí, stejně jako jsi to slyšela u maulévrierského lesa. Leonard je pouze výkonná moc, ale ten, kdo rozkazuje páchat zločiny, jsi ty! To ty jsi poslala svého komplice do domečku na Montmartru a rozkázala jsi mu, aby Brigitu zabil, když se bude vzpírat. To ty jsi namíchala jed do prášku, který měl pozřít Beaumagnan. To ty jsi zabila dva Beaumagnanovy přátele, Denise Saint-Héberta a Georgese d’Isneauvala.“

Vzbouřila se:

„Ne, ne, já ti nedovolím… to není pravda, a ty to dobře víš, Raoule.“ Pokrčil rameny:

„Ano, historka o té druhé ženě, kterou sis vymyslela pro své alibi. Ta jiná žena se ti podobá a páše zločiny, zatímco ty, Josefíno Balsamová, se spokojuješ s dobrodružstvími daleko méně brutálními!

Také jsem té historce uvěřil. Také jsem se nechal pobláznit těmi výmysly o dokonale si podobných ženách: dcera, vnučka, pravnučka slavného Cagliostra. Ale s tím už je konec, Josino. Zavíral jsem oči a nechtěl jsem vidět to, co bylo nad slunce jasnější, ale to, co jsem spatřil dnes, ta ruka, ta zmučená ruka mi oči definitivně otevřela.“

„Ale věříš výmyslům, Raoule! Jsou to všechno lži! Ty dva muže, o kterých mluvíš, jsem vůbec neznala.“ Řekl unaveně:

„I to je možné. Není vyloučené, že se skutečně mýlím, ale jedno vím jistě: už nikdy tě nebudu vidět opředenou tou tajemnou mlhou. Už pro mne nejsi žádným tajemstvím, Josino. Vidím tě takovou, jaká jsi. Jsi zločinec.“

A dodal tišeji:

„Snad jsi nemocná. A jestli existuje na světě lež, pak je to tvá krása.“

Mlčela. Ve stínu slaměného klobouku byla její něžná tvář ještě jemnější. Milencovy urážky se jí nikterak nedotkly. Byla ztělesněním svůdnosti a půvabu.

Byl navýsost vzrušen. Nikdy mu nepřipadala tak krásná a tak žádoucí a ptal se sám sebe, jestli není bláznovství opouštět takovou ženu.

Ujistila ho:

„Má krása není žádný podvod, Raoule, a ty se ke mně vrátíš, protože jsem krásná pro tebe.“

„Nevrátím se.“

„Ale vrátíš, nemůžeš beze mne žít. Bezstarostná je blízko. Zítra tě očekávám…“

„Nevrátím se,“ opakoval a cítil, jak mu podklesávají kolena. „Tak proč se tedy chvěješ? Proč jsi tak bledý?“ Pochopil, že jeho spása je v mlčení a že musí utéci bez odpovědi a ani jednou se neotočit.

Odstrčil Josininy ruce, které se po něm natahovaly, a odešel…

XI STARÝ MAJÁK

Celou noc šlapal zuřivě do pedálů cestou necestou. Jednak chtěl zjistit možný směr pátrání, jednak se rychlou jízdou snažil setřást ze sebe hroznou únavu. Ráno úplně vyčerpaný vpadl do hotelu v Lillebonne.

Zakázal, aby ho někdo budil, zavřel dveře na dva západy a klíč vyhodil oknem. Spal déle než dvacet čtyři hodin.

Když se probudil a oblékl, myslel jen na to, jak znovu sedne na kolo a vrátí se na Bezstarostnou. Začínal jeho boj proti lásce.

Byl velmi nešťastný. Vlastně nikdy dosud netrpěl, vyhovoval i těm nejmenším rozmarům a teď ho rozčilovalo, že cítí takovou beznaděj. Navíc té své beznaději mohl udělat rychlý konec.

Proč bych neustoupil? říkal si. Za dvě hodiny jsem tam. A nikdo mi nezabrání, abych za pár dní zase neodešel, to už budu na rozchod líp připravený.

Ale nemohl. Před očima měl pořád zmrzačenou ruku vdovy Rousselinové, ta představa ho úplně ovládala a určovala všechno jeho konání. Ve své fantazii viděl jiné barbarské a ohavné činy, které byla Josina jistě schopna spáchat.

Ano, to Josina to udělala: Josina zabíjela, Josina necouvla před žádným násilím, ani před smrtí. Zabíjela kdykoli, jen když to nějak prospělo jejím záměrům. Raoul měl ale z vraždy strach. Byl to přímo fyzický odpor, celá jeho bytost se vzpírala způsobit komukoli smrt. Pomyšlení na to, že by ho mohli vtáhnout do podobných akcí, že by ho mohli přimět, aby také proléval něčí krev, mu nahánělo hrůzu. Nejtragičtější na hrůze, již prožíval, byla nezvratná jistota, že žena, kterou miloval, byla s podobnými zločiny neoddělitelně spjata.

Zůstal tedy, ale kolik úsilí ho to stálo! Kolik vzlyků potlačil! Kolik vzdechů a stenů provázelo jeho rozhodnutí! Josina k němu zdálky vztahovala paže a nabízela mu polibek. Jak těžké bylo odolat té nádherné bytosti!

Zasáhlo ho to přímo v hloubi srdce. Jeho egoismus byl hluboce zraněn. Teď teprve a vlastně poprvé byl schopen pochopit, jaké nekonečné trápení způsobil Clarisse d’Étigues. Uhodl její slzy. Dokázal si představit hluboký smutek z životního zklamání. Pocítil výčitky svědomí a v duchu jí odprošoval a připomínal si krásné chvíle jejich lásky.

Dokonce udělal ještě víc. Věděl, že dívka dostává pravidelně dopisy, odvážil se jí tedy napsat.

„Odpusťte mi, drahá Clarisso. Choval jsem se k vám jako mizera. Doufejme, že budoucnost nám přinese lepší časy. Myslete na mne se vší shovívavostí, které je vaše vznešená duše schopna. Ještě jednou prosím o odpuštění, odpusťte mi, Clarisso. Raoul.“

Ano, říkal si, u Clarissy bych rychle zapomněl na všechny ty ohavnosti! Není důležité mít čisté oči a sladké rty, ale oddanou, vznešenou a čistou duši, jako má Clarissa!

Jenomže právě ty oči a ten dvojaký Josinin úsměv zbožňoval, a když vzpomínal na něžnosti a laskání, které s ní prožil, málo se staral o čistotu a poctivost její duše.

Mezitím se ovšem snažil najít starý maják, o němž hovořila vdova Rousselinová. Vzhledem k tomu, že bydlela v Lillebonne, nepochyboval, že maják bude někde v okolí. Proto už prvního večera zamířil přímo sem.

Nemýlil se. Stačilo mu jenom se trochu vyptávat a dověděl se, že v lesích obklopujících zámek Tarcanville stojí starý maják vyřazený z provozu a že vlastník tohoto majáku svěřil klíče vdově Rousselinové, která tam každý týden právě ve čtvrtek chodí trochu uklízet. Ty klíče si lehce obstaral, stačila k tomu jedna noční výprava.

Jeden dva dny ho už dělily od dne, kdy se osoba vlastnící skříňku měla setkat s vdovou Rousselinovou. Protože ta byla nemocná a nemohla na schůzku přijít, všechno nahrávalo Raoulovi. On sám půjde na schůzku, kterou považoval za tak důležitou.

Tahle perspektiva ho uklidnila. Už týdny se zabýval jedním problémem a teď se zdálo, že jeho vyřešení je na dosah ruky.

Nechtěl nic ponechat náhodě, a tak to místo navštívil ještě před stanoveným dnem schůzky. Ve čtvrtek, o hodinu dříve kráčel svižně přes tarcanvilleský les a úspěch jeho podniku mu v tu chvíli připadal tak blízký a nevyhnutelný, že už dopředu vychutnával radost a pýchu.

Část lesa oddělená od zámeckého parku se rozkládá až k Seině a pokrývá tamní útesy. Cesty se rozbíhají z hlavní křižovatky a jedna z nich vede soutěskami a po příkrých svazích až ke strmému výběžku, kde se zvedá opuštěný, jen zpola viditelný maják. V týdnu je to místo úplně opuštěné, v neděli tudy občas projdou výletníci.

Když vystoupíte na rozhlednu, otevře se před vámi nádherný výhled na celý Tarcanvilleský kanál a na ústí řeky. Dole u úpatí byla však v té době jen záplava zeleně.

Přízemí majáku tvořila jediná, dost velká místnost s dvěma okny, jejíž veškerý nábytek se skládal ze dvou židlí. Z té místnosti se dalo vyjít do ohrazeného pozemku, kde rostly kopřivy a různé divoké rostliny.

Čím blíž byl Raoul majáku, tím byla jeho chůze pomalejší. Měl pocit, ostatně zcela oprávněný, že se tady vbrzku budou dít velmi důležité věci, a to nejen schůzka s neznámou osobou a vyluštění senzačního tajemství, ale něco daleko podstatnějšího. Raoul tušil, že se tu odehraje velká bitva, v níž bude nepřítel definitivně poražen.

A ten nepřítel byla hraběnka Cagliostrová, která znala stejně jako Raoul tajemství vdovy Rousselinové a odmítala se vzdát. Kromě toho vládla nemalými prostředky, takže objevit tento starý maják pro ni bylo nepochybně hračkou. Teď se tu tedy mělo odehrát poslední dějství dramatu.

A nejen to, vysmíval se Raoul v duchu, já se ptám sám sebe, jestli tady bude, a současně si to přeju a doufám v to. Věřím, že ji znovu spatřím a že z tohoto boje vyjdeme oba jako vítězi, kteří si nakonec padnou do náruče.

Přes zídku jakžtakž postavenou z kamenů, jejíž vršek byl posetý střepy z lahví, se Raoul dostal až na pozemek patřící k majáku. V plevelu, kterým byla zahrada zarostlá, nebyly vidět žádné stopy. Někdo ovšem mohl vniknout na pozemek jinudy a vlézt do místnosti jedním z bočních oken.

Srdce mu prudce bušilo. Svíral pěsti a připravoval se na odvetu, kdyby se ukázalo, že ho někdo vlákal do léčky.

Já jsem ale hlupák, pomyslel si. Proč by tady měla být nějaká léčka? Otočil klíčem ve zpuchřelém zámku a vstoupil do místnosti.

Přišlo to okamžitě. Někdo se schovával ve výklenku hned u dveří. Raoul neměl ani čas se k útočníkovi otočit. Spíš instinktem, než podle zraku nebo sluchu, uhodl, co se děje, ale to už měl kolem krku smyčku provazu, který ho táhl zpátky. Do zad se mu hrubě opíralo něčí koleno.

Sotva popadal dech, zlomený vedví se musel podrobit hrubé síle. Ztratil rovnováhu a upadl.

„Tohle jste provedl dobře, Leonarde,“ vypravil ze sebe. „Povedená odplata.“

Mýlil se. Nebyl to Leonard. Ten muž se mu ukázal z profilu a Raoul poznal Beaumagnana. Zatímco mu Beaumagnan svazoval ruce, opravil se a dal najevo své překvapení několika prostými slovy:

„Ale, ale, podívejme se, pan páter Vyklouz.“

Provaz, který ho poutal a přiškrcoval, byl provlečen kruhem zapuštěným v protější stěně přímo nad oknem. Beaumagnan trhavými pohyby, vypadalo to, že je ve stavu jakéhosi poblouznění, otevřel to okno a pootevřel také zpuchřelé okenice. Potom, používaje kruh ve zdi jako kladku, tahal za provaz a donutil tak Raoula k chůzi. Raoul si všiml v pootevřeném okně kusu volného nebe. Z výšky skály, na níž byl maják usazen, se kameny řítily dolů a příkrý svah byl osázen vysokými stromy, jejichž listnaté koruny uzavíraly horizont.

Beaumagnan Raoula otočil, přitiskl ho zády k okenici a přivázal ho k ní za kotníky a zápěstí.

Teď to tedy s Raoulem vypadalo takhle: kdyby se byl pokusil vyprostit se směrem dopředu, uzel na krku by se mu byl stáhl a uškrtil by ho. A kdyby Beaumagnana náhodou napadlo zbavit se své oběti, stačilo by mu pouze prudce do něj strčit, okenice by se vypáčila, Raoul by vypadl do propasti a oběsil by se.

„To je vynikající pozice pro vážný rozhovor,“ zažertoval.

Ostatně už byl rozhodnutý. Jestli mu dá Beaumagnan vybrat mezi smrtí a prozrazením tajemství, které by Raoul mohl využít ke svému velkému úspěchu při objevení pokladu, bude bez nejmenšího zaváhání mluvit.

„K vašim službám,“ pravil, „ptejte se.“

„Mlč,“ rozkázal hrabě Beaumagnan se zuřivým výrazem.

Pak mu dal do úst roubík z balíčku vaty, který přivázal šátkem.

„Jen jediný zvuk, jen jediný pohyb a jednou ranou tě srazím do prázdna. Budeš viset!“

Nato Raoula chviličku pozoroval, jako by se sám sebe ptal, jestli nemá své výhrůžky proměnit ve skutek raději hned. Místo toho se však vzdálil, přešel místnost svým těžkým, nemotorným krokem klapaje podpatky o dláždění a usadil se na prahu dveří tak, aby současně mohl pootevřenými okenicemi vidět ven.

Tak to je špatné, pomyslel si značně znepokojený Raoul. Dokonce je to ještě horší, než jsem si myslel, ničemu totiž nerozumím. O co tady jde? Mám snad věřit tomu, že ten dobrodinec vdovy Rousselinové je Beaumagnan a že tohohle pána nechtěla kompromitovat?

Tahle hypotéza ho však neuspokojila.

Ne, ne, to určitě nebude ono. Sedl jsem jim prostě na lep, z neopatrnosti a naivity. Je jasné, že takový chlápek jako Beaumagnan se vyzná v celé aféře sakra dobře a že zná také případ vdovy Rousselinové a hodinu jejích schůzek. Také mu určitě nezůstalo utajeno, že vdova byla unesena, a všechno, co potom následovalo. Nechal sledovat okolí Lillebonne a Tarcanvillu… Pak si všiml mne, mých příjezdů a odjezdů… nastražil mi past… a je to…

Raoul byl přesvědčený, že na to kápl. Zvítězil nad Beaumagnanem v Paříži a tady se stal jeho obětí. Beaumagnan jako vítěz ho přišpendlil na okenici jako netopýra na zeď a teď číhal na někoho jiného, na toho, komu chtěl vyrvat jeho tajemství.

Jeden bod však zůstával neobjasněný. Proč ten postoj rozzuřeného zvířete připraveného skočit na kořist? To se nijak neslučovalo s mírumilovnou schůzkou, která se tu měla odehrát. Beaumagnanovi by bylo přece stačilo vystoupit a jednoduše pronést:

„Paní Rousselinová je nemocná, nemohla přijít a posílá mne místo sebe. Chtěla by znát nápis vyrytý na víčku skříňky.“

Ledaže by Beaumagnan měl důvod domnívat se, že přijde ještě někdo třetí, uvažoval Raoul, a na toho třetího se chystá, toho třetího chce vyzvat…

Sotva si Raoul položil tuto otázkou, okamžitě ho napadla odpověď. Jistě! Přímo se mu nabízelo řešení celého propletence! To, že Beaumagnan nachystal léčku jemu, Raoulovi, byla jen polovina celé akce. Ta past byla dvojitá. A komu jinému by mohl s takovým očekáváním chystat tu druhou než Josefíně Balsamové?

Jistě, to je nad slunce jasnější, jásal v duchu Raoul, kterého náhle osvítil záblesk pravdy. To je ono! Uhodl, že je naživu! Ano, tehdy v Paříži musel z mého chování vycítit, že Josefína žije. Udělal jsem pěknou hloupost… to je tím, že člověku chybějí zkušenosti. Copak bych byl mluvil a jednal tak, jak jsem mluvil a jednal, kdyby Josefína Balsamová nežila? Já blázen! Klidně si přijdu Beaumagnanovi povědět, že jsem vyčetl mezi řádky dopisu Godefroyovi d’Étigues, co chystají. Že jsem byl při celém jejich shromáždění. Že jsem všechno vyslechl. A jedním dechem současně tvrdím, že jsem neuhodl, jaký osud Josefíně přichystali? Mladík jako já, že by dokázal nechat ženu jako je ona napospas? Dal si dvě a dvě dohromady. Byl jsem na shromáždění, byl jsem na Farářových schodech, byl jsem na pláži a zachránil jsem Josefínu. A pak jsme se milovali… ano, až potom, a ne minulou zimu, jak jsem se mu snažil namlu vit! Beaumagnánek všechno uhodl a teď je tady a číhá.

Důkazy se řadily jeden k druhému. Události teď do sebe zapadaly jako články řetězu.

Josina, stejně zapletená v aféře vdovy Rousselinové, také prohledávala okolí majáku. Tam ji Beaumagnan uviděl a nachystal léčku. Raoul už se do ní chytil. Teď byla řada na ní.

Vypadalo to, že osud sám chce dát Raoulovým myšlenkám za pravdu. Sotva skončil se svým uvažováním, ozval se zvenčí hluk kočáru. Raoul poznal rychlý klus Leonardových koníků.

Beaumagnan už také musel jejich krok znát, protože okamžitě zvedl hlavu a nastražil uši.

Zvuk kopyt na chvilinku ustal, pak se ozval znovu. Teď už byl, klus mnohem pomalejší. Vůz se patrně začal šplhat po skalnaté cestě vedoucí až na plošinu, odkud stoupá lesní pěšinka až k majáku. Po té se ovšem nedá jet kočárem.

Tak za pět minut, možná o chviličku později se Josefína Balsamová objeví.

Každá vteřina z těch pěti minut znásobovala Beaumagnanovo vzrušení. Blábolil jakési nesmyslné slabiky. Jeho stálá maska romantického hrdiny se deformovala až k výrazu zvířecí ošklivosti.

Instinktivní chuť zabíjet zohavila jeho rysy. Teď však náhle jeho zuřivá touha objevila konkrétní cíl. Milence Josefíny Balsamové.

Mechanicky se zvedl a na dláždění se znovu rozezněly jeho kroky. Pohyboval se, aniž o tom věděl, a patrně tak chtěl i zabít, jako opilý člověk, který neví, co dělá. Jeho paže se napínaly. Křečovitě sevřené pěsti mířily na Raoulovu hruď. Blížil se pomalu, neodvratně.

Ještě několik kroků a Raoul se bude houpat ve vzduchoprázdnu. Raoul zavřel oči. Přesto ani v tuto chvíli neztrácel naději.

Provaz se přetrhne, myslel si. Na kamenech, kam dopadnu, bude mech. Osud pana Lupina d’Andrésy se přece nemůže dovršit tak hloupým koncem! Oběšení! Jestli se při svém mládí nedokážu dostat z téhle situace bez úhony, znamená to, že bohové, kteří mi až dosud prokazovali tolik přízně, se ode mne odvracejí. V tom případě nemám čeho litovat a klidně umřu.

Vzpomněl si na svého otce a na lekce gymnastiky a akrobacie na laně, které mu Theofrast Lupin uštědřil… Zašeptal Clarissino jméno…

Osudná rána stále nepřicházela. I když cítil Beaumagnana blizoučko sebe, zdálo se najednou, že jeho protivníku došla energie.

Raoul otevřel oči. Beaumagnan stál skutečně těsně u něj a výškou ho zastiňoval. Ale nehýbal se, paže mu visely volně podél těla a na tváři, kam myšlenka na vraždu vtiskla hrozivý škleb, se teď objevil jiný, podivně rozhodný výraz.

Raoul poslouchal a nic neslyšel. Ale možná že Beaumagnan, jehož smysly byly vydrážděné, už zaslechl Josefínu. Každopádně začal couvat, zpočátku pomalu, pak zrychlil a zaujal pozici na pravé straně dveří.

Raoul mu teď viděl přímo do tváře. Byla ohavná. Jako když se lovec chystá na zvěř a navyklým pohybem si dává pušku přes rameno, stejně tak se Beaumagnan připravoval k svému hroznému činu. Jeho ruce se natáhly, aby mohly lépe škrtit, prsty vypadaly jako drápy.

Raoul byl vrcholně vzrušený. Vlastní bezmocnost ho doháněla k šílenství, trpěl jako na mučidlech.

I když věděl, že jeho snaha je naprosto marná, snažil se přervat svá pouta. Kdyby mohl alespoň křičet! Roubík však udusil každý zvuk a pouta se mu jen hlouběji zařízla do masa.

Vtom se ozval hluk kroků. Mříž zazvonila. Sukně zašustila v listoví. Oblázky na cestě zachrastily.

Beaumagnan přitisknutý ke zdi zvedl lokty. Ruce se mu třásly jako ruce kostlivce, kterými hýbe vítr, chvěly se touhou sevřít se kolem krku a držet ho, živý, zachvívající se…

Raoul křičel do roubíku.

Dveře se rozlétly a drama začalo.

Začalo přesně tak, jak si to Beaumagnan vymyslil a Raoul viděl ve své fantazii. Ženská silueta, silueta Josefíny Balsamové se objevila na prahu a okamžitě klesla pod Beaumagnanovým útokem. Josefíně uniklo jen slabé zasténání, které okamžitě přehlušilo prudké oddychování a zuřivé sípání útočníka.

Raoul bezmocně šoupal nohama: nikdy nemiloval Josinu tolik jako v této minutě, když ji viděl umírat. Její chyby, její zločiny, co na tom všem teď záleželo! Byla nejkrásnější bytostí na světě a všechna ta krása, to půvabné tělo stvořené pro lásku teď měly zahynout? Žádná pomoc nablízku! Žádná síla, která by přemohla toho surového vraha.

Josefínu Balsamovou však v poslední chvíli zachránil přetlak vášně, kterou jen smrt může ukojit.

Jedině ta zabránila útočníkovi na poslední chvíli dokonat jeho neblahé dílo. Na pokraji sil, na pokraji šílenství, pustil Beaumagnan svou kořist, válel se po zemi, rval si vlasy z hlavy a tloukl hlavou o dláždění.

Raoul si konečně oddechl. I když Josefína ležela nehnutě na zemi, byl si naprosto jist, že žije. Skutečně. Pomalu se začala zvedat, jako by se probírala z těžkého snu. Vstala, vypadala sebevědomě a pokojně.

Byla oblečená do pláště s pelerínou, který ji celou zakrýval, a na hlavě měla toku se závojem s velikými vyšívanými květy. Spustila plášť a odkryla ramena a vystřižený živůtek, tím bojem trochu potrhaný.

Odhodila toku i závoj a její rozpuštěné vlasy padaly v těžkých vlnách po obou stranách obličeje a zářily nádhernými odlesky. Její tváře byly ještě růžovější a oči zářivější než kdy jindy.

Chvilku bylo ticho. Oba muži ji omámeně pozorovali, jako by nebyla jejich nepřítel, oběť, či milenka, ale prostě jen nádherná žena, která si je podmaňuje svým neskonalým půvabem. Raoul byl navýsost dojatý, Beaumagnan se nemohl pohnout a oba ji obdivovali se stejným zápalem a stejným zanícením.

Nejdřív chtěla přiložit k ústům malou kovovou píšťalu, kterou Raoul velmi dobře znal. Leonard byl patrně nedaleko a přiběhl by při prvním zapískání. Ale Josefína nezapískala. Proč by to dělala, když teď absolutně ovládala situaci?

Namířila k Raoulovi, sundala mu šátek s roubíkem a pravila:

„Ty ses nevrátil, Raoule, jak jsem si myslela? Vrátíš se?“

Kdyby byl volný, byl by ji k sobě vášnivě přitiskl. Ale proč neuvolnila jeho pouta? Nač pomýšlela? Odpověděl:

„Ne, nevrátím se… je konec.“

Stoupla si na špičky a přitiskla své rty na jeho. Zašeptala: „Mezi námi že je konec? Ale ty jsi blázen, Raoule!“ Beaumagnan se prudce roztřásl a začal se k nim přibližovat. Ta nečekaná něžnost ho vyváděla z míry. Pokusil se ji uchopit za paži. Obrátila se a náhle klid, který až dosud zachovávala, ustoupil skutečným citům, které chovala vůči Beaumagnanovi: byla to nenávist a zběsilý vztek.

Vybuchla tak prudce, že Raoul oněměl údivem. Nikdy si nepomyslel, že je takového vzplanutí schopna.

„Nedotýkej se mě, ty ubožáku! A nemysli si, že mám z tebe strach! Dnes jsi sám a já jsem před chvílí poznala, že nikdy nebudeš schopen mě zabít. Jsi zbabělec! Třesou se ti ruce! Mně se ale ruce třást nebudou, až přijde pravá chvíle.“

Couval před jejími hrozbami a Josefína pokračovala se vzrůstající nenávistí:

„Ale tvůj čas se ještě nenaplnil. Ještě jsi dost netrpěl… Netrpěl jsi, protože sis myslel, že jsem mrtvá. Teď teprve budeš zkoušet jako zvíře, budeš vědět, že žiju a že miluju.

Ano, slyšíš dobře, miluju Raoula. Nejdřív jsem ho milovala jen proto, abych se ti pomstila, a dnes ho

miluju jen tak, protože je to on, protože je takový, jaký je, a protože na něj nedokážu zapomenout. Dlouho jsem to nevěděla. Ale před několika dny, když ode mne odešel, jsem najednou s jistotou pocítila, že tohle je láska, tohle šílenství, které mě naprosto ovládá.“

Byla téměř šílená, stejně jako ten, kterého mučila. Její vyznání lásky jí činilo stejnou bolest jako Beaumagnanovi. Když ji Raoul pozoroval, pociťoval spíš odcizení než radost. Plamen žádosti, obdivu a lásky, který ho zachvátil, když byla před chvílí v nebezpečí, definitivně zhasl. Josinina krása a svůdnost se rozplynuly jako přelud a Raoul na její tváři, která se však přece nijak nezměnila, viděl už jen odlesk kruté a nemocné duše.

Pokračovala ve svém zběsilém útoku proti Beaumagnanovi, který se svíjel v mukách žárlivosti. Bylo opravdu zarážející vidět tyhle dvě osoby, které ve chvíli, kdy jim osud nabídl možnost rozlousknout tajemství, po němž tak dlouho pátraly, zapomněly na vše a nechaly se unášet svými nezdravými vášněmi. Tajemství dávných věků, objevení drahých kamenů, legendární hraniční kámen, skříňka a nápis, vdova Rousselinová, osoba, která sem patrně mířila a mohla jim prozradit tajemství, to všechno teď mělo pro ty dva pramalou cenu. Láska smetla všechno jako bouřlivý uragán. Nenávist a vášeň se vrhly do věčného boje ničícího milence.

Znovu a znovu se zatínaly Beaumagnanovy pěsti a ruce se chvěly touhou škrtit. A ona, slepá a hluchá, mu znovu a znovu metala do tváře exaltovaná vyznání lásky k tomu druhému.

„Miluju ho, Beaumagnane. Oheň, který tě spaluje a který sžírá i mne, je láska, v níž žije myšlenka na vraždu a na smrt. Ano, raději bych ho zabila, kdybych věděla, že patří jiné nebo že mne už nemiluje. Ale on mne miluje, Beaumagnane, slyšíš, on mne miluje!“

Z Beaumagnanových křečovitě stažených úst nečekaně vyšel podivný smích. Jeho zlost se proměnila v sardonickou veselost.

„Tak on tě miluje, Josefíno Balsamová? Máš pravdu, miluje tě, miluje tě jako všechny ostatní ženy. Jsi krásná, touží po tobě. Jde kolem něj jiná, chce ji také. A ty trpíš, Josefíno, trpíš pekelnými mukami.

Přiznej to konečně!“

„Ano, trpěla bych, kdybych se dověděla o jeho zradě. Ale nic takového neexistuje a ty se marně pokoušíš…“

Odmlčela se. Beaumagnan žertoval s takovou zlomyslnou radostí, že dostávala strach. Potichoučku, s úzkostí v hlase řekla:

„Máš důkaz…? Dej mi jediný důkaz… Nebo… náznak… něco, co by mě přimělo pochybovat… A zabiju ho jako psa.“

Vytáhla z výstřihu malý zabiják z velrybí kosti ukončený koulí z olova. Její pohled ztvrdl. Beaumagnan odvětil:

„Já ti povím něco, co tě nepřiměje pochybovat, ale dá ti jistotu.“

„Mluv… Chci slyšet jméno.“

„Clarissa d’Étigues.“

Pokrčila rameny.

„O tom vím. To je milostná pletka, zcela nedůležitá.“

„Pro něj asi nějakou důležitost má, když jejího otce požádal o její ruku.“

„On ji požádal o ruku! Ne, to je nemožné… Já jsem se přece dobře informovala… Setkali se dvakrát nebo třikrát na venkově, nic víc mezi nimi nebylo.“

„Ale bylo, a to přímo v pokojíku té maličké.“

„Ty lžeš, lžeš!“ křičela.

„Řekni spíš, že lže její otec, protože tohle tajemství mi svěřil předevčírem sám Godefroy d’Étigues.“

„A on to má od koho?“

„Od samotné Clarissy.“

„Ale to je nesmysl! Dívka se přece s něčím takovým otci nesvěřuje!“

„Jsou chvíle, kdy něco takového musí udělat.“

„Cože? Co to má znamenat? Co mi to chceš namluvit?“

„Říkání ti, jak se věci skutečně mají… Nesvěřovala se milenka, ale matka… matka, která chce zajistit jméno dítěti, které nosí pod srdcem. Matka, která se chce provdat.“

Josefína Balsamová se zalykala. Nemohla popadnout dech.

„Sňatek! Sňatek s Raoulem! A baron d’Étigues souhlasí?“

„Ale ovšem!“

„To jsou lži!“ vykřikovala. „Povídačky staré báby! Anebo spíš tvůj výmysl! Na tom všem není ani slůvka pravdy. Nikdy se znovu nesetkali!“

„Píšou si.“

„Důkaz, Beaumagnane, okamžitě mi podej nějaký důkaz.“

„Stačil by ti jeden dopis?“

„Jeden dopis?“

„Dopis, který napsal on Clarisse.“

„Před čtyřmi měsíci?“

„Před čtyřmi dny.“

„Ty ho máš?“

„Tady je!“

Raoul, který doposud poslouchal se vzrůstající úzkostí, se teď zachvěl. Dobře poznával obálku a dopisní papír svého dopisu, který poslal z Lillebonne Clarisse.

Josina vzala papír do ruky a potichu četla každé slovo, pečlivě artikulujíc každou slabiku:

„Odpusťte mi, drahá Clarisso! Choval jsem se k vám jako mizera. Doufejme, že budoucnost nám přinese lepší časy. Myslete na mne se vší shovívavostí, které je vaše vznešená duše schopna. Ještě jednou prosím o odpuštění, odpusťte mi, Clarisso. Raoul.“

Stěží měla sílu dočíst ten dopis, jehož obsah těžce ranil její sebelásku. Zavrávorala. Její oči chtěly zachytit Raoulův pohled. Raoul pochopil, že Clarissa je odsouzena k smrti, a v hloubi duše cítil, že Josefínu Balsamovou už jenom nenávidí a nenávist bude už navždy jediný pocit, který vůči ní bude mít…

Beaumagnan vysvětloval:

„To Godefroy přijal tenhle dopis a dal mi ho přečíst, abych mu poradil. Obálka byla ofrankována v Lillebonne, a tak jsem také přišel na vaši stopu.“

Cagliostrová mlčela. Její obličej vyjadřoval tak hluboké utrpení, že by byl schopen vzbudit soucit. Lítost by mohly probudit také slzy pomalu stékající po krásných tvářích, kdyby nad tou bolestí tak viditelně nevítězila touha po pomstě. Okamžitě osnovala plány. V duchu kladla nástrahy.

Potřásla hlavou a řekla Raoulovi:

„Já jsem tě varovala, Raoule.“

„Varovaný muž vydá za dva,“ zažertoval posměšným tónem.

„Nedělej si legraci!“ křikla netrpělivě. „Ty víš dobře, co jsem ti řekla, a že jsi neměl připustit, aby se nám připletla do cesty.“

„A ty také dobře víš, co jsem ti zase řekl já. Že jestli se někdy dotkneš jediného jejího vlasu, tak…“ Zachvěla se.

„Ó, jak se jen můžeš vysmívat mé bolesti a zastávat se nějaké ženy proti mně? Proti mně! Ach, Raoule, tím hůř pro ni.“

„Jen se nekasej,“ řekl Raoul. „Je v bezpečí, protože ji chráním já.“

Beaumagnan je pozoroval celý šťastný z jejich rozladění a nenávisti, která v nich vřela. Ale Josefína se ovládla. Bezpochyby jí došlo, že nemá cenu slibovat pomstu, když ještě nepřišel její čas. Kromě

toho teď ovládly její mysl jiné starosti. Natáhla ucho a zašeptala, prozrazujíc tak své skryté myšlenky:

„Slyšel jsi také zapískání, Beaumagnane? To byl jeden z mých lidí, hlídá přístupové cesty. Tímhle mě měl upozornit… Osoba, na kterou čekáme, by měla být v dohledu… Předpokládám, že tu jsi také

kvůli ní?“

Po pravdě řečeno, Beaumagnanova přítomnost tady a jeho tajné záměry nebyly příliš jasné. Jak mohl znát den a hodinu schůzky? Jaké přesné údaje vlastně mohl znát z případu vdovy Rousselinové?

Pohlédla na Raoula. Byl dobře přivázán a spoután, nemohl ji tedy rušit v jejích kombinacích a nezúčastní se tedy ani poslední bitvy. Ale zdálo se, že ji znepokojuje Beaumagnan. Šla ke dveřím jako naproti tomu, koho čekala. Vtom se ozvaly kroky. Vrátila se zpět, gestem poslala stranou Beaumagnana a uvolnila průchod Leonardovi.

Ten si rychle prohlédl oba muže, pak vzal stranou hraběnku a zašeptal jí do ucha několik slov. Vypadala užasle a zamumlala:

„Co to říkáš…? Co to říkáš…?“

Odvrátila hlavu, aby skryla vzrušení zračící se jí na tváři, ale Raoulovi se zdálo, že má velikou radost.

„Buďme potichu,“ řekla. „Už přichází… Leonarde, vezmi si revolver. Jakmile překročí práh, zamiř.“ Odstrčila Beaumagnana, který se pokusil otevřít dveře.

„Jste snad blázen? Zůstaňte tam, kde jste.“ Protože Beaumagnan odporoval, rozzlobila se.

„Proč chcete odejít? Z jakých důvodů? Vy snad znáte tu osobu a chcete jí zabránit… nebo ji chcete odvést s sebou? Tak co, odpovězte.“

Beaumagnan se nedal zadržet, a tak se Josina obrátila na Leonarda. Svou volnou rukou mu ukázala na Beaumagnanovo rameno a pohybem naznačila, že ho má bodnout, ale ne silně. Ve vteřině vytáhl Leonard z kapsy dýku a lehce ji zapíchl do protivníkova ramene.

Ten zasténal: „Ach, ty potvoro…“ a sesunul se na dlažbu. Řekla klidně Leonardovi: „Pomoz mi a pospěšme si.“

Oba přeřízli příliš dlouhý provaz poutající Raoula a svázali ruce a nohy Beaumagnanovi. Pak ho usadili a opřeli o zeď. Prohlédla si jeho zranění, přiložila na ně svůj kapesník a prohlásila:

„Nic to není… tak dvě tři hodinky bude trochu otupělý… Pojďme na místa.“ Usadili se na číhané.

Všechno tohle prováděla Josefína bez chvatu, ve tváři měla pokojný, mírný výraz, pohyby uměřené a klidné, jako by měla všechno připravené předem. Stačilo jí jen několik slabik, aby dala rozkaz. Ale v hlase měla jakýsi triumf a v Raoulovi narůstal neklid. Chtělo se mu křičet a varovat tu neznámou nebo toho neznámého, který za chviličku padne do léčky.

K čemu by to ale bylo dobré? Nikdo nemůže odolat hrozným nástrahám, které klade Cagliostrová. Ostatně vlastně ani nevěděl, co by měl podniknout. Jeho mozek se zmítal v protichůdných nápadech. A pak… pak už najednou bylo pozdě. Uniklo mu zasténání: vstoupila Clarissa d’Étigues.

XII ŠÍLENSTVÍ A GÉNIUS

Až do této chvíle pociťoval Raoul strach spíš zanedbatelný, vždyť nebezpečí hrozilo jen jemu a Cagliostrové. Sám spoléhal na svou šťastnou hvězdu a doufal, že nějak vyvázne, a nepochyboval, že Cagliostrová se Beaumagnanovi zcela jistě ubrání.

Ale Clarissa! V jedné místnosti s Cagliostrovou byla Clarissa jen nevinnou obětí vydanou napospas krutosti zavilého nepřítele. Od této chvíle Raoul pociťoval strach přímo fyzicky, vlasy mu hrůzou vstávaly na hlavě a po těle mu naběhla husí kůže. Leonardova nelítostná tvář k jeho strachu jen přispívala. Vzpomněl si na vdovu Rousselinovou a její zmrzačené prsty.

Když přicházel na schůzku, měl tušení, že teď a tady dojde k rozhodné bitvě. Až doposud šlo jen o řinčení zbraní, o neškodné přestřelky, ale teď půjde určitě do tuhého. A Raoul měl tomuto boji na život a na smrt přihlížet, nehybný, svázaný, s provazem kolem krku a se vzrůstající úzkostí, kterou mu způsobil příchod Clarissy d’Étigues!

Ještě pořád se mám čemu učit, říkal si. Za tuhle strašnou situaci nesu vlastně odpovědnost já a má drahá Clarissa se stala už podruhé mou obětí.

Dívka zůstala stát na prahu doslovně jako přimražená. Leonard na ni mířil revolverem. Přicházela radostně a lehce, jako ten, kdo jde o prázdninách navštívit někoho milého, a najednou vpadla do prostředí násilí a zločinu. Ten, koho milovala, tu byl též, spoutaný a nemohoucí.

Vykoktala: „Co se děje, Raoule? Proč jste spoután?“

Vztáhla k němu ruce, jako by si chtěla u něj vyprosit pomoc a současně mu nabídnout svoji. Ale co v té chvíli oba zmohli!

Všiml si jejích zvadlých rysů a strašlivé únavy, kterou vyzařovala celá její bytost. Musel se ovládat, aby se nerozplakal při pomyšlení na bolestnou zpověď, kterou musela Clarissa učinit před svým otcem, a na následky spáchaného hříchu. Přes tragickou situaci a své dojetí řekl s neochvějnou jistotou:

„Nemáte se čeho obávat, Clarisso, a ani já ne. Za všechno odpovídám.“

Rozhlédla se po ostatních v místnosti, užasla při pohledu na Beaumagnana a bázlivě se zeptala Leonarda:

„Co mi chcete? Mám strach. Kdo z vás ode mne něco chce?“

„Já, slečno,“ řekla Josefína Balsamová.

Josinina krása Clarissu uhodila do očí. Uklidnila se a začala doufat. Od tak krásné ženy jí jistě nemůže hrozit žádné nebezpečí. Jistě jí poskytne pomoc a ochranu.

„Kdo jste, madam? Neznám vás…“

„Zato já vás znám,“ ujistila ji Josefína, kterou půvab a něžnost mladé dívky rozčilovaly, ale svoji zlost ovládala. „Jste dcerou barona d’Étigues… a vím také, že milujete Raoula d’Andrésyho.“

Clarissa se zapálila, ale neodporovala. Josefína nařídila Leonardovi:

„Jdi zavřít bránu. Dej na ni řetěz a visací zámek, který jsi přinesl, a postav znovu ten poražený sloupek s nápisem ‚soukromý pozemek‘.“

„Mám zůstat venku?“ zeptal se Leonard.

„Ano, zatím tě nepotřebuji,“ řekla Josina tónem, který naháněl Raoulovi strach. „Zůstaň venku… Nikdo nás nesmí rušit… za žádnou cenu, rozumíš?“

Leonard násilím Clarissu posadil na jednu ze dvou židlí, paže jí sepjal za opěradlem a chtěl ji svázat.

„To je zbytečné,“ řekla Josefína. „Nech ji.“ Poslechl.

Prohlížela si své tři oběti, tři odzbrojené, naprosto bezbranné bytosti vydané jí na milost a nemilost. Ovládla bitevní pole a pohrávala si se všemi jako kočka s myší.

Raoul ji nespouštěl z očí, snažil se uhodnout její plány a záměry. – Josinin klid ho znepokojoval nejvíc.

Její chování neneslo ani stopy po vzrušení a horečném neklidu, jako by tomu bylo u každé jiné ženy na jejím místě. Nevypadala ani jako žena slavící triumf. Spíš jako by se lehce nudila, jako by jednala pod vlivem nějakých vnitřních popudů, které nedokázala zvládnout.

Poprvé si u ní všiml jistého bezstarostného fatalismu, který se obvykle skrýval za jejím nádherným úsměvem a který patrně tvořil základ její záhadné povahy.

Sedla si vedle Clarissy na druhou židli, upřela na ni oči a začala mluvit pomalu, suše, monotónně:

„Před třemi měsíci, slečno, unesli z nádraží jednu mladou ženu a přivezli ji do Haie d’Étigues. Tam se shromáždilo dvanáct zemanů z okolí Caux. Mezi nimi byl Beaumagnan, kterého tu vidíte, a také váš otec. Nebudu vám vyprávět o všem, co se dělo na jejich setkání, ani se nebudu zmiňovat o hanebných urážkách, kterými tu ženu zahrnuli. Musela všechno vyslechnout, ti muži se povýšili na její soudce.

Každopádně po skončení jejich schůzky, když se všichni rozešli, váš otec a jeho bratranec Bennetot odnesli tu ženu až k útesům, přivázali ji na dno proděravělé loďky, k níž byl připevněn i obrovský balvan, odvezli ji na širé moře a tam ji opustili.“

Clarissa byla bez dechu. Koktala:

„Ne, to není pravda! To přece není pravda! Můj otec by nikdy takovou věc neudělal… to není pravda!“

Josefína se nestarala o Clarissiny protesty a pokračovala:

„Někdo byl přítomen tomu zasedání spiklenců v zámku, někdo sledoval ty dva vrahy – nemohu je jinak nazvat – někdo se pověsil na loďku a zachránil tu ubohou oběť, když se ti dva vzdálili. Kde se tam ten někdo vzal? Všechno nasvědčuje tomu, že strávil předešlou noc a ráno ve vašem pokoji, že jste ho tam přijala jako svého milence, když vás otec odmítl s ním zasnoubit.“

Ta obžaloba a urážky dopadaly na Clarissu jako rány kyjem. Od první minuty byla naprosto neschopná bojovat, dokonce se nedokázala ani bránit.

Bledá, umdlévající, sesunula se na židli a jen sténala:

„Madam, co mi to povídáte?“

„Jen to, co jste sama řekla svému otci,“ odvětila Cagliostrová. „Následky vašeho hříchu vás k tomu dohnaly. Řekla jste mu to předevčírem, že? Mám vám vyprávět, co se dělo dál s vaším milencem? Tentýž den, kdy vás zneuctil, vás Raoul d’Andrésy opustil a šel za ženou, kterou zachránil před strašlivou smrtí. Oddal se jí tělem i duší, miloval ji víc než svůj život. Přísahal, že nikdy nikoho jiného nemiloval, a víte, jakým způsobem mluvil o vás? ‚Nikdy jsem ji nemiloval,‘ řekl, ‚byla to jen bezvýznamná milostná pletka, nic víc. A už to skončilo.‘

Ovšem během jednoho bezvýznamného přechodného nedorozumění mezi ním a jeho milenkou ta žena objevila, že Raoul si s vámi psal, že vám napsal dopis. Mám ho tady, prosí vás v něm o odpuštění a píše o vaší společné budoucnosti. Chápete už teď, doufám, že mám plné právo považovat vás za svoji smrtelnou nepřítelkyni a také se k vám tak chovat?“ dodala dutým hlasem Cagliostrová.

Clarissa mlčela. Strach v ní se stupňoval. Se vzrůstající hrůzou pozorovala něžný a přitom hrozný obličej té, která jí vzala Raoula a prohlašovala se za její nepřítelkyni.

Raoul se chvěl lítostí a soucitem. Beze strachu z Josefínina hněvu opakoval vážně:

„Jestli jsem někdy vyslovil nějakou přísahu a myslel jsem ji naprosto vážně, týkala se, Clarisso, tebe. Řekl jsem, že ti nesmí být zkřiven na hlavě ani vlásek, jinak se pomstím všem, kdo ti ublíží. Nebojte se. Za deset minut odtud odejdete živá a zdravá. Deset minut, Clarisso, ani o chloupek víc.“ Josefína na tento slovní útok nereagovala a pokračovala: „Tak tedy teď je mezi námi dvěma jasno. Přejděme k faktům, budu stručná. Váš otec, slečno, jeho přítel Beaumagnan a jejich komplicové sledují určitý cíl, kterého se snažím dosáhnout i já a také Raoul. Proto zuří mezi námi válka. Všichni jsme se tedy dostali díky stejnému cíli do styku s vdovou Rousselinovou, která vlastní starou skříňku. Tu skříňku nutně potřebujeme. Dověděli jsme se však, že ji darovala jisté osobě.

Vyptávali jsme se jí velmi naléhavě, kdo je ta osoba, ale odmítala nám sdělit její jméno. Vykládala jen jednu starou historii, kterou vám tu teď co možná nejstručněji vylíčím. Poslouchejte mě pozorně, bude to v našem zájmu… ale i ve vašem, slečno!“ Raoul už začínal rozumět, kam Cagliostrová míří. Vybuchl vztekle: „Ne, ne, nemluvte o tom! Bude lepší, když některé věci zůstanou skryté… zvlášť pro ni…“ Vypadala, že Raoula vůbec nevnímá, a pokračovala neúprosně: „Tak tedy: před čtyřiadvaceti lety, během války mezi Francií a Pruskem, utíkali dva muži před invazí vozem pana Rousselina.

Blízko Rouenu zabili sluhu jménem Jaubert, aby mu ukradli koně. S koněm se mohli zachránit. Svou oběť obrali ještě o skříňku, v níž byly velmi vzácné drahokamy.

O něco později se pan Rousselin, kterého násilím donutili, aby jel s nimi, a odškodnili ho několika prsteny bez valné ceny, vrátil ke své ženě do Rouenu a téměř okamžitě zemřel. Tolik ho trápila jeho nedobrovolná účast na vraždě. Mezi vdovou a vrahy se však vytvořily určité vztahy, ti muži se totiž báli, že by mohla mluvit… a tak se stalo… Doufám, slečno, že víte dobře, o čem mluvím?“ Clarissa poslouchala s tak bolestným zděšením, že Raoul vykřikl: „Mlč, Josino, už ani slovo! To je nejhnusnější věc, kterou můžeš provést, takhle ji trápit. K čemu je to dobré?“ Gestem ho umlčela.

„K čemu je to dobré?“ zeptala se. „Protože musí být vyřčena celá pravda. Ty jsi nás dvě postavil proti sobě. Ať tedy trpíme obě stejně!“

„Ach, ty bestie!“ zašeptal zoufale.

Josefína Balsamová se otočila zpět ke Clarisse a své vyprávění ještě upřesnila:

„Vdovu bylo potřeba hlídat. Váš tatínek a strýc Bennetot ji střežili velmi pečlivě, zcela určitě i baronovi d’Étigues vděčila za svůj byt v Lillebonne, tak ji totiž měli stále na očích. Časem se ostatně našel někdo, kdo nevědomky roli hlídače plnil: byla jste to vy, slečno. Vdova Rousselinová si vás oblíbila do té míry, že už nebylo potřeba se z její strany čehokoli obávat. Za nic na světě by nebyla udala otce té dívenky, která si k ní občas chodívala hrát. Byly to samozřejmě tajné návštěvy a později byly nahrazeny schůzkami ve starém majáku.

Při jedné z takových návštěv jste si náhodou všimla ve stodole v Lillebonne skříňky, kterou Raoul i já tak usilovně hledáme. Vdova vám ji darovala a vy jste ji přivezla na Haie d’Étigues. Jakmile jsme se Raoul a já dověděli od vdovy, že skříňku vlastní jistá osoba, kterou nechce jmenovat, ale s níž má schůzku tady, ve starém majáku, vydali jsme se sem, abychom zjistili pravdu.

Když jste se tu objevila, oba dva jsme okamžitě pochopili, že ti dva vrazi nebyli nikdo jiný než Bennetot a baron d’Étigues, tedy titíž dva muži, kteří mě před nedávnem hodili svázanou do moře.“

Clarissa plakala, ramena se jí otřásala vzlyky. Raoul nepochyboval, že o zločinech svého otce nevěděla a že teď, po tak hrozném odhalení, si teprve dává dohromady určitá fakta. Muselo to pro ni být hrozné! Josefína Balsamová udeřila na správné místo! S jakou rozkoší trápila svou oběť!

Podrobovala Clarissu mukám tisíckrát horším, než byla muka fyzická, jakým podroboval Leonard vdovu Rousselinovou. Josefína se mstila na nevinné Clarisse!

„Ano,“ řekla tichým hlasem, „váš otec je vrah… Jeho bohatství, zámek, koně, za to všechno vděčí zločinu. Že je to tak, Beaumagnane? Ty bys také mohl dosvědčit, že říkám pravdu. Nějakým způsobem, bůhvíjak, na tohle tajemství přišel a držel barona i Bennetota v šachu. Musí mu sloužit a vykonávat další zločiny na lidech, kteří jsou Beaumagnanovi nepohodlní… něco o tom vím! Vy bandité!“

Její oči hledaly Raoulův pohled. Měl dojem, že se snaží omluvit vlastní zločiny tím, že odhalí zločiny jiných. Řekl jí tvrdě:

„A co dál? Skončila jsi? Nebo se budeš dál strefovat do toho dítěte? Co od ní ještě chceš?“

„Aby mluvila,“ prohlásila Josina.

„A když promluví, pustíš ji?“

„Ano.“

„Tak se jí ptej. Co chceš? Skříňku? Heslo napsané na jejím víku?“

Ať už Clarissa chtěla odpovídat, nebo ne, ať znala pravdu, či ne, vypadala naprosto neschopná pronést jedinou větu, dokonce snad ani nerozuměla, co se po ní chce.

Raoul naléhal:

„Překonejte svou bolest, Clarisso. Je to poslední zkouška, pak už budete volná. Prosím vás o to, odpovězte… V tom, co řeknete, není nic špatného, nikomu tím neublížíte. Vaše svědomí zůstane čisté… nikoho nezradíte.“

Raoulův naléhavý hlas dívku probudil. Cítil to a pokračoval:

„Co se stalo se skříňkou? Odnesla jste ji do Haie d’Étigues?“

„Ano,“ vydechla vyčerpaně.

„Proč?“

„Líbila se mi, byl to můj rozmar.“

„Váš otec ji viděl?“

„Ano.“

„Ještě téhož dne?“

„Ne, viděl ji až několik dní nato.“

„Vzal vám ji?“

„Ano.“

„Pod jakou záminkou?“

„Pod žádnou.“

„Ale měla jste čas prohlédnout si ji dobře?“

„Ano.“

„A viděla jste nápis na víku?“

„Ano.“

„Byla to starobylá, hrubě vyrytá písmena?“

„Ano.“

„Mohla jste je vyluštit?“

„Ano.“

„Šlo to snadno?“

„Ne, ale nakonec se mi to podařilo.“

„Vzpomínáte si na ten nápis?“

„Možná… nevím… byla to latinská slova…“

„Latinská slova…? Vzpomínejte!“

„Mám vůbec na to právo? Je-li to takové tajemství, mám právo ho odhalit?“ Clarissa váhala.

„Máte to právo, Clarisso, ujišťuji vás… To tajemství totiž nepatří nikomu. Nikdo na světě nemá právo ho znát více než váš otec, jeho přátelé nebo já. To tajemství bude toho, kdo ho objeví a rozluští.

První, kdo půjde náhodou okolo, z něho může mít prospěch.“ Ustoupila. Raoul vyhrál.

„Ano… ano… jistě máte pravdu… Ale věnovala jsem těm slovům tak málo pozornosti… musím si vzpomenout a nějak přeložit, co jsem tam četla… Bylo to o nějakém kamenu… a královně…“

„Musíte si vzpomenout, Clarisso, musíte,“ prosil Raoul, kterého znepokojoval temný výraz na tváři hraběnky Cagliostrové.

S tváří staženou úsilím rozpomenout se Clarissa konečně pomalu řekla:

„Už si vzpomínám… tady je ta věta, kterou jsem rozluštila… bylo to pět latinských slov… v tomhle pořádku: Ad lapidem currebat olim regina…“

Sotva vyřkla poslední slabiku, vyskočila Josefína ze židle, přiblížila se s hrozivým výrazem k dívce a křičela:

„Lžete! Tuhle formulku známe už dávno! Beaumagnan to může dosvědčit, že Beaumagnane? Lže, Raoule, ona lže! O těch pěti slovech se zmiňuje už kardinál de Bonnechose ve svém dopise a věnuje jim pramálo pozornosti. Proto jsem ti o tom nikdy neřekla. ‚Královna kdysi utíkala ke kameni.‘ Ale kde je ten kámen, a o kterou královnu jde? Na to se ptáme už dvacet let! Ne, ne, musí tam být ještě něco jiného!“

Znovu se jí zmocnil vztek, který se neprojevoval ani tak navenek, jako spíš vnitřním napětím zračícím se v její tváři zvláštním, krutým rysem.

Sklonila se k dívce a tykajíc jí skandovala:

„Lžeš! Lžeš! Existuje jediné slovo, které v sobě zahrnuje všech těch pět slov. Které je to slovo? Řekni… řekni tu formulku! Odpověz!“

Poděšená Clarissa mlčela. Raoul naléhal:

„Přemýšlejte, Clarisso… Vzpomeňte si… Není vedle těch slov ještě jiný nápis?“

„Nevím… Myslím, že ne…“ sténala dívka.

„Vzpomínejte. Musíte si vzpomenout… Vaše záchrana snad za to stojí!“

Raoulův tón a jeho zjevná láska ke Clarisse silně dráždily Josefínu Balsamovou. Vztekle uchopila dívku za paži a rozkázala: „Mluv, nebo…“

Clarissa něco vykoktala, ale neodpověděla. Cagliostrová ostře zapískala.

Leonard se téměř okamžitě objevil na prahu. Procedila mezi zuby nezvučným hlasem:

„Odveď ji, Leonarde, a začni s výslechem.“ Raoul se škubal ve svých poutech.

„Ach, ty potvoro, ty stvůro!“ křičel. „Co jí udělá? Copak jsi ta nejposlednější ze všech žen? Leonarde, jestli se toho dítěte dotkneš, přísahám ti, že jednoho dne…“

„Jaký máš o ni strach!“ špičkovala Josefína. „Jen pomyšlení na to, že by chudinka měla trpět, tě takhle pobuřuje a dojímá! Sakra! Jste stvořeni jeden pro druhého. Dcera vraha a zloděj!

No ano, zloděj,“ skřípala zuby přibližujíc se ke Clarisse. „Tvůj milenec je zloděj, nic jiného. Už jako dítě kradl! Kradl, aby ti mohl dát květiny, kradl, aby ti mohl dát zásnubní prsten, který máš na prstě. Je to obyčejný zloděj, lupič! I to jeho jméno, Raoul d’Andrésy, je ukradené. Raoul d’Andrésy? Kdepak! Arsene Lupin, to je jeho pravé jméno. Zapamatuj si ho, Clarisso, bude jednou slavné!

Ach, já jsem toho tvého milého viděla při práci. Je to mistr! Něco vynikajícího! A jaký krásný pár by z vás byl, kdybych já nezasáhla! I to vaše dítě bude naprosto geniální: syn Arsena Lupina a vnuk barona d’Étiguese!“

Pomyšlení na to očekávané dítě ji znovu rozzuřilo. Dobře skrývaná zloba už neměla zábrany.

„Leonarde…“

„Ach, ty hnusná bestie,“ šílel Raoul, „pro tuhle ohavnost nenacházím jméno. Teď už shazuješ masku, Josefíno? Už nemáš chuť hrát komedii? Ukazuješ se, jaká skutečně jsi; jsi obyčejný kat.“

Ale Josefína vůbec nereagovala, byla úplně zběsilá, posedlá krutou touhou zmučit tu dívku. Sama strkala Clarissu, kterou Leonard táhl ke dveřím.

„Stvůro!“ ječel Raoul. „Jediný vlas jí zkřivíš, slyšíš, jediný vlas, a oba vás zabiju! Vy stvůry! Pusťte ji!“

Cloumal svými pouty takovou silou, že celý mechanismus, který Beaumagnan tak dokonale vymyslel, povolil, zpuchřelá okenice se vyvrátila a vypadla do místnosti za Raoulova záda.

Na chvilku zavládl v táboře protivníků rozruch. Ale provazy, i když trochu povolily, byly přece jen dost pevné a dostatečně poutaly zajatce, takže se ho zatím nemuseli obávat. Leonard vytáhl z kapsy revolver a přiložil ho Clarisse na spánek.

„Jestli udělá ještě jeden krok, střílej,“ přikázala mu Cagliostrová.

Raoul se ani nepohnul. Nepochyboval o tom, že Leonard by vyplnil rozkaz ve vteřině a že jeho jediný pohyb by odsoudil Clarissu k smrti. Co tedy dělat? Má se vzdát? Copak neexistuje žádný způsob, jak ji zachránit?

Josefína Balsamová z něho nespouštěla oči.

„Tak co, už chápeš situaci a budeš trochu rozumnější?“ zeptala se.

„Ne,“ odpověděl a velmi se ovládal. „Ne, ale uvažuji.“

„A o čem?“

„Slíbil jsem jí, že bude volná a že se nemá čeho bát. Chci splnit svůj slib.“

„Později, možná,“ řekla Josina.

„Ne, Josino, ty ji propustíš hned.“ Obrátila se na svého komplice:

„Jsi připraven, Leonarde? Jdi, a ať to skončíš rychle.“

„Stůj,“ přikázal Raoul tónem, který nepřipouštěl odpor, takže Leonard trochu zaváhal.

„Stůj,“ opakoval, „a pusť ji… Slyšíš, Josefíno, já chci, abys ji propustila… abys okamžitě nařídila Leonardovi propustit Clarissu a otevřít jí dveře dokořán.“

Musel si být velmi jistý sám sebou a mít velmi pádný důvod pro takové chování.

Vyřkl svůj požadavek s takovou suverenitou a pánovitostí, že sám Leonard zaváhal a vypadal nerozhodně; Clarissa snad ani nechápala vážnost situace a vypadala poměrně klidně.

Cagliostrová zaraženě zamumlala:

„Co to má zase znamenat? Nějaká nová lest…“

„Ne, jen fakta,“ ujistil ji Raoul, „nebo spíš jeden jediný fakt, který za to stojí a před nímž se skloníš.“

„Oč tedy jde?“ zeptala se Cagliostrová čím dál víc v rozpacích. „Co si přeješ?“

„Já si nepřeju, já žádám.“

„A co?“

„Okamžitou svobodu pro Clarissu. Ať odtud hned odejde a ty ani Leonard jí v tom nebudete nijak překážet.“ Rozesmála se a zeptala se: „A nic víc nechceš?“

„Nic víc.“

„A co mi za to nabízíš?“

„To heslo.“ Zachvěla se:

„Ty ho tedy znáš?“

„Ano.“

Situace na scéně se náhle změnila. Veškerá touha po pomstě, láska a vášeň k Raoulovi a nenávist k té dívce ustoupila v mysli Cagliostrové do pozadí. Zvítězila chtivost. Před očima jí tančily tisíce a tisíce drahých kamenů, přesně tak, jak si to Raoul přál.

Beaumagnan se trochu nadzvedl a chtivě poslouchal.

Josina nechala Clarissu pod dohledem svého komplice a přiblížila se k Raoulovi.

„Stačí znát to slovo?“

„Ne,“ odpověděl Raoul, „musíš ho ještě umět vysvětlit. Smysl formulky je skrytý pod závojem, a ten je třeba nejdřív odhalit.“

„A ty jsi to dokázal?“

„Ano, už dříve jsem měl pocit, že vím, jak na to, ale teď mě najednou osvítila pravda.“ Věděla, že Raoul není muž, který by v podobných souvislostech žertoval.

„Vysvětli mi to a Clarissa odtud může odejít.“

„Ne, ať nejdřív odejde a pak ti to řeknu. A řeknu to samozřejmě jako svobodný člověk a ne s provazem kolem krku a se svázanýma rukama.“

„To je absurdní, ty se snažíš obrátit situaci! Já tady rozkazuju!“

„Už ne,“ ujistil ji. „Teď jsi závislá na mně! A podmínky si budu diktovat já.“ Pokrčila rameny a řekla:

„Přísahej, že mluvíš čistou pravdu. Přísahej to při hrobu své matky.“ Pronesl vážně:

„Přísahám při hrobu své matky, přísahám ti, že dvacet minut poté, co Clarissa opustí práh této místnosti, ti označím přesné místo, kde se nachází hraniční kámen a kde je obrovský poklad nashromážděný mnichy všech klášterů ve Francii.“

Chtěla ze sebe setřást podivný pocit, který při Raoulových slovech zažívala. Jako by ji opřádal svým vlivem. Vzpamatovala se:

„Ne, ne, je to léčka… nic nevíš…“

„Nejen že to vím, ale ještě ke všemu nejsem sám, kdo to ví.“

„Kdo ještě?“

„Beaumagnan a baron.“

„To je nemožné.“

„Uvažuj přece. Beaumagnan byl předevčírem v Haie d’Étigues. Proč? Protože baron objevil skříňku a oba studovali nápis na víku. Jestli je tam to heslo, shrnující v sobě všech pět slov nápisu, magické heslo odhalující pravdu, viděli, ho ti dva také a znají ho.“

„Co na tom,“ řekla, „Beaumagnana držím tady.“

„Ale nemáš barona d’Étigues a možná že už je teď tam i se svým bratrancem. Beaumagnan je tam možná poslal napřed, aby si to místo prohlédli a připravili všechno k odnesení pokladu. Chápeš to

nebezpečí? Chápeš, že každou minutou ztrácíš možná celou hru?“ Prudce se vzepřela.

„Zvítězím, když Clarissa promluví.“

„Nepromluví, a to z prostého důvodu: nic totiž neví.“

„Budiž, tak tedy mluv ty, když už jsi byl tak neopatrný a přiznal ses k tomu, že tajemství znáš. Proč bych ji pouštěla? Dokud je Clarissa v Leonardových rukách, lehce z tebe dostanu všechno, co víš.“

Potřásl hlavou.

„Ne,“ řekl. „Nebezpečí už je zažehnané, bouřka se přehnala a je daleko. Možná že ses opravdu chtěla pomstít Clarisse, ale teď už nechceš. Teď už na to totiž nemáš dost síly.“

Byla to pravda a Raoul si tím byl naprosto jistý. Cagliostrová byla tvrdá, krutá, skutečně „pekelná,“ jak říkal Beaumagnan, ale přesto byla žena a jako taková podléhala občasným nervovým krizím, které se u ní podobaly záchvatu šílenství. Byla to jakási hysterie zapříčiněná únavou jak morální, tak fyzickou a Raoul nepochyboval, že právě teď jednu takovou krizi prožívá.

„Tak, Josefíno, uvažuj logicky,“ řekl. „Vsadila jsi celý život na jednu kartu; chceš získat neomezené bohatství. Chceš teď všechno v jediném okamžiku prohrát, když se ti to bohatství už nabízí?“

Josefínin odpor slábl.

„Nevěřím ti.“

„Ne, to není pravda. Víš velmi dobře, že své sliby vždy dodržím. Váháš… Ale ne, už neváháš. V hloubi duše už jsi přesvědčená a děláš dobře!“

Přemýšlela ještě minutu nebo dvě a pak řekla:

„Konečně, až si tu malou budu chtít najít, najdu ji. Svou pomstu jenom odložím. A tys mi přísahal na památku své matky, je to tak?“

„Na památku své matky a na všechno, co ve mně zůstává čestného a slušného. Odhalím ti pravdu.“

„Dobře. Ale neřeknete si s Clarissou ani jediné slovo.“

„Ani slovo. Ostatně, nemám žádné tajemství, které bych jí chtěl sdělit. Jediný můj cíl je, aby byla volná.“

Přikázala:

„Leonarde, pusť tu malou. A jeho rozvaž.“

Leonard se zatvářil nespokojeně. Ale byl příliš oddaným služebníkem, než aby odporoval. Pustil Clarissu a přeřezal zbývající Raoulova pouta.

Raoul se vůbec nezachoval tak, jak vyžadovala vážnost situace. Protáhl si nohy, udělal pár cviků

pažemi a zhluboka se nadýchl.

„Uf! Takhle je mi mnohem líp. Necítím se vůbec povolaný k vykonávání funkce zajatce. Osvobozovat dobré a trestat zlé, to je můj pravý cíl. Třes se, Leonarde!“

Přistoupil ke Clarisse a řekl jí jemně:

„Odpusťte mi prosím všechno, co se tady sběhlo. Už se to nikdy nestane, to vám slibuji. Jste pod mou ochranou, jak jsem vám slíbil. Budete schopna chůze?“

„Ano… ano… ale co vy?“

„Já? Nebojte se, já nic neriskuji. Nejdůležitější je vaše záchrana. Mám strach, že nedojdete daleko.“

„Nemusím chodit daleko. Včera mě můj otec odvezl k jedné mé přítelkyni a má si mě u ní vyzvednout zítra.“

„Je to blízko?“

„Ano.“

„Tak už nic víc neříkejte, Clarisso, každá další informace by se mohla obrátit proti vám.“

Odvedl ji až ke dveřím a poslal Leonarda otevřít visací zámek na bráně. Leonard poslechl a Raoul řekl:

„Buďte na sebe opatrná a hlavně nemějte strach, ani o sebe, ani o mne. Setkáme se, až přijde čas, a nebude to dlouho trvat, ať jsou překážky, které nás dělí, jakkoli velké.“

Zavřel za ní dveře. Clarissa byla v bezpečí. Dovolil si dokonce říci:

„Jak zbožňováníhodná bytost!“

Když potom později vyprávěl Arsene Lupin o tomto svém dobrodružství s Josefínou Balsamovou, nemohl se ubránit smíchu:

„Vzpomínám si, že jsem se tehdy smál, jako se směju dnes, a že jsem poprvé poskočil radostí. Ty poskoky později vždycky oslavovaly má velká vítězství, a tohle vítězství bylo zatraceně těžké.

Skutečně jsem vyskočil do výšky. Clarissa byla volná, všechno se mi zdálo v pořádku. Pro mne byla ta záležitost u konce. Zapálil jsem si cigaretu, a když Josefína přistoupila těsně ke mně a připomněla mi naši úmluvu, dovolil jsem si tu neslušnost, že jsem jí foukl kouř do obličeje.

‚Ty gaunere!!‘ vmetla mi do tváře.

Pojmenování, které jsem jí vrátil jako míček, nebylo o nic méně šťavnaté. Na svou omluvu uvádím, že v mých nadávkách bylo daleko více humoru než hrubosti. Ale vlastně… proč bych se měl omlouvat? Mám snad zapotřebí rozebírat rozporuplné pocity, které ve mně vzbuzovala tahle žena? Nehodlám psychologicky vysvětlovat svůj postoj k ní a omlouvat se, že jsem se k ní nechoval právě jako

džentlmen. Předtím jsem ji miloval a současně divoce nenáviděl. Ale od chvíle, kdy se vrhla na Clarissu, má nenávist vůči ní už neměla hranic. Už jsem nevnímal nádhernou masku její krásy, viděl jsem jen to, co bylo pod ní. A to byla krvelačná bestie, která si nezasloužila slušné zacházení.“

Arsene Lupin se mohl klidně smát, ale až potom. V tuto chvíli však neměl ke smíchu moc důvodů. Nebylo ještě jisté, jestli mu Leonard nebo hraběnka neproženou kulku hlavou.

Procedila mezi zuby:

„Jak já tě nenávidím!“

„Ne víc než já tebe,“ odsekl.

„Je ti jasné, že mezi Clarissou a Josefínou Balsamovou ještě nic neskončilo?“

„Ani mezi Clarissou a Raoulem d’Andrésy,“ odpověděl. „Ty darebáku!“ zamumlala, „zasluhoval bys…“

„Kulku z pistole…? Ale to je nemožně, má drahá.“

„Nedráždi mě, Raoule!“

„Říkám ti, že je to nemožné. Já jsem teď pro tebe posvátný. Jsem pán, který představuje miliardu. Zabij mě a miliardička ti uteče před tvým krásným nosánkem, Cagliostrova dceruško! Mám pro tebe ohromnou cenu. Každá buňka mého mozku představuje jeden drahokam…

Jedna maličká kulka a zbyly by ti jen oči pro pláč… mohla bys tak jen prosit duši svého zemřelého tatíčka… pro Josefínku by nezbyl ani sou. Stále ti to opakuju, Josefínko, jsem pro tebe tabu, jak se to říká v Polynésii. Tabu od hlavy až k patám! Klekni přede mnou a polib mi ruku, to je to nejlepší, co můžeš udělat.“

Otevřel boční okno a vydechl:

„Už jsem se tu dusil. Trváš na tom, Josefíno, aby tvůj kat držel stále v kapse ruku na revolveru?“ Dupla nohou.

„Už dost! Dal sis své podmínky a mé podmínky znáš.“

„Peníze, nebo život.“

„Mluv, Raoule, okamžitě mluv!“

„Ale ale, ty nějak spěcháš. Tak za prvé, stanovil jsem lhůtu dvaceti minut po Clarissině odchodu, abych si byl úplně jistý, že bude z dosahu tvých drápů, a dvacet minut ještě zdaleka neuběhlo… a za druhé…“

„Za druhé?“

„Za druhé? Jak chceš, abych vyřešil za pět vteřin problém, nad kterým si lidi lámou hlavu roky a roky?“ Byla naprosto zmatená. „Co tím chceš říct?“

„Vždyť je to jednoduché, žádám o chvíli odkladu.“

„Odkladu? Ale proč?“

„Abych to mohl vyluštit.“

„Cože? Ty tedy nevíš…“

„Jak zní to heslo? Na mou duši ne.“

„Ach, ty jsi tedy lhal?“

„Ale nač tak silná slova, Josefíno?“

„Lhal jsi a přitom jsi mi přísahal…“

„Při památce své ubohé matky, ano, ale nepleť si pojmy. Nepřísahal jsem, že znám pravdu. Přísahal jsem, že ti řeknu pravdu.“

„Abys mi ji mohl říct, musíš ji znát.“

„A abych ji znal, musím uvažovat, a ty mi k tomu nechceš popřát dost času. Ksakru! Mlčte chvíli a nechte mě přemýšlet. A ať dá Leonard ruku z té bouchačky, rozčiluje mě to.“

Ještě víc než jeho žerty děsil Cagliostrovou jeho výsměšný tón a to, že se vůbec nebál. Ustoupila. Bylo jí jasné, že nemá cenu mu vyhrožovat.

„Jak si přeješ. Znám tě, držíš slovo.“

Zvolal: „Ó, jak dokážeš být milá! Kdybys na mne byla milá od začátku, neodolal bych ti… víš, že laskavost dělá divy. Číšníku, něco v na psaní! Papír ze slámy, kolibří pero, krev z černé moruše a jako penál kůru z cedru, jak praví básník.“

Vytáhl z náprsní kapsy tužku a navštívenku, na níž bylo napsáno a zvláštním způsobem rozmístěno několik slov. Nakreslil několik svorek a propojil slova mezi sebou. Potom napsal na rub latinskou formulku:

Ad lapidem currebat olim regina.

„To je ale kuchyňská latina!“ řekl polohlasně. „Myslím, že být na místě těch mnichů, vymyslel bych to elegantněji a výsledek by byl týž. Nedá se nic dělat, musím pracovat s tím, co je. Tak královna uháněla ke kameni… Podívej se na hodinky, Josefíno.“

Už se nesmál. Jednu nebo dvě minuty byl jeho obličej velmi vážný a oči upřené do prázdna vyjadřovaly značné úsilí, jak přemýšlel. Přesto si stačil všimnout, že ho Josina pozoruje pohledem, v němž byl obdiv a nekonečná důvěra. Usmál se na ni, aniž přerušil tok svých myšlenek.

„Ty už vidíš pravdu, viď?“ zeptala se.

Beaumagnan, spoutaný do nehybnosti, poslouchal s úzkostí v obličeji. Co když se opravdu podaří

rozluštit to obrovské tajemství?

Uběhly další dvě minuty v naprostém tichu. Josefína Balsamová pronesla:

„Co je s tebou, Raoule, vypadáš vzrušeně.“

„Ano, ano, jsem velice vzrušený,“ řekl. „Celá ta historie, to nesmírné bohatství ukryté v hraničním kameni na volném prostranství, to všechno je velice zvláštní. Ale nic to není ve srovnání s myšlenkou, která celé té historii vévodí! Neumíš si představit, jak je to podivné! A krásné! Co je v tom poezie a prostoty!“

Odmlčel se a pak řekl přesvědčivě:

„Josino, ti středověcí mniši byli ale pitomci!“

Zvedl se a pokračoval: „Můj ty Bože, ano, byli zbožní, ale opakuju to, i když riskuju, že tě zraním ve tvých citech: byli to pitomci. Kdyby třeba velký bankéř dal napsat na svůj trezor ‚nepovolaným se zakazuje otvírat‘ a myslel by si, že tím ho ochrání, považovali by ho za pitomce, že? No, a teď si představ, že ten prostředek, který si mniši vybrali k ochránění svého majetku, je stejně prostinký.“

Zašeptala:

„Ne… ne… tomu nemohu uvěřit… neuhodl jsi to… určitě se mýlíš.“

„Pitomci jsou také všichni, kdo tak dlouho hledali a nic nenašli. Slepci! Tupé mozky! Jak je možné, že ty, Josefína Balsamová, hraběnka Cagliostrová, Leonard, Godefroy d’Étigues a Beaumagnan se všemi svými přáteli, celé tovaryšstvo Ježíšovo, arcibiskup z Rouenu, všichni jste měli před očima těch pět slov a nic vás nenapadlo! Kristepane! Žáček z obecné školy musí rozlousknout těžší úkol!“

Namítla:

„Tak za prvé, nejde o pět slov, ale jen o jedno!“

„Ale vždyť tam to jedno slovo je, prokristapána! Když jsem vás před chvílí postrašil, že baron a Beaumagnan musí to slůvko znát, když mají skříňku, bylo to jen proto, abych tě pohnul ke spěchu. Ti pánové na nápis koukali, ale nic z něj nevykoukali. A přece tam to slovo je! Místo abyste všichni zbledli hrůzou před tou hloupou formulkou, měli jste ji prostě jen pozorně přečíst, pak seřadit pět prvních písmen každého slova a byli byste téměř u cíle.“

Řekla potichu:

„Také nás to napadlo… to slovo je Alcor, že?“

„Ano, Alcor.“

„No a co?“

„Jak to, co? Vždyť v tom slově je všechno! Víš, co znamená?“

„Je to arabské slovo, které se dá přeložit jako ‚zkouška‘.“

„A Arabové a všechny ostatní národy ho používají k označení čeho?“

„Hvězdy.“

„Jaké hvězdy?“

„Hvězdy, která patří do souhvězdí Velké medvědice. Ale to přece není důležité. Jaký vztah to může mít…“ Raoul se útrpně usmál.

„No samozřejmě. Jméno hvězdy se nemůže nijak vztahovat k umístění pokladu v hraničním balvanu! Všichni jste došli k tomuhle hloupému závěru a pátrání se zastavilo. Ty chudinko! Mne to udeřilo hned, jak jsem přečetl slovo Alcor! To magické slovo, slovo talisman, heslo, které otvírá tajné brány! Poslouchej. Všechno se točí kolem číslovky sedm. Sedm opatství, sedm mnichů, sedm ramen svícnu, sedm různobarevných kamenů zasazených v sedmi prstenech… vždyť je to jasné. Bylo mi to jasné hned, jak jsem si uvědomil, že Alcor patří do souhvězdí Velké medvědice. A problém byl vyřešen.“

„Vyřešen? Jak?“

„Proboha, ještě ti nesvitlo? Protože souhvězdí Velké medvědice tvoří sedm hlavních hvězd! Sedm! Pořád sedm! Už vidíš tu souvislost? Musím ještě dodat, že Arabové pojmenovali tu malou, sotva viditelnou hvězdu – a astronomové to od nich převzali – Alcor proto, že slouží jako zkouška. Jako zkouška, aby se zjistilo, zda ta, či ona osoba má dobrý zrak, protože je schopna spatřit ji pouhým okem. Alcor je ta hvězda, kde se má hledat poklad, v ní je ukryt poklad, Alcor je nedobytná pokladna mnichů!“

Josina se chvěla horečkou v očekávání tak blízkého rozuzlení. Zašeptala: „Pořád ještě nerozumím.“

Raoul si postavil židli tak, aby seděl mezi Leonardem a oknem, které otevřel z jediného důvodu: chtěl zmizet okamžitě, jak vyřkne poslední slovo. Teď při svém vysvětlování nespouštěl Leonarda z očí a hlídal jeho ruku v kapse.

„Hned to pochopíš, je to prostinké jako pramenitá voda. Sleduj mě.“ Ukázal jí navštívenku, kterou držel v prstech.

„Dívej se. Už týdny ji nosím s sebou. Hned na začátku našeho pátrání jsem si v atlasu našel přesné umístění těch sedmi opatství a napsal jsem si je sem. Mám je tady poznamenané tak, jak jsou umístěna. Spojil jsem je mezi sebou linkami a získal tak obrazec. A teď přijde to fantastické, Josino, kolosální, nádherné, a přitom naproto přirozené vysvětlení. Ta opatství jsou rozmístěna navlas přesně tak, jako hvězdy v souhvězdí Velké medvědice. Už chápeš? Každé z těch sedmi opatství kraje Caux v Normandii odpovídá svým umístěním jedné hvězdě v tomto souhvězdí. Omyl je vyloučen.

Vezmi si astronomický atlas a přesvědč se.

Pravda je teď nabíledni. Poklad je na místě, které odpovídá nebeskému umístění hvězdy Alcor. A protože Alcor je na nebi trochu napravo a trochu dole pod hvězdou umístěnou uprostřed ocasu Velké medvědice, ten hraniční balvan musí být napravo a trochu dole od opatství, které této hvězdě odpovídá, tedy opatství Jumieges, kdysi nejmocnějšího a nejbohatšího ze všech normandských opatství. Je to jasné, matematicky přesně spočítané. Kámen je tam a ne jinde.

A teď je jasné, že za prvé: trochu na jih a trochu na východ od Jumieges, asi jednu míli od tohoto opatství, v malé osamocené vísce jménem Mesnil-sous-Jumieges se rozkládají přímo u Seiny pozůstatky sídla Anežky Sorelové, milenky krále Karla XVII. Dále za druhé: opatství bylo spojeno s tímto sídlem podzemní chodbou, jejíž ústí ještě existuje. Závěrem z toho vyplývá, že legendární kámen je blízko sídla Anežky Sorelové, u Seiny. Legenda bezpochyby chtěla, aby králova milenka, královna lásky běžela k tomuto kameni, o jehož cenném obsahu neměla ani ponětí, usedla tam a očekávala příjezd královské bárky po staré normandské řece.

Ad lapidem currebat olim regina.“

Veliké ticho teď spojovalo Raoula a Josefínu. Závoj se zvedl. Světlo proniklo temnotami. Veškerá nenávist mezi nimi najednou zmizela. Ve válce mezi nimi, v nesmiřitelném souboji na život a na smrt nastalo příměří. Seděl blízko Josiny, oči upřené na obrázek, který nakreslil, a meditoval nadšeně:

„Jak byli ti mniši pošetilí, že svěřili hlídání tak velkého tajemství slovu tak průhlednému! Ale jací to byli básníci, nevinní a půvabní! Jak krásná myšlenka spojit pozemská místa s nebeskými druhy! Velcí pozorovatelé oblohy, velcí astronomové, stejně jako jejich chaldejští předkové, nacházeli svou inspiraci v nebi! Běh hvězd určoval jejich pozemský život a konstelace hvězd měla hlídat jejich poklad. Kdo ví, jestli místa pro sedm opatství už nebyla vybrána na normandském území předem podle gigantického rozmístění Velké medvědice? Kdo to může vědět?“

Lyrický Raoulův výlev byl jistě velmi zajímavý, ale nemohl být dokončen. Obával se Leonarda, ale zapomněl na Josefínu. Ta ho znenadání uhodila do hlavy svým malým zabijákem.

Byla to poslední věc, kterou by byl očekával, i když Cagliostrová mívala ve zvyku připravovat svým protivníkům podobná zlomyslná překvapení. Skácel se na židli, pak upadl na kolena a nakonec se natáhl jak dlouhý tak široký.

Blábolil nesouvisle:

„Pravda… ksakru… už nejsem tabu.“

A s klukovskou uštěpačností, kterou jistě zdědil po svém otci Theofrastu Lupinoví, dodal ještě:

„Ta bestie! Nemá kouska respektu ke géniovi… Ach, ty mrcho, máš místo srdce kámen…? Tím hůř pro tebe, Josefíno, mohli jsme se o poklad rozdělit. Takhle si ho nechám celý pro sebe.“

A ztratil vědomí.

XIII NEDOBYTNÁ POKLADNA MNICHŮ

Byla to jen jakási otupělost podobná stavu, do něhož upadne boxer zasažený dobře mířenou ranou na citlivé místo. Jakmile se z ní Raoul probral, zkonstatoval, že se nachází ve stejné situaci jako Beaumagnan: tedy spoutaný a zády opřený o zeď.

Ani ho moc nepřekvapilo, když uviděl přede dveřmi ležet na dvou židlích Josefínu Balsamovou v jednom z jejích nervových záchvatů, které u ní pravidelně vyvolávaly příliš prudké a dlouho trvající emoce. Rána, kterou uštědřila Raoulovi, patrně tuto krizi vyvolala. Leonard ji ošetřoval a nechával ji čichat k vonným solím.

Patrně přivolali další komplice, protože Raoul uviděl vcházet mladíka, kterého znal pod jménem Dominik a který tehdy hlídal kočár před domem Brigity Rousselinové.

„A sakra!“ pravil nově příchozí, když si všiml dvou zajatců, „tady bylo asi rušno. Beaumagnan! D’Andrésy! Šéfka se s tím nemazlila! A nakonec dostala záchvat a omdlela, ne?“

„Ano. Ale už je to dobré.“

„Co s ní uděláme?“

„Odneseme ji do vozu a já ji odvezu na Bezstarostnou.“

„A co já?“

„Ty tu budeš hlídat tyhle dva,“ odpověděl Leonard a ukázal na zajatce.

„Hergot! To nejsou zrovna nejpříjemnější zákazníci. Moc nadšený z toho nejsem.“

Začali zvedat Cagliostrovou. Otevřela oči a domnívajíc se, že ji Raoul neuslyší, řekla potichu:

„Ne. Půjdu sama. Ty zůstaneš tady, Leonarde. Bude lepší, když Raoula budeš hlídat ty.“

„Nech mě to s ním skoncovat navždycky. Tenhle kluk nám nosí jen smůlu.“

„Miluju ho.“

„On tebe ne.“

„Ale ano. Vrátí se mi. Já se ho nevzdám v žádném případě.“

„Tak co tedy chceš?“

„Bezstarostná musí být v Caudebeku. Odpočinu si tam až do svítání. Potřebuju to.“

„A co poklad? Musíme mít lidi, abychom odstranili tak obrovitý balvan.“

„Vzkážu bratrům Corbutovým, aby za mnou přijeli ráno do Jumieges. Pak se postarám o Raoula… ledaže by… Ale ne, teď se mě už nevyptávej… jsem mrtvá únavou…“

„A co Beaumagnan?“

„Pustím ho, jakmile se zmocním pokladu.“

„Nebojíš se, že nás Clarissa udá? Četníci by klidně mohli hlídat maják.“

„To je vyloučené! Copak si myslíš, že by poslala četníky na svého otce a na Raoula?“

Zvedla se ze židle a vzápětí se zasténáním padla zpátky. Uteklo několik minut. Konečně se s nesmírným úsilím, které ji patrně velmi vyčerpávalo, postavila a opírajíc se o Dominika přistoupila k Raoulovi.

„Je jako omámený,“ zašeptala. „Hlídej ho dobře, Leonarde, a toho druhého taky. Kdyby se jeden z nich zachránil, je všechno v sázce.“

Pomalu odešla. Leonard ji doprovodil až ke starému kočáru, pak zavřel bránu visacím zámkem a vrátil se s balíčkem jídla. Za chvilku byl slyšet klapot koňských kopyt na kamenité cestě.

Raoul už prověřil pevnost svých pout a říkal si:

Šéfka nějak ztrácí páru! Jednak tady před svědky vypráví o svých plánech, i když potichu, jednak svěří hlídání dvou takových chlápků, jako je Beaumagnan a já, jen jednomu muži… no, no, tyhle chyby svědčí o tom, že není zrovna v nejlepší formě…

Nutno ovšem připomenout, že Leonard byl hlídač velmi zkušený a jeho přítomnost činila každý pokus o útěk téměř nemožným.

„Nech ty provazy na pokoji,“ řekl Leonard Raoulovi, hned jak se vrátil. „Jestli nepřestaneš, praštím tě.“

Strašný žalářník ještě posílil ochranná opatření, která mu měla hlídání ulehčit. Spojil oba konce provazů, které poutaly zajatce, obtočil je kolem opěradla jedné židle a židli postavil do velmi vratké polohy. Na její sedadlo odložil dýku, kterou mu dala Josefína. Jakmile by se jeden ze zajatců pohnul, židle by upadla.

„Nejsi tak hloupý, jak vypadáš,“ řekl Raoul. Leonard zabručel:

„Ještě slovo a rozbiju ti…“

Dal se do jídla a do pití. Raoul si neodpustil:

„Dobrou chuť, a jestli něco zbude, nezapomeň na mne.“ Leonard se zvedl a blížil se se zaťatými pěstmi. „To stačí, kamaráde, už dám pokoj,“ slíbil Raoul. „Dám si pusu na zámek.“

Hodiny utíkaly. Nastala tma.

Beaumagnan vypadal, jako když spí. Leonard kouřil dýmku. Raoul si v duchu povídal sám se sebou a peskoval se za to, že se tak hloupě nechal odrovnat Josefínou.

Měl jsem si na ni dát pozor… Tahle dáma se umí rychle rozhodovat. Je to realistka a určitě nemá nejmenší skrupule. Jenom jedna věc tvoří kaz na té dokonalé stvůře: její nervový systém je zdegenerovaný. A to je štěstí pro mne, protože tak se mohu dostat do Mesnil-sous-Jumieges dřív než ona.

Raoul totiž ani v nejmenším nezapochyboval, že se mu podaří Leonardovi uniknout. Zjistil, že pouta na kotnících už značně povolila působením určitých pohybů. Počítal s tím, že si uvolní pravou nohu, a už dopředu s uspokojením vychutnával kopanec, který uštědří botou Leonardově bradě. Jakmile to provede, rozběhne se k pokladu.

Tma v místnosti houstla. Leonard zapálil svíčku, vykouřil poslední dýmku a vypil poslední sklenici vína. Pak ho zachvátila ospalost. Z opatrnosti držel v ruce svíčku, aby ho vosk, stékající mu na ruku,

nenechal usnout. Pak se však pohledem přesvědčil, že zajatci jsou v pořádku, ještě pohlédl na provaz a usnul.

Raoul nepřestával manipulovat s pouty a jeho snažení nebylo bez výsledku. Bylo kolem deváté hodiny večerní.

Kdyby se mi podařilo odtud vypadnout v jedenáct hodin, o půlnoci bych byl v Lillebonne, tam bych se najedl a ve tři ráno už bych mohl být na místě. Za svítání bych měl v kapse nedobytnou pokladnu mnichů. Ano, v kapse! A nebudu potřebovat ani bratry Corbuty, ani nikoho jiného.

Ale už bylo půl jedenácté a žádného pořádného výsledku nedosáhl. I když pouta nebyla už tak pevná, přece jen držela a Raoul pomalu přestával doufat, že se mu útěk podaří. Najednou zaslechl lehký šramot, který se lišil od všech ostatních nočních zvuků: šustění listoví, ptáci ve větvích, záchvěvy větru.

Uslyšel to dvakrát a byl si jist, že to přichází z otevřeného bočního okna, které Leonard nechal z nedbalosti otevřené.

Teď se jedno z křídel okna pohnulo.

Raoul se podíval na Beaumagnana. Ten zaslechl šramot také a díval se na okno.

Proti nim se probudil Leonard se spálenými prsty, podíval se na vězně a znovu zavřel oči. Venku se znovu ozvaly ty zvuky, což dokazovalo, že ten někdo velmi dobře sleduje žalářníkovy pohyby.

Co se tu připravovalo? Brána byla zavřena a ten někdo musel přelézt zeď posetou střepy z lahví. To mohl udělat jen někdo, kdo to tu dobře znal a věděl, na kterém místě střepy nejsou. Kdo? Nějaký sedlák? Nebo pytlák? Přicházela pomoc? Byl to Beaumagnanův přítel, nebo nějaký tulák?

Objevila se hlava, ale ve tmě se ještě nedalo rozpoznat, kdo to je. Za chvilku se zjevila ženská silueta a Raoul poznal Clarissu.

Zmocnilo se ho nepopsatelné dojetí! Josefína Balsamová se tedy mýlila, když se domnívala, že by Clarissa nebyla schopna cokoli udělat! Ta dívka překonala strach a úzkost, nedbala na smrtelnou únavu, schovala se někde v okolí majáku a čekala, až přijde noc.

A teď se pokoušela téměř o nemožné: zachránit toho, který ji tak krutě zradil.

Udělala tři kroky. Leonard se znovu probudil, ale naštěstí se k ní otočil zády. Zastavila se a chvilku počkala, až znovu usnul. Potom se dostala až k němu.

Dýka Josefíny Balsamové ležela na židli. Vzala ji do ruky. Bodne?

Raoul se vyděsil. Dívčin obličej byl teď lépe osvětlený a připadal Raoulovi stažený divokým vztekem. Ale jejich oči se setkaly a ona uposlechla němého příkazu, který k ní Raoul vysílal, a minula Leonarda. Raoul se trochu naklonil, aby uvolnil provaz, který ho spojoval se židlí, Beaumagnan ho napodobil.

Dívka bez zachvění zvedla provaz a podlezla ho.

Naštěstí se hlídač neprobudil. Clarissa by ho byla jistě bez váhání zabila. Nespouštějíc Leonarda z očí, připlížila se k Raoulovi a poslepu hledala jeho pouta. Konečně měl Raoul volné ruce.

Vydechl: „Půjč mi tu dýku.“

Poslechla. Ale jiná ruka byla rychlejší než Raoulova. Beaumagnan, který také už nějakou dobu trpělivě uvolňoval svá pouta, se vymrštil a zmocnil se dýky.

Raoul ho vztekle udeřil do paže. Kdyby se Beaumagnan osvobodil dřív, ztratil by Raoul veškerou naději na získání pokladu. Prali se. Byl to zvláštní zápas, zápas zběsilý, ale bez jediného hlesnutí. Báli se, aby se Leonard neprobudil.

Clarissa se třásla strachy. Klečela teď; jednak oba dva úpěnlivě prosila, ať toho nechají, jednak se bála, aby neupadla.

Beaumagnanovo zranění bylo sice lehké, ale přesto mu nedovolilo odolávat dlouho. Podlehl.

V tom okamžiku zvedl Leonard hlavu, otevřel oči a díval se na obraz, který měl před sebou: dva muži napůl vztyčení, v bojovém postoji a Clarissa na kolenou.

Trvalo to několik vteřin, několik strašlivých vteřin. Nikdo z těch tří nepochyboval, že Leonard na ně začne střílet. Ale jeho pohled byl sice upřený na ně, ale oči je neviděly. Jeho vědomí bylo zastřené. Zavřel znovu oči.

Raoul se zbavil posledních pout. Zvedl se s dýkou v ruce, byl svobodný. Zašeptal ke Clarisse, která se právě zvedala: „Pojď… utečme…“

„Ne,“ zavrtěla hlavou.

Ukázala mu na Beaumagnana, jako by nesouhlasila, aby tu nechali druhého zajatce bezmocného a vystaveného Leonardově pomstě.

Raoul odporoval. Byla neoblomná.

Vytáhl tedy nůž a podal ho svému protivníku.

„Má pravdu,“ vydechl. „Hrajme fair play. Na, vysvoboď se… Ale pak už jedeme každý za svoje.“

Následoval Clarissu. Jeden po druhém vylezli na okno. V zahradě mu podala ruku a odvedla ho až na místo, kde byla zeď polozbořená a zela v ní díra.

Ještě jí pomohl prolézt, ale za zdí mu zmizela.

„Clarisso,“ volal, „kde jste?“

Kolem byla černá bezhvězdná noc. Zaslechl lehký hluk v sousedním křoví. Pronikl tam, rozhrnoval větve ostnatých křovisek, ale Clarissa nikde.

Utekla mi, pomyslel si. Když jsem byl zajatý, riskovala život, aby mě osvobodila. Ale jakmile to udělala, nechce se mnou nic mít. Má zrada, ohavná Josefína Balsamová a celé to hnusné

dobrodružství jí nahánějí hrůzu.

Na odchodu se ještě otočil a viděl osobu přelézající zeď. Byl to Beaumagnan. Vzápětí nato se ozvaly výstřely. Raoul měl zrovna tak čas schovat se v křoví. Leonard střílel z okna do temné noci.

Asi v jedenáct hodin v noci mířili tedy tři protivníci současně ke Královninu kameni vzdálenému asi jedenáct mil odtud. Nejdřív se tam dostane ten, kdo k tomu má nejlepší prostředky.

Beaumagnan i Leonard měli zázemí ve velké organizaci, měli v zásobě komplice. Na Beaumagnana čekali přátelé, Leonard mohl dostihnout Cagliostrovou. Kořist bude patřit tomu rychlejšímu. Raoul byl sám, ale byl mladší a rychlejší. Kdyby nebyl udělal tu pitomost a nenechal kolo v Lillebonne, měl by tu největší šanci uspět.

Musíme však zkonstatovat v jeho neprospěch, že okamžitě přestal hledat Clarissu a myslel jen na to, jak získá poklad. Za hodinu urazil deset kilometrů, které ho dělily od Lillebonne. O půlnoci vzbudil číšníka ve svém hotelu, v rychlosti se posilnil, dal si do jednoho zavazadla pár náloží dynamitu, které si obstaral už před několika dny, a nasedl na kolo. Na řídítkách měl připevněnou srolovanou plátěnou kabelu na drahokamy!

Kalkuloval takto:

Z Lillebonne do Mesnil-sous-Jumieges je osm a půl míle… Budu tam před rozedněním. Jakmile začne svítat, najdu kámen a vyhodím ho do vzduchu dynamitem. Je možné, že mě během té operace překvapí Cagliostrová nebo Beaumagnan. V tom případě se budeme muset rozdělit. Tím hůř pro toho třetího.

Minul Caudebec-en-Caux a chvilku vedl kolo do kopečka stoupajícího mezi loukami a křovisky k Seině. Stejně jako toho dne, kdy vyznával lásku Josefíně Balsamové, byla Bezstarostná na svém místě. Masivní silueta v husté tmě. Viděl slabé světlo v kabině, kde bydlela mladá žena.

Musí se obléct, pomyslel si. Přijedou pro ni s kočárem… Možná že Leonard expedici trochu uspíší… Stejně je příliš pozdě, madam…

Nasedl na kolo a pokračoval v cestě co nejrychleji. Asi po půlhodině, když zrovna sjížděl po velmi srázném svahu, ucítil, že přední kolo narazilo na nějakou překážku, a prudce ho to vyhodilo na hromadu kamení.

Okamžitě přispěchali dva muži s lucernou. Raoul se bleskurychle skryl v houští. Nějaký hlas křičel:

„To je on… To nemůže být nikdo jiný… říkal jsem vám to – stačí natáhnout provaz a dostaneme ho, až tudy pojede.“

Byl to Godefroy d’Étigues a hned nato se ozval Bennetot:

„Dostaneme ho, ale jen jestli bude chtít on… ten lump!“

Jako pronásledovaná zvěř zavrtal Raoul hlavu do ostnatého houští, kde si sice roztrhal šaty, ale zato ho tam nemohli najít. Hromovali a sakrovali marně. Nenašli ho.

„Už ho nehledejte,“ ozval se unavený hlas z kočáru. Patřil Beaumagnanovi. „Nejdůležitější je zničit mu kolo. Postarej se o to, Godefroyi. A teď honem pryč. Kůň už si odpočinul.“

„Ale Beaumagnane, jste vůbec schopen…“

„Jestli jsem nebo nejsem, na tom teď nezáleží… Musíme jet. Pane Bože, musel jsem po tom zranění vycedit všechnu krev… Ten obvaz nedrží.“

Raoul slyšel, jak mu rozdupávají kolo. Bennetot pak sundal plachtu z luceren na kočáru a kůň pobídnutý bičem se dal do ostrého cvalu.

Raoul utíkal za kočárem.

Strašně se vztekal. Za nic na světě by se nevzdal bez boje. Nešlo jen o tu spoustu miliónů, ale také o to, co dávalo celému jeho životu nádherný smysl. V sázce byla jeho sebeláska. Rozluštil nerozluštitelnou hádanku a měl by tedy první dospět k cíli. Nebýt tam, nevzít si, co mu patřilo, nechat si poklad vyfouknout před nosem, to považoval za nesnesitelné ponížení.

Nedbal na únavu a běžel sto metrů za kočárem poháněný pomyšlením na to, že celý problém ještě není vyřešený, že i jeho protivníci budou muset kámen nejdřív najít a že je právě v tomto činění může předběhnout.

Ostatně štěstí mu přálo. Když se blížil k Jumieges, všiml si svítilny, která se kolébala před ním, a zaslechl jasný zvuk zvonečku. Jeho protivníci přejeli, on se zastavil. Byl to farář z Jumieges a šel s ministrantem udělit poslední pomazání. Raoul se k němu přidal, vyptával se na hostinec a během rozmluvy, vydávaje se za amatérského archeologa, zavedl řeč na zvláštní kámen, o kterém mu prý vyprávěli.

„Je to královnin dolmen… nebo tak nějak… tak mi to řekli. Neznáte náhodou, pane faráři, tuhle místní zvláštnost?“

„Na mou duši, pane, to bude patrně kámen, kterému tu říkáme kámen Anežky Sorelové.“

„A je to v Mesnil-sous-Jumieges?“

„Ano, slabou míli odtud. Ale není to žádná zvláštnost… spíš jen halda kamení, jejíž vrcholek je asi metr nad Seinou.“

„A ten pozemek je obecní?“

„Ještě před několika lety byl, ale obec ho prodala jednomu z mých farníků, panu Simonu Thuilardovi, který tam chtěl rozšířit pastviny.“

Raoul se chvěl radostí a rozloučil se s milým farářem. Získal nesmírně cenné informace. Teď se mohl klidně vyhnout městečku Jumieges a dát se přímo křivolakou cestou vedoucí do Mesnilu. Jeho protivníci se určitě zdrží při průjezdu městečkem.

Jestli nebudou tak chytří, aby si obstarali průvodce, zcela jistě zabloudí. Nemohou přece jet s kočárem v noci uprostřed takových křovisek. A pak, vždyť nevědí kam! Kde najdou kámen?

Beaumagnan je na konci sil a Godefroy na to určitě nepřijde. Tuhle partii jsem vyhrál.

Něco před třetí hodinou podlezl ohrazení, které vymezovalo pozemek pana Simona Thuilarda. Ve svitu zápalek obhlédl louku, kterou pak spěšně přešel. Hráz, která mu připadala nedávno

postavená, se táhla podél řeky. Došel až na její pravý konec a vrátil se nalevo. Nechtěl zbytečně promrhat svou zásobu zápalek, ale bez nich neviděl nic.

Na horizontu se už objevoval světlejší pás oblohy.

Čekal na svítání plný povznášejících myšlenek. Usmíval se. Hraniční kámen byl tady, byl od něj pouhých několik kroků. Po celá staletí sem přicházeli mniši, možná zrovna v tuto předjitřní hodinu, a pokradmu sem ukládali své bohatství. Někteří přicházeli tajnou chodbou spojující opatství s panským sídlem. Jiní připlouvali na loďkách po této krásné normandské řece, která protéká i Paříží a Rouenem a která omývá svými vlnami tři nebo čtyři ze sedmi posvátných opatství.

A teď je tady Raoul d’Andrésy, a i on teď tvoří součást tohoto tajemství! Dědí po tisícovce mnichů, kteří bez oddechu shromažďovali majetek. Zázrak! V jeho věku a splní se mu takový sen! Bude roven nejmocnějším vládcům!

Nebe bledlo, Velká medvědice se ztrácela pod přílivem denního světla. Už spíše odhadoval, než viděl Alcor, osudovou hvězdu ukazující na to malé místečko na zemi, kam za chvíli vloží svou dobyvatelskou ruku. Voda šplouchala, jak ve vlnách narážela na břeh. Vodní hladina vystupovala z temnot a zářila jako tmavý diamant.

Vystoupil na hráz. Už se daly jasně rozeznat kontury i barvy. Slavnostní okamžik nastával. Srdce mu prudce tlouklo. Náhle spatřil asi třicet metrů od sebe malé návrší, které vlnilo jinak rovnou plochu louky, a odkud vystupovaly vrcholky šedivých kamenů.

„Tady je to…“ zašeptal se zatajeným dechem, „tady je to… jsem u cíle.“

Rukama lovil po kapsách dvě nálože dynamitu a očima hledal nejvyšší kámen, o němž mluvil farář ze Jumieges. Je to tenhle, nebo tamten? Pár vteřin stačí k položení náloží. Za tři minuty už bude cpát diamanty a rubíny do kabely, kterou odvázal z řídítek svého kola. Jestli po něm zůstanou nějaké drobky v rozvalinách, tím líp pro jeho protivníky!

Krok za krokem se blížil ke kopečku a čím byl blíže, tím bylo patrnější, že nevypadá vůbec tak, jak si ho Raoul představoval. Žádný kámen nevyčníval… Nebyl tu žádný vrcholek, kterému se dříve mohlo říkat Královnin kámen a kam si chodívala sednout krásná Anežka očekávajíc příjezd svého královského milence. Nic, co by vyčnívalo. Naopak. Co se to tu stalo? Že by se řeka náhle tak rozvodnila a smetla vše, co celá staletí odolávalo? Nebo to snad byla nějaká bouře? Nebo…

Dvěma skoky překonal Raoul vzdálenost, která ho dělila od toho místa. Uniklo mu zaklení. Jeho zrakům se nabízela strašlivá podívaná. Celá střední partie kopečku byla vykuchaná. Hraniční kámen, ten legendární hraniční kámen tam sice byl, ale vyvalený, rozbitý, rozkouskovaný a jeho úlomky se povalovaly po svazích zející jámy, kde bylo ještě vidět zčernalé oblázky a spálenou trávu místy ještě doutnající. Ani jeden drahokam. Ani kousíček zlata nebo stříbra. Přešel tudy nepřítel…

Raoul se nevydržel na tu strašlivou spoušť dívat déle než minutu. Beze slova, nehybně si prohlédl všechny stopy a známky práce vykonané před několika hodinami. Všiml si otisků ženských podpatků, ale nechtěl z toho vyvozovat žádný závěr. Zapálil si cigaretu a usadil se zády k vršíčku.

Nechtěl na nic myslet. Tahle porážka byla příliš krutá a on teď neměl chuť rozebírat její důvody. V takových případech je nejlepší chovat se lhostejně a zachovat chladnokrevnost.

Ale proti jeho vůli se mu vracely v myšlenkách události předchozího dne a večera. Ať chtěl, nebo ne,

musel se zaobírat jednáním Josefíny Balsamové. V duchu ji viděl, jak překonává sama sebe a sbírá veškerou energii k vykonání takového úkolu. Odpočívat, když osud číhá a má v záloze takový poklad? To přece ne! Cožpak odpočíval on? A copak si zraněný a unavený Beaumagnan dopřál třeba jen minutu odpočinku? Ne, ne, Josefína Balsamová se nemohla dopustit takové chyby. Ještě než se úplně setmělo, přijela na louku i se svými pomocníky a zpočátku ještě za denního světla, později pak za svitu luceren řídila práce na vyprošťování pokladu.

Když si ji Raoul představoval se záclonkami v kabině její lodi, nebylo to při přípravách na expedici, jak se mylně domníval, ale to už odpočívala po vítězné výpravě a gratulovala si, že nedopustila, aby se mezi ni a její velký cíl cokoli postavilo.

Víc než dvacet minut seděl Raoul na slunci a obíral se v myšlenkách černými úvahami o tom, jak se zhroutily jeho sny o bohatství a moci. Ani nezaslechl hluk přijíždějícího vozu a neviděl tři muže, kteří z něho vystoupili a došli na stejné místo jako Raoul. Jeden z nich zoufale vykřikl.

Byl to Beaumagnan. Jeho dva přátelé, d’Étigues a Bennetot ho podpírali.

Jestliže bylo Raoulovo zklamání velké, jaké pak muselo být zklamání tohoto muže, který zasvětil hledání tajemného pokladu celý svůj život! Smrtelně bledý Beaumagnan s hrůzou v očích, v zakrvácené košili prohlížel hrůznou scénu, která se nabízela jeho zrakům: zdevastovaný terén a vyvrácený a zničený zázračný kámen.

Jako by se mu před očima zhroutil celý svět. Raoul k němu přistoupil a zašeptal: „To ona.“

Beaumagnan neodpověděl. Copak se dalo pochybovat o tom, že to byla ona? Copak se s obrazem té ženy nepojilo všechno ničivé, ďábelské, katastrofické? Měl snad zapotřebí vrhat se na zem, jako to učinili jeho přátelé, a hledat alespoň kousíček z toho pokladu? Ne! Ne! Kudy prošla ta čarodějnice, tam zůstal jen prach a popel! Byla jako mohutná smršť, která boří, ničí a zabíjí. Byla samým ztělesněním Satana. Byla sám zmar a smrt!

Beaumagnan se zvedl, stále trochu teatrální a romantický v každém, i tom nejpřirozenějším konání, přelétl své okolí bolestným pohledem, pokřižoval se a zabodl si hluboko do hrudi dýku, tu dýku, která patřila Josefíně Balsamové.

Ten pohyb byl tak prudký a nečekaný, že všichni úžasem zkoprněli. Než si uvědomili, co se vlastně stalo, sesunul se Beaumagnan do příkopu mezi rozvaliny toho, co bývalo kdysi nedobytnou pokladnou mnichů. Přátelé se k němu rozběhli. Ještě dýchal a stěží ze sebe vypravil:

„Kněze… kněze…“

Bennetot odkvapil. Přiběhli dva sedláci. Na něco se jich zeptal a skočil do kočáru.

Godefroy d’Étigues klečel na kraji příkopu, modlil se a bil se v prsa… Beaumagnan mu určitě řekl, že Josefína Balsamová žije a zná všechny jeho zločiny. To a Beaumagnanova sebevražda ho dohánělo na pokraj šílenství. Hrůza mu znetvořila rysy v obličeji.

Raoul se naklonil k Beaumagnanovi a řekl mu:

„Přísahám vám, že ji najdu. Přísahám vám, že jí vyrvu to bohatství.“

Nenávist a láska stále přežívaly v srdci umírajícího. Jenom taková slova mohla jeho život prodloužit o

několik minut. V hodině umírání, kdy si uvědomoval zhroucení všech svých snů, se zoufale přimkl k myšlence na odvetu.

Očima přivolal Raoula, ten se k němu sklonil a slyšel tato slova, klopotně se deroucí z úst umírajícího:

„Clarissa… Clarissa d’Étigues… musíte se s ní oženit… Poslouchej… Clarissa není baronova dcera… Svěřil se mi s tím… je to dcera někoho jiného, někoho, koho milovala…“

Raoul pronesl vážně:

„Přísahám vám, že se s ní ožením… přísahám…“

„Godefroyi!“ zavolal Beaumagnan.

Baron se stále modlil. Raoul mu poklepal na rameno a přinutil ho sklonit se nad Beaumagnanem, který ze sebe vypravil: „Clarissa si vezme za muže Raoula d’Andrésyho… chci to…“

„Ano… ano…“ odpověděl baron neschopný odporu. „Přísahej.“

„Přísahám.“

„Na svou věčnou spásu?“

„Na svou věčnou spásu.“

„Dáš mu své peníze, aby nás pomstil… dáš mu všechno nakradené bohatství… Přísaháš?“

„Na svou věčnou spásu.“

„Zná všechny tvé zločiny. Má důkazy. Když neposlechneš, udá tě.“

„Poslechnu.“

„Buď proklet, jestli lžeš.“

Beaumagnanův hlas slábl, začínal chroptět a jeho slova byla čím dál tím méně zřetelná. Raoul ležel vedle něho a stěží je chytal.

„Raoule… budeš ji pronásledovat… musíš jí ty šperky vyrvat… je to démon… Poslouchej… Objevil jsem, že má… v Havru… loď… jmenuje se… Světluška… Poslouchej…“

Už neměl sílu pokračovat. Přesto Raoul ještě zaslechl:

„Jdi… hned… hledej ji… začni už dnes…“ Jeho oči se zavřely.

Začínal smrtelně chroptět.

Godefroy d’Étigues se stále ještě bil v prsa na kolenou na dně jámy. Raoul odešel.

Večer uveřejnil jeden pařížský deník poslední zprávu: „Pan Beaumagnan, advokát dobře známý v militantních roajalistických kruzích, o němž jsme před časem uveřejnili falešnou zprávu, že zemřel ve Španělsku, spáchal dnes ráno sebevraždu v normandském městečku Mesnil-sous-Jumieges, na břehu Seiny.

Důvody jeho sebevraždy jsou naprosto záhadné. Dva jeho přátelé, pánové Godefroy d’Étigues a Oskar de Bennetot, kteří ho doprovázeli, vypověděli, že předcházející noci spali v zámku Tarcanville, kam byli na pár dní pozváni. Uprostřed noci je pan Beaumagnan probudil. Žádal po nich, aby zapřáhli a jeli s ním do Jumieges a pak do Mesnil-sous-Jumieges. Proč? Proč tahle výprava na opuštěné místo? Proč tahle sebevražda? V tom případu je spousta neobjasněných otázek.“

Pozítří uveřejnily havreské noviny řadu zpráv, které shrnuje nejlépe tento článek:

„Minulé noci byl kníže Lavornev, který přijel do Havru vyzkoušet svou výletní jachtu, kterou nedávnou zakoupil, svědkem strašlivého dramatu. Vracel se k francouzským břehům, když se najednou asi půl míle od něho ozval výbuch a objevily se plameny. Je třeba poznamenat, že výbuch slyšeli na více místech na pobřeží.

Kníže Lavornev okamžitě zamířil se svou jachtou k neblahému místu, kde již našel pouze několik plovoucích trosek. Na jedné z nich objevil námořníka a poskytl mu útočiště na své jachtě. Sotva se od něj stačil dovědět, že loď se jmenovala Světluška a patřila hraběnce Cagliostrové, když námořník znovu skočil do vody s výkřiky: ‚To je ona… to je ona.‘.

Ve svitu luceren pak skutečně spatřili jinou trosku, které se zuby nehty držela žena a hlavu měla nad hladinou.

Námořník k ní připlaval a podařilo se mu ji chytit, ale ona se na něj pověsila s tak zoufalou silou, že ochromila jeho pohyby a po chvíli zoufalého zápasu oba zmizeli pod hladinou. Všechno pátrání po nich bylo bezvýsledné.

Po návratu do Havru učinil kníže Lavornev toto prohlášení, které potvrdili čtyři muži z jeho posádky.“

A deník ještě dodával:

„Podle posledních dostupných informací lze předpokládat, že hraběnka Cagliostrová byla dobrodružka známá pod jménem Pellegriniová, přiležitostně užívající také jména Josefína Balsamová. Hledána policií, která ji již dvakrát nebo třikrát málem zadržela na různých místech cauxského kraje, kde v poslední době působila, rozhodla se patrně ujet do ciziny. Na útěku zahynula i se svými komplici při ztroskotání své jachty Světluška.

Ještě se zmiňme, ovšem bez jakékoli záruky, o tom, že prý jistá dobrodružství hraběnky Cagliostrové měla těsný vztah k tajemnému dramatu v Mesnil-sous-Jumieges. Mluví se v této souvislosti o jakémsi vykopaném a ukradeném pokladu, o spiknutí, o tajných dokumentech.

Ale to už se ocitáme v oblasti pohádek a domněnek. Ponechme spravedlnosti, aby tyto záležitosti patřičně objasnila.“

Odpoledne téhož dne, kdy se objevily v novinách tyto řádky, vstoupil Raoul do pracovny barona

Godefroye v Haie d’Étigues, do stejné pracovny, kam vnikl před čtyřmi měsíci v noci. Jakou cestu za ty čtyři měsíce ušel a o kolik let zestárl!

Dva bratranci seděli u malého stolku, kouřili a pili koňak z velkých sklenic. Raoul bez úvodu pravil:

„Přišel jsem požádat o ruku slečny d’Étigues a předpokládám…“

Nebyl oblečen pro takovou příležitost. Neměl ani klobouk, ani čepici, byl ve staré námořnické haleně. Kalhoty mu byly příliš krátké a bosé nohy měl obuté v plátěných sandálech.

Ale Godefroye d’Étigues nezajímal ani Raoulův úbor, ani důvod, proč přišel. Oči měl propadlé, tvář zpustošenou utrpením. Podal Raoulovi balík novin:

„Už jste to četl? O Cagliostrové?“

„Ano, už to vím…“ odpověděl Raoul.

Pozoroval toho muže a neodpustil si poznámku:

„Tím líp pro vás, ne? Definitivní smrt této ženy z vás snímá obrovskou tíhu, nebo ne?“

„Ale co dál… co následky?“ blábolil baron.

„Jaké následky?“

„Co soudní vyšetřování? Určitě se pokusí vnést do celé záležitosti světlo. O Cagliostrové se mluvilo

už v souvislosti s Beaumagnanovou sebevraždou. Jestli se při vyšetřování něco potvrdí, vyjdou najevo i další věci.“

„Ano,“ zažertoval Raoul. „Dostanou se až k vdově Rousselinové, až k vraždě pana Jauberta, tedy až k vám a k vašemu bratranci Bennetotovi.“

Oba muži se zachvěli. Raoul je uklidnil:

„Buďte klidní, oba dva. Spravedlnost neobjasní žádnou z těchhle temných historek, z prostého důvodu, že na tom nemá zájem. Naopak, bude se snažit všechno ututlat. Beaumagnan byl pod ochranou velmi mocných lidí, a ti nemilují skandály ani denní světlo. Celá aféra už je teď odložena ad acta. Mne zneklidňuje něco jiného než spravedlnost…“

„A to?“ zeptal se baron.

„Pomsta Josefíny Balsamové.“

„Vždyť je mrtvá!“

„I když je mrtvá, musíme se jí obávat. Proto jsem přišel. Vzadu na zahradě máte starý neobydlený domek pro hlídače. Usadím se tam… až do svatby. Řekněte o tom Clarisse a také jí řekněte, ať nikoho nepřijímá… ani mne. Ale že ji prosím, aby ode mne laskavě přijala zásnubní dárek.“

A Raoul podal užaslému baronovi obrovitý nádherný safír, neuvěřitelně čistý a zpracovaný tak, jak se kdysi zpracovávaly drahokamy…

XIV „PEKELNÁ STVŮRA“

„Ať spustí kotvu,“ zašeptala Josefína Balsamová, „a ať kormidlují tímto směrem.“

Nad mořem se válela mlha a spolu s noční temnotou vytvářela hustý závoj, který zastíral i světla étretatského přístavu. Antiferský maják nepronikl ani jediným paprskem touto clonou, v níž poslepu manévrovala jachta knížete Lavorneva.

„Proč si myslíš, že už jsme blízko břehů?“ zeptal se Leonard.

„Protože toužím po tom, abychom tam byli,“ pronesla pomalu Cagliostrová. Rozčilil se.

„Tahle výprava je čiré bláznovství, úplné šílenství! Před čtrnácti dny jsme dosáhli fantastického vítězství, a to jen díky tobě! Veškeré drahokamy jsou dobře schované v trezoru v Londýně.

Nebezpečí se rozplynulo. Cagliostrová, Pellegriniová, Balsamová, markýza de Belmonte, všechny tyhle ženy odpočívají v hlubinách, když šla Světluška tak krásně ke dnu. To ztroskotání jsi tak skvěle připravila a vrhla ses do toho s takovou energií! Dvacet svědků vidělo z břehu výbuch. Pro všechny jsi mrtvá, stokrát mrtvá a já také a všichni tví ostatní komplicové. Kdyby někdo náhodou chtěl rozpitvávat, kam se poděl poklad mnichů, zákonitě by dospěl k závěru, že se celý poklad potopil i se Světluškou a že leží na různých místech, kam ho rozhodil výbuch. A navíc tohle ztroskotání a tahle smrt přišly celé spravedlnosti náramně vhod. Nikdo netoužil po tom zkoumat zblízka aféru Beaumagnan – Cagliostrová.

Všechno ti vychází. Situaci máš v rukou, zvítězila jsi nad všemi nepřáteli. A právě v tuto chvíli, kdy opatrnost a prostý selský rozum radí opustit Francii a rozjet se Evropou co nejdál, umaneš si vrátit se na místo, jež ti přineslo tolik neštěstí, a sama se postavit jedinému protivníku, který ti zůstal. A jakému protivníku, Josino! Je to vlastně génius, naprosto výjimečný člověk, bez kterého bys nikdy poklad nenašla. Přiznej si, že je to šílenství!“

Zašeptala: „Láska je šílenství.“

„Tak toho tedy nech!“

„Nemohu, nemohu. Miluju ho.“

Opřela se lokty o lodní zábradlí a s hlavou v dlaních zoufale šeptala:

„Miluju… stalo se mi to poprvé… Ostatní muži pro mne nikdy nic neznamenali… Zatímco Raoul… Ne, nechci o něm mluvit… Ale díky němu jsem poznala jedinou radost ve svém životě a také jedinou a největší bolest… Před ním jsem nevěděla, co je to štěstí… ale ani co je to bolest… a teď, štěstí je pryč a zůstalo jen utrpení… A to je hrozné, Leonarde… Myšlenka na to, že se ožení… že bude žít s jinou… že se z jejich lásky narodí dítě… ne, to je nad mé síly. Všechno snesu spíš než tohle! Raději budu riskovat vše, Leonarde. Raději umřu.“

Potichu řekl: „Ubohá Josino.“

Dlouho mlčeli. Josina vypadala, že každou chvíli omdlí. Pak se přiblížila loďka a ona se najednou vzpamatovala, byla panovačná a tvrdá:

„Ale já nic neriskuji, Leonarde… ani život, ani nezdar.“

„Co chceš tedy dělat?“

„Unesu ho.“

„Můj Bože, ty si myslíš…“

„Všechno je připraveno. Do nejmenších detailů.“

„A jak?“

„Prostřednictvím Dominika.“

„Dominika?“

„Ano, hned toho dne, kdy se Raoul objevil v Haie d’Étigues, nechal se tam Dominik najmout jako čeledín.“

„Ale Raoul ho přece zná!“

„Raoul ho sotva jednou nebo dvakrát zahlédl. A nadto víš dobře, jak Dominik dovede změnit podobu, když chce. Je naprosto nemožné, že by ho mezi vší zámeckou čeledí poznal. Dominik mě tedy od prvního dne o všem podrobně informoval a řídil se mými pokyny. Vím, kdy Raoul chodí spát a kdy vstává, co během dne dělá. Vím také, že ještě nenavštívil Clarissu, ale že si dává do pořádku papíry nutné pro uzavření manželství.“

„Má strach?“

„Ze mne ne. Dominik vyslechl rozhovor, který měl Raoul s baronem d’Étigues hned po svém příjezdu do zámku. O mé smrti nepochybují. Ale Raoul chce pro jistotu zachovávat bezpečnostní opatření, i když jsem mrtvá. Hlídá, číhá, postavil stráže kolem zámku, dává pozor na sedláky.“

„A Dominik tě do zámku přesto dostane?“

„Ano, ale jenom na hodinu. Jedna odvážná, dobře cílená rána, a pak – útěk.“

„A to se stane dnes večer?“

„Ano, dnes, v jedenáct hodin. Raoul bydlí v domku hlídače, nedaleko od věže, kam mě dal tehdy přivézt Beaumagnan. Ten pavilón má zvenčí, od pole, jedno jediné okno v přízemí a žádné dveře. Když jsou okenice zavřené, může se tam člověk dostat jen hlavním vchodem z parku a dveřmi v průčelí. Oba klíče budou dnes večer pod velkým kamenem u portálu. Raoul bude spát, zabalíme ho do matrace a do širokých pokrývek a odneseme až sem. Jakmile tu bude, odrazíme.“

„To je všechno?“

Josefína Balsamová trochu zaváhala a pak odpověděla: „Ano, to je všechno.“

„A co Dominik?“

„Odjede s námi.“

„Nedala jsi mu žádný zvláštní rozkaz?“

„V jakém smyslu?“

„Myslím na Clarissu. Ty přece tu malou nenávidíš. Bojím se, jestli jsi Dominika nepověřila nějakým speciálním úkolem…“ Josina znovu zaváhala a pak odpověděla: „To se tě netýká.“

„A přece…“

Člun už přirážel k boku jachty. Josefína pravila žertovným tónem: „Poslyš, Leonarde, od té doby, co jsem z tebe udělala knížete Lavorneva a vybavila tě přepychovou jachtou, chováš se, jak se mi zdá, trochu indiskrétně. Nebudeme na našich vztazích nic měnit, co říkáš? Já tady rozkazuju, ty posloucháš. Máš právo na určitá vysvětlení. Poskytla jsem ti je. Tvař se tedy, jako by ti to stačilo.“

„Stačí mi to,“ řekl Leonard, „vidím, že jsi všechno dobře připravila.“

„Tím líp. A teď sestupme do člunu.“ Sestoupila první a usadila se.

Přidal se k ní Leonard a ještě čtyři komplicové. Dva z nich se chopili vesel, Josefína se posadila dozadu a dávala jim rozkazy co možná nejtišším hlasem.

„Teď obeplouváme amontskou bránu,“ řekla asi za čtvrt hodiny, zatímco ti čtyři veslovali jako úplní slepci netušíce, kam v té tmě a mlze plují.

Josefína je včas upozornila na skály těsně pod hladinou a vytyčila směr podle orientačních bodů, které ostatní neviděli. Pouze převalování kamínků pod kýlem je upozornilo, že budou přistávat.

Vzali ji do náruče a odnesli na břeh, kam potom vytáhli i člun.

„Jsi si úplně jistá, že nepotkáme celníky?“ vydechl Leonard.

„Naprosto. Dominikův telegram hovoří jasně.“

„Nepřijde nám naproti?“

„Ne. Napsala jsem mu, aby zůstal v zámku, mezi baronovými lidmi. V jedenáct hodin se k nám přidá.“

„Kde?“

„U Raoulova pavilónu.“

To už byli všichni u Farářových schodů a potichu po nich stoupali nahoru.

I když jich bylo šest, ani to nejpozornější ucho by nebylo zaslechlo jediný zvuk prozrazující jejich přítomnost.

Mlha řídla, postupně se přelévala a trhlinami v ní prosvítalo sem tam pár hvězd. Tak mohla Cagliostrová velmi dobře rozeznat zámek a jeho okna zářící v průčelí. Na věži benouvilleského kostelíka odbíjelo deset hodin.

Josefína se zachvěla.

„Ach, tenhle zvon! Jak dobře ho poznávám… Deset úderů, jako tehdy… Deset úderů, počítala jsem je, jeden po druhém, když jsem šla na smrt.“

„Krásně ses pomstila,“ řekl Leonard.

„Beaumagnanovi ano, ale těm ostatním?“

„Ostatním také. Bratranci jsou už napůl šílení.“

„To je pravda,“ řekla. „Ale úplně pomstěná budu až za hodinu. A pak si teprve odpočinu.“

Čekali, až mlha zase zhoustne, aby na holé pláni, přes niž museli přejít, nebyly vidět jejich siluety. Pak se Josefína Balsamová dala úzkou pěšinou, kudy ji kdysi nesli baron a jeho přátelé, a ostatní šli za ní jeden za druhým bez jediného slova. Bylo po žních. Tu a tam podél cesty kulatily svá záda obrovské snopy.

V blízkosti panství byla vymletá pěšina zarostlá ostnatými keři, mezi nimiž kráčeli se vzrůstající opatrností.

Před nimi se zvedala vysoká silueta hradebních zdí. Ještě několik kroků a napravo se objevil domek hlídače.

Cagliostrová gestem zahradila ostatním cestu.

„Počkejte tu na mne.“

„Mám jít s tebou?“ zeptal se Leonard.

„Ne. Vrátím se pro vás a vejdeme společně branou v parku, tamhle naproti nalevo.“

Šla kupředu sama, kladla každý svůj krok tak opatrně, že pod její botkou nezachrastil jediný kamínek, jediná rostlinka nezašustila při doteku její sukně. Pavilón se blížil. Už byla u něj.

Dotkla se rukou zavřených okenic. Závory nedržely. Dominik je uvolnil. Josefína nepatrně rozevřela jejich křídla a vzniklou štěrbinou proniklo ven trochu světla. Přilepila čelo na sklo a dívala se dovnitř, do alkovny s lůžkem.

Na něm spal Raoul. Lampa s papírovým stínidlem vrhala kužel světla na jeho obličej, ramena, knihu, kterou četl, a oblečení složené na židli. Vypadal neuvěřitelně mladě, jako dítě, které se pečlivě učilo, ale přemohl je spánek. Několikrát mu klesla hlava. Probudil se, pokoušel se znovu číst, ale opět usnul.

Nakonec zavřel knihu a zhasl lampu.

Josefína viděla, co vidět chtěla, opustila svou pozorovatelnu a vrátila se ke svým komplicům. Už předtím jim dala pokyny, ale pro jistotu je ještě zopakovala. Několikrát během těch deseti minut zdůrazňovala:

„Hlavně žádné násilí, slyšíš, Leonarde? Nemá po ruce žádnou zbraň, takže ji nepoužijete ani vy. Je vás pět, to stačí.“

„A když bude odolávat?“ zeptal se Leonard.

„Tak budete muset jednat tak, aby odolávat přestal.“

Znala velmi dobře terén podle náčrtků, které jí Dominik poslal, a tak kráčela bez váhání a s jistotou až k hlavní bráně parku. Klíče byly na smluveném místě. Otevřela a vydala se ke dveřím do pavilónu.

Dveře šly otevřít lehce. Vstoupila, za ní její komplicové. Dlážděnou halou došli až ke dveřím ložnice. Pomaloučku a jemně otevřela dveře.

Nastával rozhodný okamžik. Jestli se Raoulova pozornost doposud neprobudila a jestli stále spal, byl už Josefínin plán v tomto okamžiku vlastně proveden. Poslouchala. Nic se nehýbalo.

Ustoupila, aby udělala místo svým pěti mužům. Vypustila smečku a současně zamířila na postel ostré světlo své kapesní svítilny.

Útok byl tak prudký a náhlý, že spáč se zřejmě probudil až ve chvíli, kdy byl veškerý odpor marný.

Muži ho zabalili do pokrývek a obložili matracemi. Udělali z něj podlouhlý balík, který převázali provazy. Celá scéna netrvala určitě déle než minutu. Neozval se ani výkřik. Ani jediný kus nábytku se při tom krátkém zápase nepohnul.

Cagliostrová opět triumfovala.

„Dobrá práce,“ řekla s pohnutím, které svědčilo o důležitosti, již přikládala tomuto vítězství… „Máme ho… a tentokrát už ho nepustíme.“

„Co s ním teď uděláme?“ zeptal se Leonard.

„Odneste ho na loď.“

„A když bude volat o pomoc?“

„Dejte mu roubík. Ale bude mlčet… Jděte.“

Leonard k ní přistoupil, zatímco se ostatní zabývali zajatcem.

„Ty s námi nepůjdeš?“

„Ne.“

„Proč?“

„Už jsem ti to řekla, počkám na Dominika.“ Znovu rozsvítila lampu a sundala z ní stínidlo.

„Jak jsi bledá,“ řekl Leonard potichu.

„Možná,“ opáčila.

„Je to kvůli té malé, viď?“

„Ano.“

„A Dominik teď dělá, cos mu poručila?“

„Ano.“

„Třeba bychom měli ještě dost času zabránit tomu, kdo ví?“

„I kdybychom čas měli,“ řekla, „moje vůle se nemění. Co se má stát, stane se. Ostatně, už je to určitě hotové. Jdi.“

„Proč mám jít dřív než ty?“

„Jediné nebezpečí je tady Raoul. Jakmile bude Raoul v bezpečné vzdálenosti, pod zámkem na jachtě, nemáme se už čeho bát. Zmiz a nech mě tady.“

Otevřela jim okno, vylezli jím ven a vytáhli také zajatce. Pak přitáhla okenice a zavřela okno.

Okamžik nato se ozval kostelní zvon. Napočítala jedenáct úderů. Při jedenáctém přešla ke stěně sousedící s parkem a položila na ni ucho. Uslyšela jemňoučké zapískání, na které odpověděla zadupáním na dlaždici v chodbě.

Přiběhl Dominik. Vešli spolu do místnosti a ještě dřív, než mu mohla položit tu hroznou otázku, zašeptal:

„Je to hotové.“

„Ach,“ vydechla slabě. Byla tak rozrušená, že zavrávorala a musela si sednout. Dlouho mlčeli. Pak Dominik pokračoval: „Netrpěla.“

„Netrpěla?“ opakovala. „Ne, spala.“

„Jsi si tím jistý?“

„Jestli je mrtvá? No to se ví! Třikrát jsem ji bodl přímo do srdce. Pak jsem ještě našel odvahu chvíli zůstat… abych se přesvědčil… Ale nebylo to potřeba… nedýchala… ruce měla úplně studené.“

„A co jestli na to přijdou?“

„To není možné. Do jejího pokoje vstoupí někdo až ráno. Až pak… to uvidí.“

Neodvažovali se na sebe pohlédnout. Dominik natáhl ruku. Vytáhla z výstřihu deset bankovek a podala mu je. „Děkuji,“ řekl. „Co mám dělat teď?“

„Odejít. Když poběžíš, ještě dostihneš ostatní dřív, než nastoupí na člun.“

„Mají Raoula d’Andrésyho?“

„Ano.“

„To je dobře. Ten mi těch čtrnáct dní naháněl pěkně strach! Podezíral mě. Ještě jedna věc… co ty drahokamy?“

„Mám je.“

„Jsou v bezpečí?“

„Ano, v jednom londýnském sejfu.“

„A je jich hodně?“

„Plný kufr.“

„A sakra! Budu mít z toho tak sto tisíc franků?“

„Ještě víc. Ale teď už si pospěš… Leda že bys raději čekal…“

„Ne, ne,“ opáčil živě. „Už bych byl raději co nejdál… Ale co vy?“

„Já se ještě porozhlédnu, jestli tu nejsou nějaké papíry, které by nám mohly uškodit, a pak vás dostihnu.“

Odešel. Prohledala zásuvky ve stole a v malém sekretáři, a když nic nenašla, podívala se ještě do kapes šatů složených na židli u postele.

Její pozornost se upřela hlavně na náprsní tašku. Byly v ní peníze, navštívenky a jedna fotografie. Z fotografie se dívala tvář Clarissy d’Étigues.

Josefína Balsamová si ji dlouze prohlížela; v jejím pohledu nebyla nenávist, ale tvrdost, která nedokáže odpustit.

Pak chvíli zůstala stát ve strnulé poloze, oči zahleděné na jakousi vnitřní bolestnou scénu, zatímco na rtech jí zůstával sladký úsměv.

V zrcadle nad krbem se odrážel její obličej. Opřela se lokty o mramor krbu a zblízka se prohlížela. Její úsměv byl teď ještě patrnější, jako by si uvědomovala svou krásu a dělalo jí to radost. Kapuci z hrubé kaštanové látky si shrnula na ramena a na čelo si přitáhla jemňoulinký závoj, který obvykle krášlil její vlasy, a naaranžovala si ho jako Madona na obrázku Bernardina Luiniho.

Dívala se na sebe několik minut. Pak znovu upadla do snění. Odbíjelo čtvrt na dvanáct. Nehýbala se. Vypadala, že spí, že spí s otevřenýma, nehybnýma očima.

Najednou se v těch očích objevil výraz poněkud určitější, jako se to stává, když sny dostanou jasný obrys a náplň, která se nám zhmotňuje v obraz stále určitější. Co to bylo za obraz, který se jí patrně znepokojivě zjevil a kterému se marně snažila přivyknout? Dívala se směrem k alkovně, kde bylo lůžko a kolem něj závěsy. Jako by těmi závěsy hýbala jakási ruka. Ta ruka dostávala obrysy čím dál hmotnější a skutečnější. Potom se objevila paže a nakonec vykoukla i hlava.

Josefína Balsamová byla zvyklá na spiritistické seance, kde se v přítmí zjevují duchové, a tak poznala snadno ducha toho, koho vyvolala její vznícená představivost. Byl oděný bíle a jen nedokázala rozpoznat, zda mu kolem úst pohrává láskyplný úsměv nebo je stahuje křeč vzteku.

Zakoktala:

„Raoule, Raoule… co mi chceš?“

Přízrak odhrnul jeden ze závěsů a přibližoval se. Halucinace pokračovala. Zjevem se blížilo, hýbalo věcmi, které mu stály v cestě, a dělalo hluk. Josefína chtěla utéct. Ale náhle pocítila na rameni stisk ruky, která určitě nepatřila žádnému přízraku. A pobavený hlas zahalekal:

„Josefínko moje milá, jestli ti mám dát nějakou radu, pak tedy požádej knížete Lavorneva, aby s tebou podnikl menší okružní jízdu. Musíš si odpočinout. Skutečně to potřebuješ, má milá. Cože? Ty mě považuješ za přízrak, mě, Raoula d’Andrésyho! Copak mě důvěrně neznáš v noční košili a ve spodkách?“

Zatímco odkládal noční úbor a vázal si kravatu, opakovala:

„Ty! Ty…!“

„Ale Bože ano, jsem to já.“ Posadil se vedle ní a řekl:

„Jenom, má drahá, nehubuj knížete Lavorneva a nemysli si, že mě nechal zase upláchnout. Tentokrát to bylo jinak. On a jeho přátelé odnesli jenom matrace a vycpaného panáka zabaleného v

pokrývkách. Co se mne týče, já jsem byl pořád na jednom místě: v uličce za postelí, a to od té doby, co jsi opustila svou pozorovatelnu za okenicí.“

Josefína Balsamová nebyla schopna slova ani pohybu, vypadala, jako by ji někdo zasypával sprškou ran.

„A herdek!“ pravil vesele, „nejsi nějak ve své kůži, co? Chceš skleničku likéru na vzpamatování? Musím ti, Josefíno, přiznat, že úplně chápu tvé zhroucení a že bych nechtěl být na tvém místě. Všichni tví kamarádíčkové jsou pryč… žádná pomoc nablízku… a proti tobě v uzavřené místnosti ten obávaný Raoul. Máš fakticky proč vidět věci černě! Ubohá nešťastná Josefínko… To je teda pád!“ Shýbl se a sebral Clarissinu fotografii.

„Je moc hezká, ta moje snoubenka, co říkáš? Dělalo mi radost, jak jsi ji před chvilkou obdivovala. Jestlipak víš, že se za pár dní vezmeme?“

Cagliostrová zamumlala: „Je mrtvá.“

„Nepovídej!“ opáčil. „Něco takového jsem zaslechl. Ten mladíček ji měl před chvílí zabít v jejím lůžku, je to tak?“

„Ano!“

„Třemi ranami dýkou?“

„Třemi ranami dýkou přímo do srdce,“ pravila. „Jedna by snad byla stačila,“ mínil Raoul. Opakovala pomalu, spíš sama pro sebe: „Je mrtvá, je mrtvá.“

Zažertoval: „Co se dá dělat? Něco takového se stává dnes a denně. Ale pro takovou maličkost nebudu přece měnit své plány! Mrtvá, nebo živá, stejně si ji vezmu. Nějak se s tím vyrovnáme… Ty jsi se s tím ostatně taky vždycky dobře vyrovnala.“

„Co tím myslíš,“ zeptala se Josefína, kterou jeho sarkastické žertování značně znepokojovalo.

„Chceš to slyšet? Tedy, nejdřív tě utopil baron. Podruhé jsi vyletěla do vzduchu i se svou jachtou Světluškou. No a vidíš. To ti nijak nebrání, abys tady dneska byla. A tak nevidím žádný důvod, proč bych se nemohl oženit s Clarissou, i když ji bodli třikrát do srdce. Mimochodem, jsi si tím úplně jistá?“

„Jeden z mých mužů ji zabil.“

„Nebo spíš ti řekl, že ji zabil.“ Pozorovala ho.

„Proč by mi lhal?“

„Probůh! Aby dostal těch deset tisícových bankovek, které jsi mu vyplatila.“

„Dominik by mne nikdy nezradil. Ani za sto tisíc by mne nemohl zradit. Ostane, ví dobře, že bych si ho našla. Čeká na mne i s ostatními.“

„A víš určitě, že na tebe čeká, Josino?“

Zachvěla se. Měla dojem, že se kolem ní stahuje kruh. Raoul potřásl hlavou.

„Je to opravdu zajímavé, má milá Josino, jaké hlouposti jsme si my dva navzájem prováděli. To jsi musela být opravdu dost naivní, když ses domnívala, že bych mohl na jedinou vteřinu uvěřit ztroskotání Světlušky, smrti Pellegriniové-Cagliostrové a povídačkám jakéhosi knížete Lavorneva! Copak ti nedošlo, že takový chytrý chlapík, jako jsem já, ještě navíc vyučený v tvé škole – a jaká to byla škola, hergot! – v tobě čte jako v otevřené knize?

To ztroskotání byla samozřejmě náramná vymyšlenost! Spáchali jsme nějak moc zločinů, ručičky máme od krve, jde po nás policie, co s tím uděláme? Necháme potopit loď a všechno jde ke dnu s ní: celá minulost, zločiny, ukradený poklad, bohatství. Všichni si o nás myslí, že jsme mrtví. Máme novou kůži a můžeme začít s novým jménem znovu. Můžeme začít znovu zabíjet, mučit, máchat si ruce v krvi. Tak to jsi mohla nechat jiným, má drahá. Jakmile jsem se já dočetl o tvém ztroskotání, řekl jsem

si: ‚Pozor, otevři oči, hochu!‘ A hned jsem tu byl jako na koni.“ Po nějaké chvilce mlčení Raoul pokračoval:

„Bylo mi jasné, že mě navštívíš. A že si cestu sem připravíš s pomocí nějakého komplice. Chtěla jsi sem přijet i s jachtou, chtěla jsi vystoupit po Farářových schodech, po kterých tě tehdy nesli. Dával jsem si pozor a hlídal jsem lidi na zámku, jestli mezi nimi neuvidím nějakou známou tvář.

Netrvalo dlouho a poznal jsem pana Dominika. Asi to nevíš, ale viděl jsem ho sedět na kozlíku tvého kočáru v ten den, kdy jsi navštívila Brigitu Rousselinovou. Dominik je určitě velmi oddaný sluha, ale strach před policií a pár ran holí, o které jsem se postaral, způsobily, že svou oddanost přenesl jaksi jinam, přímo do mých služeb. Posílal ti o mně zprávy podle mých pokynů, potom ti dal klíče a ty jsi nám hezky spadla do léčky. Dokonce dostal prémii: těch deset tisíc, které už nikdy neuvidíš, protože tvůj oddaný sluha je na zámku pod mou ochranou.

Tak vidíš, Josefínko. Samozřejmě, že jsem tě celé téhle komedie mohl ušetřit a přijmout tě tady prostě a dokonce s radostí, že ti mohu zase stisknout ruku. Ale já jsem chtěl vidět, jak na místě řídíš tuhle operaci. Schovaný v kulisách jsem pozoroval tohle drama, sledoval jsem, jak jsi přijala zprávu o Clarissině smrti.“

Josina couvla. Raoul teď už nežertoval. Sklonil se k ní a říkal ovládaným hlasem:

„Byla jsi jen trochu vzrušená… jen málo… to je všechno, co jsi pocítila. Věřila jsi, že je ta dívka mrtvá, mrtvá na tvůj rozkaz, a nic to s tebou neudělalo! Smrt těch druhých pro tebe nic neznamená.

Dvacet let… celý život před sebou… svěžest, krása… Všechno škrtneš a ani se nezachvěješ. Jako bys rozlouskla ořech! Žádný boj se svědomím! Jistě, není ti to k smíchu… ale taky nepláčeš. Vlastně na to vůbec nemyslíš. Vzpomínám si, jak tě Beaumagnan nazval ‚pekelnou stvůrou‘. Tenkrát mě to strašně popudilo. Dnes vidím, že měl pravdu. Je v tobě cosi pekelného. Jsi zvláštní stvůra, na niž nedokážu myslet beze strachu. Nenahání to tobě samotné také někdy strach, Josino?“

Měla skloněnou hlavu, rukama si tiskla spánky, což dělala velmi často. Raoulova nelítostná slova v ní kupodivu neprobouzela zášť a vztek, jak si to Raoul představoval, ale byla ve stavu, kdy dohledala až na dno své duše, potřebovala mluvit a jakoby mimoděk se svěřovala se vším, co ji tížilo.

Nakonec ho to ani nepřekvapilo. Patřila k těm nevyrovnaným, rozporuplným bytostem, u kterých jisté duševní přetlaky často ústí do nervových krizí. Teď, kdy už byla téměř u cíle svého krutého snažení, jí všechno unikalo a její nepřítel ji svými řečmi krutě mučil a nutil nahlížet do vlastního nitra. Byla u konce svých sil.

Raoul toho využil a řekl naléhavě:

„Jen mi to řekni, Josino, neděsí tebe samu někdy to, co děláš?“ Josinino zoufalství bylo tak hluboké, že zašeptala:

„Ano… ano… někdy ano… ale nechci o tom mluvit… nechci o tom vědět… mlč…“

„Naopak,“ řekl Raoul. „Je třeba, abys to věděla… Když máš z takových činů hrůzu, proč to tedy děláš?“

„Nemohu jinak…“ řekla neuvěřitelně unaveně.

„Pokusila ses s tím někdy bojovat?“

„Ano, pokusila, někdy i bojuji, ale vždycky podlehnu. Naučili mě zlu… konám zlo jako jiní dobro!… Konám zlo jako jiní dýchají… Chtěli to…“

„Kdo?“

Zaslechl dvě nezřetelná slova: „Má matka.“ Okamžitě se ptal dále:

„Tvá matka? Ta špiónka? Ta, která vymyslela celou tu cagliostrovskou historii?“

„Ano… ale nezavrhuj ji… Měla mě ráda… Jen chtěla, abych měla úspěch… ona ho neměla… zchudla, nic neměla… jen to přání, abych se měla dobře… abych byla bohatá…“

„Ale ty jsi přece krásná! Copak krása není pro ženu největší bohatství? Krása přece stačí!“

„Moje matka byla také krásná, Raoule, a přesto jí její krása byla k ničemu.“

„Jsi jí podobná?“

„K nerozeznání. A to také byla moje zkáza. Chtěla, abych pokračovala v jejím fantastickém nápadu… Cagliostrovo dědictví…“

„Měla nějaké dokumenty?“

„Jen kousek papíru… papírek se čtyřmi hádankami, které jedna její přítelkyně našla v nějaké staré knize… vypadalo to skutečně na Cagliostrův rukopis… To ji úplně pobláznilo, opojilo… stejně jako její úspěch u císařovny Eugénie. A já jsem v tom měla pokračovat. Už jako dítěti mi to vtloukala do hlavy. Měla jsem mít v mozku jen tuhle jednu myšlenku. Měl to být můj chlebíček… má kariéra… Byla jsem dcerou velkého Cagliostra… Převzala jsem štafetu jejího života a jeho také… měl to být krásný život, jako ten, o kterém se dočítala v románech… život dobrodružky, kterou všichni zbožňují, která vládne světu. Nemá žádné skrupule… Nemá svědomí… Měla jsem ji pomstít za všechno zlé, co se jí přihodilo. Když umírala, odkázala mi jediné slovo: ‚Pomsti mě!‘.“

Raoul uvažoval. Pak pronesl:

„Budiž. Ale co ty zločiny? Ta potřeba zabíjet?“ Nerozuměl její odpovědi a ptal se znovu:

„Neměla jsi přece jenom matku, která tě vychovávala ke zlu. Kdo byl, Josino, tvůj otec?“

Měl pocit, že zaslechl jméno Leonard. Chtěla tím říct, že Leonard byl tím mužem, který byl vypovězen z Francie současně se špiónkou a že tentýž Leonard ji vychovával ke zločinu?

Raoul se v tom už nedokázal orientovat. Neuměl proniknout do té spleti lidských vztahů a povahových vlastností, nevyznal se v podivné dílně lidského ducha, kde se rodí špatné instinkty, kde pučí nehodné, zavrženíhodné zárodky budoucích neřestí, krvelačných choutek a krutých vášní, které unikají naší kontrole.

Už se dál nevyptával. Tiše plakala a on cítil její slzy na svých rukách, které zoufale svírala. Neměl

dost síly, aby se vymanil. Pomaloučku se ho zmocňovala lítost. Ta zlá stvůra se stávala zase lidskou bytostí, ženou ovládanou proti své vůli špatnými pudy a podléhající přírodním zákonům. Copak nemá nárok na shovívavost?

„Neodstrkuj mě,“ řekla. „Jsi jediný člověk na světě, který mě může zachránit. Cítila jsem to hned. Je v tobě něco zdravého, něco dobrého… Ach láska, láska, jen ta mi může přinést mír… Nikdy jsem nemilovala nikoho, jen tebe. A ty mě teď odmítáš.“

Něžné rty ulpěly v polibku na Raoulových rukách. Raoul pocítil neskonalou sladkost. Z takové něhy se rodí nebezpečná vášeň oslabující mužovu vůli.

Kdyby se byla Cagliostrová spokojila s touto poníženou, skromnou něhou, byl by možná ještě jednou podlehl své touze a políbil by ji. To by byl jeho konec. Ale ona zvedla hlavu, objala ho pažemi kolem krku a dlouze a svůdně se na něj zadívala. Ten pohled stačil, aby v ní Raoul opět uviděl místo ženy, kterou lituje, svůdnici, která ho chce obloudit krásnýma očima a sladkými ústy.

Pohled spojuje milence. Ale Raoul dobře věděl, co vězí za tím nevinným, milým výrazem, teď tak čistým a bolestným! Žádné zrcadlo na světě by nedokázalo zobrazit všechnu ohavnost, kterou teď viděl v plném světle.

Pomalu se vzpamatovával. Vymanil se z jejího objetí, odstrčil ji a řekl:

„Vzpomínáš si… jednoho dne, na lodi… měli jsme jeden z druhého strašný strach. Objímali jsme se, a přitom jsme se snažili navzájem uškrtit. Dnes je to stejné! Kdybych znovu padl do tvé náruče, byl bych ztracen. Zítra nebo pozítří by mne čekala smrt.“

Zvedla se, najednou byla nepřátelská a plná zloby. Znovu ji zaplavila pýcha a znovu mezi nimi vypukla bouře. Bez přechodu se octli ze vzpomínek na lásku a něhu uprostřed staré nenávisti a cítili pouze touhu se zraňovat.

„Ano,“ pokračoval Raoul, „od prvního dne jsme byli zavilí nepřátelé. Jeden i druhý jsme mysleli jen na to, jak toho druhého obelstít. To hlavně! Byl jsem tvůj protivník… vetřelec… V tvém mozku se pomyšlení na mne vždycky mísilo s pomyšlením na smrt. Ať jsi chtěla, nebo ne, odsoudila jsi mne.“

Zavrtěla hlavou a řekla útočným tónem:

„Až dodnes ne.“

„Ale teď už ano, to jsi mi chtěla říct? Jenže se něco změnilo, Josefíno! Z žáka se stal mistr, to jsem se ti snažil dokázat tím, že jsem tě sem nechal přijít. Nabídl jsem se tobě a celé tvé bandě. A teď stojíme zase proti sobě sami dva a já jsem svobodný, živý. Clarissa také žije. Jsi mi k smíchu, Josefíno, ne, ty už mi nemůžeš ublížit. Ztrať se z mého života, jsi poražená, pohrdám tebou.“

Metal jí přímo do obličeje tahle urážlivá slova, která ji bičovala jako rány důtkami. Byla smrtelně bledá. Obličej se jí rozložil a poprvé byly na její kráse výrazně znát stopy úpadku a chátrání.

Zasyčela:

„Pomstím se ti.“

„To je nemožné,“ vysmíval se jí Raoul, „ustřihl jsem ti drápy. Máš ze mne strach. To je na tom to

nejkrásnější: ty máš ze mne strach, Josefínko!“

„Zasvětím tomu celý svůj život,“ mumlala.

„To mi vůbec nevadí. Všechny tvé fígle znám. Ty už jsi skončila, smiř se s tím.“ Zavrtěla hlavou.

„Mám jiné prostředky.“

„A jaké?“

„Nevyčíslitelné bohatství… poklad, který jsem získala.“

„A díky komu?“ zeptal se jí Raoul pomalu. „Jestli někdo připnul tomuto dobrodružství křídla, byl jsem to já!“

„Možná, ale já jsem dokázala jednat, já jsem dokázala to bohatství vyrvat ostatním. Tvá slova nic neznamenají, jen můj čin je důležitý. Protože Clarissa žije a ty jsi volný, vykřikuješ tady něco o vítězství. To jsou, Raoule, úplné maličkosti ve srovnání s bohatstvím, které vlastním. Byla to přece příčina našeho věčného souboje a já jsem vyhrála! Poklad patří mně!“

„Kdo ví,“ řekl posměšně.

„Ale ano, je můj. Já sama jsem dala všechny drahokamy do kufru, zavázala jsem ho a zapečetila, odnesla jsem ho do Havru a uložila v podpalubí Světlušky. Sama jsem ho odnesla ve chvíli, kdy měla loď vyletět do povětří. Sama jsem ho odvezla do Londýna a uložila v bankovním sejfu…“

„Ano, ano…“ potvrdil Raoul s podivným úsměvem. „Provaz je nový, ještě čistý… pečetí je dokonce pět, jsou z fialového vosku a jsou na nich iniciály J. B… Josefína Balsamová. Co se týče toho zavazadla, je z vyplétaného proutí. Je opatřeno řemeny a koženými držadly… jednoduché zavazadlo, které nepřitahuje pozornost…“

Cagliostrová vyděšeně zvedla oči.

„Ty to víš? Jak to víš?“

„Zůstali jsme spolu chvilku o samotě, já a to zavazadlo, dokonce to bylo, tuším, několik hodin,“ pravil Raoul se smíchem. Pomalu slabikovala:

„Ty lžeš! Vymýšlíš si… Od toho zavazadla jsem se neodloučila ani minutu… od té louky v Mesnil-sou-

-Jumieges až k sejfu.“

„Ano, ale přece jsi ho uschovala v podpalubí Světlušky.“

„Seděla jsem na padacích dvířkách do podpalubí a ještě byl u mě jeden muž, který také hlídal.“

„To vím.“

„Jak to víš?“

„Byl jsem v podpalubí.“

To byla strašlivá věta! Opakoval ji a pak začal k Josefínině rostoucí hrůze vyprávět. Sám se přitom

královsky bavil:

„Když jsem stál v Mesnil-sous-Jumieges před tou jámou, kterou jsi tam vyhloubila, uvažoval jsem takto: kdybych chtěl Josefínu dostihnout, určitě se mi to nepodaří. Praktičtější by bylo uhodnout, kam odtud pojede, tam si na ni počíhat, využít první příležitosti a zmocnit se těch kamínků. Hledala tě policie, předpokládala jsi, že tě pronásleduji i já, musela jsi tedy hodně rychle zmizet. Kam? Do

ciziny. A jak? No přece na své lodi, na Světlušce.

V poledne už jsem byl v Havru. V jednu hodinu si šli tři muži z tvé posádky do baru vypít kafe a já jsem se mohl lehce dostat na palubu. Sklouzl jsem dolů do podpalubí a schoval jsem se tam za bednami, sudy a pytli s potravinami. V šest hodin jsi přišla ty a po provaze jsi spustila dolů své vzácné zavazadlo, a předala ho tak do mé péče…“

„Ty lžeš, ty lžeš…“ blábolila Cagliostrová vztekle. Pokračoval:

„V deset hodin za tebou přišel Leonard. Přečetl si večerníky a dověděl se tak o Beaumagnanově sebevraždě. V jedenáct hodin jste zvedli kotvu. O půlnoci, na širém moři, jste přestoupili na jinou loď. Leonard, z něhož se stal kníže Lavornev, ten přesun organizoval. Všichni námořníci a všechno, co mělo na palubě nějakou cenu, putovalo na druhou loď. Samozřejmě hlavně to bylo tvé zavazadlo, které sis osobně vyzvedla v podpalubí. A pak, sbohem, Světluško!

Přiznávám, že jsem tam zažil pěkně horké chvilky! Byl jsem tam sám. Posádka fuč. Loď si plula, jak chtěla. Vypadalo to, že Světlušku kormidluje nějaký opilec a ona poslouchá jeho vratké pokyny. Nebo že je to dětská hračka, která se točí, a točí… Pak jsem najednou všechno uhodl. Došlo mi, že je někde na lodi ukrytá bomba, a až spustí zapalovací mechanismus, dojde k explozi…

Byl jsem celý pokrytý potem. Mám skočit do vody? Málem jsem to už udělal. Právě jsem si sundával boty a tu jsem si najednou vzpomněl, že v kýlové brázdě za Světluškou se houpe na vlnách člun, uvázaný lanem. Málem jsem omdlel radostí. To byla pro mne spása!

O deset minut později jsem už v klidu seděl ve člunu a díval jsem se, jak pár set metrů ode mne vyšlehl plamen a slyšel jsem detonaci provázející zánik Světlušky.

Následující noci jsem se ještě trochu pohoupal na vlnách, pak jsem se dostal na dohled pobřeží nedaleko antiferského mysu. Vrhl jsem se do vody a doplaval na břeh… téhož dne jsem se hlásil tady, u barona… a pak už jsem se připravoval na tvoji návštěvu, má drahá Josefíno.“

Cagliostrová ho poslouchala a nepřerušovala ho, tvářila se přitom poměrně klidně. Jako by chtěla říci

– tolik zbytečných slov, nač to? Vždyť podstatné bylo to zavazadlo. I když se Raoul schoval na lodi, i když se vyhnul ztroskotání, nebylo to důležité.

Přesto váhala položit mu tu zásadní otázku, protože dobře věděla, že Raoul nepatří k mužům, kteří by tolik riskovali a nedokázali přitom zachránit nic víc než holý život. Byla bledá.

„No, a na nic víc se mě nezeptáš?“

„Na co bych se tě měla ptát? Sám jsi mi všechno řekl… Vzala jsem si své zavazadlo. A uložila jsem ho na bezpečné místo.“

„Zkontrolovala jsi ho předtím?“

„Proč bych to dělala? Proč bych ho otvírala? Provazy i pečetě byly neporušené.“

„Ty sis nevšimla stop po otvoru, na straně, takové malé škvíry mezi proutím?“

„Škvíry?“

„Krucinál! Snad si nemyslíš, že jsem zůstal dvě hodiny pohromadě s tímhle vzácným zavazadélkem a nic jsem s ním neprovedl? Snad proboha, Josefíno, nejsi tak pošetilá!“

„Co dál?“ řekla slabým hlasem.

„Dál, má milá ubohá přítelkyně, jsem pomaloučku a trpělivě vytahal tou škvírou celý obsah toho zavazadélka, takže…“

„Takže?“

„Takže, až ho otevřeš, najdeš tam jen věci, které přibližně stejně váží jako ty drahokamy… to, co jsem měl v té chvíli zrovna po ruce a co jsem našel v pytlích se zásobami… pár liber fazolí a čočky… prostě zboží, které má stěží cenu poplatku za držení sejfu v londýnské bance.“

Pokoušela se zaprotestovat a zašeptala:

„Ale to není pravda… to je nemožné, to jsi přece nemohl…“

Natáhl se a sebral ze skříně plochou mističku, z níž vysypal do dlaně dva nebo tři tucty diamantů, rubínů a safírů a nedbale si s nimi pohrával; poskakovaly, blýskaly se, narážely na sebe.

„A mám jich mnohem víc,“ řekl. „Jistě, ten hrozící výbuch mi zabránil odnést všechno, takže část bohatství mnichů dnes leží na dně moře, ale stejně to byl slušný úlovek pro mladého muže, jako jsem já. Co říkáš, Josino? Ty neodpovídáš? A hrome! Copak je ti? Jenom doufám, že mi tady neomdlíš. Ach, prokleté ženy, nedokážou přijít o miliardu a nehnout přitom brvou! Přece jen jste slabé nátury.“

Josefína Balsamová se však nechystala omdlít, jak se Raoul domníval. Smrtelně bledá se zvedla s napřaženou paží. Chtěla se vrhnout na svého nepřítele. Chtěla ho uhodit. Ale nemohla popadnout dech. Tloukla rukama do vzduchu jako ztroskotanec, který se chce zachytit čehokoli.

Raoul bez pohnutí čekal na konec toho záchvatu. Ale ještě chtěl říci pár slov. Zažertoval:

„Tak co? Zasáhl jsem tě? Přiznáváš, že jsi úplně poražená? Na celé čáře? Jsi na zemi? Tak právě tohle jsem chtěl, Josefíno, chtěl jsem, abys tohle pocítila, aby sis to musela uvědomit. Odjedeš odtud bezmocná, nic proti mně nezmůžeš. Bude lepší, když od svých záměrů upustíš hned. I přes tvou nenávist budu šťastný, budu šťastný s Clarissou a budeme mít kupu dětí. S tím se budeš muset smířit.“

Začal přecházet po pokoji a mluvil čím dál veseleji:

„To víš, máš smůlu. Pustila ses do boje s chlapíkem, který je tisíckrát silnější a mazanější než ty, má ubohá dívenko. Samotného mě děsí, jak jsem silný a obratný. Kolik mám v sobě lstivosti, intuice, šikovnosti a energie! Jsem hotový génius. Nic mi neunikne. Čtu v hlavách svých nepřátel jako v

otevřené knize. Odhalím i jejich nejmenší záměry. Tak teď mi ukazuješ záda! Teď si lehneš na postel

a připravíš mě o pohled na svůj krásný obličej? A já jsem přitom přesvědčen, že právě saháš do svého živůtku a vytahuješ odtamtud revolver a že na mne…“

Neměl ani čas dokončit větu. Cagliostrová se prudce obrátila a zamířila revolverem na Raoula.

Vyšla rána. Raoul na ni byl připravený, měl čas uchopit ji za ruku, zkroutit ji a namířit zbraň směrem na Josefínu. Upadla zasažená do hrudi.

Ta scéna byla tak brutální a rozuzlení tak neočekávané, že Raoul zůstal strnule stát před tím tělem, teď nehybným, s úplně bílou tváří.

Přesto se vůbec neznepokojoval. Věděl, že určitě není mrtvá, a hned se o tom přesvědčil: srdce jí pravidelně tlouklo. Nůžkami rozstřihl živůtek. Kulka sklouzla a zranila lehce kůži kousek nad černým znaménkem zdobícím její pravé ňadro.

„Lehoučké zranění bez následků,“ řekl a myslel přitom na to, zda by smrt takového stvoření nebyla pro lidstvo přínosem.

Držel pořád nůžky v ruce, ostřím dopředu a tázal se sám sebe, jestli není přímo jeho povinností zničit tu dokonalou a ničivou krásu a jednou provždy jí zabránit, aby škodila dál. Stačil by zářez hluboko do tváře a hluboká jizva by ji zohyzdila navždy. Kolik neštěstí by se určitě v budoucnosti nestalo, kolik zločinů by nebylo spácháno!

Neměl však odvahu, nemohl. Snad ji příliš miloval…

Zůstal nad ní dlouho stát, pozoroval ji s nekonečným smutkem. Boj ho vyčerpal. Cítil v sobě hořkost a znechucení. Josefína byla jeho první velkou láskou a místo svěžesti a něhy si odnášel z tohoto vztahu jen vztek, opovržení a nenávist. Pro celý život mu zůstane na rtech vráska připomínající jeho rozčarování, a v duši zklamání.

Oddychovala silněji a zvedla víčka.

Najednou pocítil nutkání odejít a už ji nikdy nespatřit, už na ni nikdy ani nepomyslet.

Otevřel okno a zaposlouchal se. Zdálo se mu, že od útesů slyší nějaké kroky. Patrně to byl Leonard, který už zjistil, že odnesl místo Raoula jen panáka a zneklidněný Josefíniným zpožděním, vydal se jí naproti.

Ať ji tady najde a odnese ji! řekl si Raoul. Ať umře, nebo žije! Ať je šťastná, nebo nešťastná! Je mi to úplně jedno… Nechci už o ní nikdy slyšet. Dost! Dost toho pekla!

A beze slova, bez jediného pohledu na ženu, která k němu vztahovala paže a prosila ho, odešel… Následujícího dne ráno se Raoul ohlásil u Clarissy d’Étigues.

Aby se nedotkl příliš brzy citlivé duše mladé dívky, raději se jí celou tu dobu neukazoval. Ale věděla, že je nablízku a čas zatím vykonal své. Když ji Raoul uviděl, hned to poznal. Tváře jí zrůžověly. Oči zářily nadějí.

„Clarisso,“ řekl jí, „už prvního dne jste mi slíbila, že mi všechno odpustíte…“

„Nemám, co bych vám odpouštěla, Raoule,“ ujistila ho dívka a myslela přitom na svého otce.

„Ale ano, Clarisso, hodně jsem vám ublížil. Sobě jsem také ublížil a vás teď prosím o vaši lásku, s kterou se budu cítit bezpečný. Potřebuji vás, Clarisso, abych zapomněl na všechno, co jsem zažil, a abych znovu získal důvěru v život a sílu bojovat se vším špatným, co je ve mně… Když mi pomůžete, ujišťuji vás, že ze mne bude čestný muž a slibuji vám, že vás učiním šťastnou. Chcete být mou ženou, Clarisso?“

Podala mu ruku.

EPILOG

Jak Raoul správně předpokládal, zůstal celý složitý propletenec intrik a úskoků směřující k získání obrovského pokladu zahalený stínem. Spravedlnost neuměla nebo spis nechtěla spojit fakta Beaumagnanovy sebevraždy, zmizení temné postavy hraběnky Cagliostrové, ztroskotání Světlušky. Paměti kardinála-arcibiskupa byly zničené nebo se ztratily. Beaumagnanovi spojenci se rozprchli na všechny strany a mlčeli. Nikdy se nikdo nic nedověděl. Raoulova role v celém příběhu zůstala naprosto utajená, a tak jeho sňatek nevzbudil pozornost. Bůh ví, jak se mu podařilo oženit se pod jménem Raoul d’Andrésy. Patrně k tomu musel použít něco ze svých drahých kamínků. S jejich pomocí získá člověk snadno spojence.

A tak jméno Lupin jednoho dne zmizelo. V žádné matrice nebylo k nalezení dokonce ani jméno Theofrasta Lupina. Legálně žil jenom Raoul d’Andrésy, a tento vikomt odjel na cesty po Evropě doprovázen svou ženou, rozenou Clarissou d’Étigues.

V té době došlo ke dvěma událostem. Clarissa přivedla na svět mrtvou holčičku. Několik týdnů nato se dověděla o smrti svého otce, barona d’Étigues. On a jeho bratranec Bennetot zahynuli při projížďce na člunu. Náhoda? Sebevražda? Oba bratrance považovali v poslední době za blázny a všeobecně se soudilo, že se zabili schválně. Také existovala jedna verze o zločinu a v té souvislosti se hovořilo o jakési jachtě, která prý najela do člunu a ujela. Neexistoval ale žádný důkaz.

Clarissa se v žádném případě nechtěla dotknout jmění svého otce. Celé je darovala dobročinným institucím.

Uběhlo ještě několik let, let krásných a bezstarostných. Raoul dodržel jeden ze slibů, které Clarisse dal: byla šťastná.

Ten druhý slib nedodržel. Nežil jako čestný muž.

To prostě nemohl, nedokázal to. Měl v krvi potřebu obírat někoho, kombinovat, mystifikovat, obelstívat, bavit se na účet druhých. Byl od přírody lupič, pirát, spiklenec, podloudník a hlavně, šéf bandy. Kromě toho se „ve škole“ u Cagliostrové utvrdil v dojmu – a ne bez jisté pýchy – že je opravdu výjimečný, že se liší svou genialitou od ostatních smrtelníků. Věřil ve svého génia. Věřil ve svojí šťastnou hvězdu. Cítil, že převyšuje všechny ostatní. Byl prostě pán.

Bez Clarissina vědomí a aniž ta mladá žena měla nejmenší podezření podnikal v té době řadu nebezpečných akcí a vždycky měl úspěch. V těchto akcích si upevňoval svoje postavení a autoritu a rozvíjel své skutečně nadlidské schopnosti.6

Ale hlavně se staral o klid a blaho své Clarissy. Svou ženu miloval a respektoval. Nesměla se nikdy dovědět, že je ženou zloděje.

Jejich štěstí trvalo pět let. Začátkem šestého roku Clarissa zemřela při porodu. Nechala po sobě syna jménem Jean.

Pozítří však syn zmizel a Raoul neměl ani ponětí, kdo a jak mohl vniknout do jejich domu v Auteuil.

Bylo mu však okamžitě jasné, odkud přišla ta rána. Raoul nikdy nepochyboval o tom, že utonutí obou bratranců zařídila Cagliostrová, kromě toho se dověděl, že Dominik byl otráven. Teď bylo víc než zřejmé, že hraběnka zorganizovala únos.

Smutek ho úplně změnil. Neměl už ani ženu, ani syna, a tak se vrhl naplno do života, který ho tolik přitahoval. Přes noc se stal Arsenem Lupinem. Už se nijak nemírnil. Nesnažil se být nenápadný.

Naopak. Skandály, provokace, arogantní chování, marnivost, posměch, to všechno bylo nezbytným doplňkem jeho nynějšího života. A všude zůstávalo jeho jméno, na zdech, na navštívenkách, na vyloupených trezorech: Arsene Lupin!

Ale ať to bylo pod tímto jménem nebo pod jakýmkoli z řady dalších, která si přisvojoval – hrabě Bernard d’Andrésy (sebral papíry jednomu svému bratranci, který umřel v cizině) nebo Horace Velmont, plukovník Sparmiente nebo vévoda de Charmerace, kníže Sernin nebo don Luis Perenna, vždycky a všude, v jakémkoli přestrojení a pod každou maskou pátral po Cagliostrové a hledal svého syna Jeana.

Nalezne svého syna? Uvidí ještě někdy Josefínu Balsamovou? Na tyto dvě otázky nedal doposud odpověď. Zachovával absolutní mlčení. Možná že jednoho dne odpoví…

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s